Leden 2018

sladká Francie

25. ledna 2018 v 23:38
jsem sama na koleji
a poslouchám šansony Edith Piaf
a sama si připadám francouzsky
protože mám na sobě nový černý prádlo
/a trochu jako děvka/
ale na to už jsem si zvykla
bude poledne a slunce ještě nevyšlo
na stole láhev vína a cigarety
a babylonská věž knih
poezie, básně v próze
cokoli od Rimbauda nebo Baudelaira
Iluminace
Květy zla
Umělé ráje
ne, ničeho nelituju
tak pěkně se mi to sešlo
fragmenty země krásy
že se mi po ní stýská k zbláznění
aniž bych tam kdy byla
a kouř se vlní jako ve filmech
směrem ke stropu
obětina mých plic pro Boha
v tomto případě je to "ON"
zpívej, Edith
až se budeme milovat v poledne
protože jsme prostě oba sami
život je křišťálově čistý
a varhánky na kůži, ty postupně mizí
jizvy mizí, modřiny mizí,
to kousnutí ještě pořád ne,
ale já jsem šťastná tak, jak to je
neboť nepotřebuju muže
aby mě definoval, řekl mi jaká jsem
nebo ještě hůř, jaká mám být
ani aby si hrál na prince, co mě zachrání,
z největších sraček jsem se vždycky dostala sama
namísto toho poslouchám šansony
a nerozumím ani slovo
ale je to dokonale francouzský
svět je dnes krásnej
a já sním svůj sen
o přesně takovémto žití.

Bowie

22. ledna 2018 v 11:48 nahromadě
10/1/2018
vybavuje se mi to úplně přesně, čistě a jasně. ohřívala jsem se o žebra radiátoru, trochu tlačí do zad a zanechávají vertikály na kůži. asi sněžilo, asi jako dneska. určitě mrzlo, byl to jeden z těch mrazivých dní ledna. loni jsem zamrzla na celý dva měsíce, leden jsem strávila ve ztuhlosti jako hybernující had a v únoru už jsem ani nepředstírala, že hybernuju. jen jsem se snažila zachránit před mrazem. schovej si zbytečky tepla do sklenice od marmelády, v zimě se ti budou hodit. únor jsem strávila sledování měnící se oblohy, ráno sivá, v poledne šedivá a navečer zase další hnusnej odstín. minulej únor jsem se vykašlala na školu díky sílící zimě na mým mozku a pak musela dělat komisionálku kvůli absenci.
bylo to přesně před rokem, seděla jsem tady a plamínek svíčky plápolal, jen ten plamen a jinak tma. a Bowie, samozřejmě. seděla jsem na zemi a brečela a pokojem se rozléhal Life on a Mars. ty první tóny, klapky klavíru, hudba z Vesmíru a mně bylo nelehko na duši.
Bowie byl pro mě jako šedá eminence, pokaždý přítomnej v tom zlomovým okamžiku. pravá krása 70's, krása v odlišnosti, krása všech těch třpytek, krása glamu, krása holčičí revoluce a pusy namalovaný rudou rtěnkou. na nějakou dobu jsem byla posedlá filmem Velvet goldmine, dekadencí a Oscarem Wildem. vlastně pořád jsem.
Bowie byl u zrodu mý bisexuality, bláznosvství a bohémství. objevila jsem si ho sama, stejně jako všechny ty věci, který dnes dohromady skládají mě. věci z minulosti, desky, filmy, obrazy, básně...je to jeden z nejnádhernějších pocitů, když hovoří věci z minulosti, skrz desetiletí a někdy století, a já cítím tu zvláštní spřízněnost.
už je to rok, hřála jsem se o radiátor a nepochybně jsem se toho dne s někým pohádala, připadala si unavená a zoufalá. a pak jsem už jenom poslouchala hlas umělce, který už nebyl mezi živými a poprvý po několika měsících jsem si uvědomovala tu nekonečnou krásu, která navzdory mrazu, sněhu, rozbitým neuronům a dokonce smrti, která pořád přetrvává.
jsem tady, stejně jako před rokem. poslouchám Lady grinning soul, svíčka plápolá, elektrická kytara kvílí a Bowie je pořád naživu stejně jako vždycky, když ho poslouchám. moje vlasy ryšavý jako ty jeho na obalu Aladdin sane. sníh pořád padá a zima pořád mačká moje tělo jako nepovedenou stránku deníku, ale Bowie...Bowie to dává do pořádku.

sloky

22. ledna 2018 v 11:42 nahromadě
malinký stolečky, minižidličky
seděla jsem vždycky úplně vzadu
dobrovolně mžourala na plátno
únava mi seděla na očních víčkách
a moje tělo strhaný? ztrhaný?
vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy
vlekla jsem taky svý tělo
kroky nočním městem
únava mi seděla na očních víčkách
víkách popelnic
a dál už nic.
probírat poezii je nebezpečné
na plátně
sloky
psané psacím strojem
Prozřetelnosti
vídám znamení na každém kroku
z hlouby duše
miluju
Poezii
je jako matka
protože utěšuje
má máma nedokáže utěšit ani sebe
je jako milenka
odkládá vrstvy oblečení
obnažuje
takový milý malý Oidipův komplex

Sníh padá na město, na město zšeřelé,
v tvém oku roztává se v louže popele
a z věží hodiny jak panny zrazené
padají v náměstí, jezero kamenné.
jdeš tudy prvně sám se srdcem churavým,
a proto se ti zdá, že trpíš světem vším,
a zatím jsi to ty, jen ty a zčásti jen,
jenž hořem soukromým jsi kdesi poraněn.

(2/1/2018)

fag in a fog

22. ledna 2018 v 11:29 nahromadě
1/1/2018 20:45

svět mlčel. Bůh stáhnul hlasitost na minimum, v dálce zbloudilej roj jiskřiček, kruh ohňostroje a pak nic. skryl to závoj mlhy.
poslouchal. svět mě poslouchal, olízla jsem si rty a do toho ticha přečetla první větu. agresivně, s hořkostí v hlase.
připomněla jsem si, jak četla. teatrálně. koukalo na ni sto lidí a ona četla svůj text, dokonale artikulovala. hlas jako mandle v čokoládě. "ona má jeho, on má ji. mají se navzájem." hořkost, s jakou to pronesla...probudilo to ve mně dychtění. temnosnubnost.
četla jsem nahlas a mluvila hlasitěji a hlasitěji. nemůžu celej život mlčet. mám po krk mlčení. mlčela jsem z plných plic, víc než dost, teď budu z plných plic řvát. věty se ozývaly v mojí hlavě s patřičnou kadencí, větný ráz na nejbolestivějším slově. přízvuk na nejostřejší slabice. promlouvám k celýmu údolí, měsíční krajině, pokrouceným větvím, mlze, která se plíží tmou.
plíží se, chce mě taky slyšet. obklíčí mě ze všech stran. nejdřív byla v dálce, vypadala jako obrovská bílá přílivová vlna a tyčila se nad celým údolím. vypadala jako tsunami a taky jako ledová pohybující se stěna.
zaváhala jsem.
a zaradovala se. našla jsem snad svůj ztracenej pud sebezáchovy?
vypadalo to děsivě.
jako Nicota.
samozřejmě.
byla to Nicota.
"Není se čeho bát." Fantazie se kvůli ní začala rozpadat, až z ní zbylo jen zrnko písku. a z toho zrnka písku...
nechala jsem se pohltit. procházela kolem mě, jako predátor, jako lev. jako Lev. a pak jsem viděla nic.
vždycky jsem se nejlíp cítila v Ničem.
až na to, že vím, že je čeho se bát. nechám si to pro sebe. nechám si pro sebe, že se vůbec něčeho bojím a budu dělat, že ne.
zapálila jsem si cigaretu a poslouchala The neighbourhood.

navlíkám mužská jména na šňůrku jako korálky. přemýšlím, zda by z nich bylo možný vytvořit slovo. Criss Cross. mám v záloze dva vokály, dvě O. dvě osoby s totožným jménem.

styďme se.
a Lev, co se rád mazlí. a Panna, která to chce drsně, pak se oblíct a odejít.

ani já se totiž nepřemaluju k obrazu tvýmu.
nalézt v sobě mužskou část.