Únor 2018

modrý vlasy

17. února 2018 v 4:12
procházím galerií
poprvý v životě
určitě ne naposled
je to méně nepatřičné
než jít sama chlastat?
je tu klid a ticho
je tu všechno to
co není tam venku
a holka s modrými vlasy
která se tak krásně usmívá
tak milej úsměv venku nenajdeš
na ulici
nebo pohozenej v křoví
bylo mi teplo
z těch jejích vlasů
asi jsem se zamilovala
nemůžu ji dostat z hlavy
a nikdy ji už neuvidím.
typický.


křídla

14. února 2018 v 22:09 nahromadě
mou ruku jsi tisknul na svůj hrudník
a nenápadně mi měřil tep
-jsem už mrtvá?
připadám si tak.
ale když se naše vyschlý rty
rozhodnou líbat
vždycky to zní jako
šustění motýlích křídel.

infekce

1. února 2018 v 18:26
Mistr a Markétka
mistr, to on byl,
mistr v tom, jak tě rozbít
a já tě měla slepovat
a rozmlouvat, ať se nezabíjíš
doprdele, Markéto, kam ses poděla?
celý to bylo takový smutný
jako vtipy Bernarda Blacka
a stejně černý
vlasy jako káva
a hnědý oči, tráva
v tvým pokoji
a to malý kotě...
všichni lpí na svých zvířátkách,
jen já jsem píča, co nemá ani zlatou rybku,
bojím se mít ráda i to malinký,
že kdyby umřelo, cítila bych nebo necítila vůbec...
Maki měla kočku, šedou nebo zrzavou.
číču.
seděly jsme na schodech feťáků
a pršelo
no tak, jez, to tě nezabije.
kážu vodu, piju víno,
piju ty dešťový kapky,
olizuju zábralí a přeju si žloutenku
asi.
byla bílá jako smrt i v létě,
nejbělejší, když měla něco nahlas číst
psychická infekce je skutečná
bacha, koho si pouštíš do duše!
dvkrát do stejný řeky...
Markétka se upsala ďáblu
nikdo se nezajímá, jen fyzikářka
ptá se, co jí
a já paralelně hladovím s ní
ale ne dost, aby se někdo staral.
šílenosti...
Maki byla umírající kotě
pro jednou v životě jsem chtěla zachránit
živýho tvora
skončila jsem na psychině...

zen

1. února 2018 v 18:09 nahromadě
poslední dobou mám pocit, že se na mě dívá Buddha
tak, jako se říká dětem "Pámbíček to všechno vidí."
říkám si "Buddha to všechno vidí, ty debile."
"Big Buddha tě sleduje."
minimálně na mě mrká z přebalu knihy
O SMRTI A ZNOVUZROZENÍ se to jmenuje
stránky o věčnosti duše
popisy toho, jak má člověk při umírání ležet
a na co má myslet
co si má představovat
aby jeho duše našla ten správnej EXIT z tělesný schránky na dopisy
aby to umírání bylo takový úplně normální
úplně přirozený
klidný
"Věříš v nesmrtelnost duše?"
příště aspoň zalži.
pouštím si do uší cizí hlasy cizích mužů
vypráví o loukách a horkovzdušných balónech,
který odnesou všechny špatnosti pryč
a chrámech vprostřed lesů
a tichu
a že mám dýchat.
pouštím si do hlavy podprahový signály
hlasy, který něco šeptají
přijde mi to trochu nebezpečný
autohypnóza
třeba pak už nikdy nebudu tím, kým jsem teď
co by byl život bez nbezpečí
lotosový květy a čakry a energie a zákon přitažlivosti
pozitivní mysl
cynická skeptická
negativní
snažím se teda dýchat
myslet pozitivně
a převlíkat se čelem vzad Buddhovi.
říkala, že smrtí to nemůže končit,
že příroda je tak dokonalá,
že smrt nrmůže být koonečná stanice.
já myslím na zákon zachování energie
gymplácká fyzika tváří v tvář religionizmu
pokud energie nevzniká ani nezaniká,
pouze se jedna forma mění ve druhou,
dokážu udržet paniku na uzdě.
když jsem byla malá, nemohla jsem říct slovo "smrt",
ne z důvodů artikulace, ale kvůli významu
a taky jsem byla přesvědčená, že když neřeknu večer mámě a tátovi
"dobrou noc",
tak do rána umřou.
tak jsem čekala dlouho do noci, než přijde táta z práce,
abych jen otevřela dveře na chodbu a řekla:
"dobrou noc."
a pak mohla klidně usnout.
dodnes mám takový stavy, kdy jsem si tak nějak vědoma svojí existence,
jsem si skoro jistá, že prožívám depersonalizaci,
vylamuju se ven ze svýho těla
a nejsem s to pochopit, že já jsem já
a pak přijde ta myšlenka
UMŘEŠ UMŘEŠ UMŘEŠ
AŤ JSI COKOLI
JEDNOU, VŠAK POČKEJ...
a tak na mě kouká Buddha ze sytě červený knížky
O SMRTI A ZNOVUZROZENÍ se to jmenuje
a já se snažím ze všech sil zapomenut
co o smrti říkal Camus, Sartre, Kierkegaard
a většina mých oblíbených filozofů


hrobový ticho

1. února 2018 v 18:08 nahromadě
vyjdu ze svýho pokoje
hrobový ticho kolem
zničehonic
máma a táta
utichají
jako by plánovali
narozeninovýpřekvapení
pro mě
devět měsíců dopředu
sedím nad čajem
sedím nad studánkou
plnou čaje
zhlížím se v čaji
jako Narcis
vypadám žlutě a citronově
a hrobový ticho kolem
a na konci drátu
na konci telefonní linky
není nic než má máma
a hrobový ticho je
tíživý hnusný děsivý
jak se to stane?
že ztratíš svý rodiče
ještě dřív, než je ztratíš?
víš, co tím myslím.
jak se to stane, že vyrosteš
a vedeš postelový konverzace
s mužem tvého života
pro dnešek
o politice a drogách
a všech těch děsivých věcech?
hrobový ticho
zachraň se sama.
uklouznutí života
mami, lituješ, žes mě měla?
nejsem tady
žiju jinde
žiju.
Ž I J U
a hrobový ticho
tak nějak obklopuje to mý žití
a hrobový ticho
tak nějak pohlcuje ty věci
co maj bejt vyřčený dřív než bude pozdě
a hrobový ticho
tak ňák
splývá
s bílým šumem
který vytváří televize, nicneříkající obrázky
vymytý mozky na gauči
chci svou mámu zpátky
chci svýho tátu zpátky
hrobový ticho mi je bere
a bude brát
dokud...