sloky

22. ledna 2018 v 11:42 |  nahromadě
malinký stolečky, minižidličky
seděla jsem vždycky úplně vzadu
dobrovolně mžourala na plátno
únava mi seděla na očních víčkách
a moje tělo strhaný? ztrhaný?
vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy
vlekla jsem taky svý tělo
kroky nočním městem
únava mi seděla na očních víčkách
víkách popelnic
a dál už nic.
probírat poezii je nebezpečné
na plátně
sloky
psané psacím strojem
Prozřetelnosti
vídám znamení na každém kroku
z hlouby duše
miluju
Poezii
je jako matka
protože utěšuje
má máma nedokáže utěšit ani sebe
je jako milenka
odkládá vrstvy oblečení
obnažuje
takový milý malý Oidipův komplex

Sníh padá na město, na město zšeřelé,
v tvém oku roztává se v louže popele
a z věží hodiny jak panny zrazené
padají v náměstí, jezero kamenné.
jdeš tudy prvně sám se srdcem churavým,
a proto se ti zdá, že trpíš světem vším,
a zatím jsi to ty, jen ty a zčásti jen,
jenž hořem soukromým jsi kdesi poraněn.

(2/1/2018)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama