Leden 2018

Bowie

22. ledna 2018 v 11:48 nahromadě
10/1/2018
vybavuje se mi to úplně přesně, čistě a jasně. ohřívala jsem se o žebra radiátoru, trochu tlačí do zad a zanechávají vertikály na kůži. asi sněžilo, asi jako dneska. určitě mrzlo, byl to jeden z těch mrazivých dní ledna. loni jsem zamrzla na celý dva měsíce, leden jsem strávila ve ztuhlosti jako hybernující had a v únoru už jsem ani nepředstírala, že hybernuju. jen jsem se snažila zachránit před mrazem. schovej si zbytečky tepla do sklenice od marmelády, v zimě se ti budou hodit. únor jsem strávila sledování měnící se oblohy, ráno sivá, v poledne šedivá a navečer zase další hnusnej odstín. minulej únor jsem se vykašlala na školu díky sílící zimě na mým mozku a pak musela dělat komisionálku kvůli absenci.
bylo to přesně před rokem, seděla jsem tady a plamínek svíčky plápolal, jen ten plamen a jinak tma. a Bowie, samozřejmě. seděla jsem na zemi a brečela a pokojem se rozléhal Life on a Mars. ty první tóny, klapky klavíru, hudba z Vesmíru a mně bylo nelehko na duši.
Bowie byl pro mě jako šedá eminence, pokaždý přítomnej v tom zlomovým okamžiku. pravá krása 70's, krása v odlišnosti, krása všech těch třpytek, krása glamu, krása holčičí revoluce a pusy namalovaný rudou rtěnkou. na nějakou dobu jsem byla posedlá filmem Velvet goldmine, dekadencí a Oscarem Wildem. vlastně pořád jsem.
Bowie byl u zrodu mý bisexuality, bláznosvství a bohémství. objevila jsem si ho sama, stejně jako všechny ty věci, který dnes dohromady skládají mě. věci z minulosti, desky, filmy, obrazy, básně...je to jeden z nejnádhernějších pocitů, když hovoří věci z minulosti, skrz desetiletí a někdy století, a já cítím tu zvláštní spřízněnost.
už je to rok, hřála jsem se o radiátor a nepochybně jsem se toho dne s někým pohádala, připadala si unavená a zoufalá. a pak jsem už jenom poslouchala hlas umělce, který už nebyl mezi živými a poprvý po několika měsících jsem si uvědomovala tu nekonečnou krásu, která navzdory mrazu, sněhu, rozbitým neuronům a dokonce smrti, která pořád přetrvává.
jsem tady, stejně jako před rokem. poslouchám Lady grinning soul, svíčka plápolá, elektrická kytara kvílí a Bowie je pořád naživu stejně jako vždycky, když ho poslouchám. moje vlasy ryšavý jako ty jeho na obalu Aladdin sane. sníh pořád padá a zima pořád mačká moje tělo jako nepovedenou stránku deníku, ale Bowie...Bowie to dává do pořádku.

sloky

22. ledna 2018 v 11:42 nahromadě
malinký stolečky, minižidličky
seděla jsem vždycky úplně vzadu
dobrovolně mžourala na plátno
únava mi seděla na očních víčkách
a moje tělo strhaný? ztrhaný?
vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy
vlekla jsem taky svý tělo
kroky nočním městem
únava mi seděla na očních víčkách
víkách popelnic
a dál už nic.
probírat poezii je nebezpečné
na plátně
sloky
psané psacím strojem
Prozřetelnosti
vídám znamení na každém kroku
z hlouby duše
miluju
Poezii
je jako matka
protože utěšuje
má máma nedokáže utěšit ani sebe
je jako milenka
odkládá vrstvy oblečení
obnažuje
takový milý malý Oidipův komplex

Sníh padá na město, na město zšeřelé,
v tvém oku roztává se v louže popele
a z věží hodiny jak panny zrazené
padají v náměstí, jezero kamenné.
jdeš tudy prvně sám se srdcem churavým,
a proto se ti zdá, že trpíš světem vším,
a zatím jsi to ty, jen ty a zčásti jen,
jenž hořem soukromým jsi kdesi poraněn.

(2/1/2018)