Prosinec 2017

plastová krabice

25. prosince 2017 v 22:58
měla jsem chuť si kleknout k radiátoru a ohřívat si záda a říct jí něco jako...
"Úplně cítím, jak mi v hlavě probíhají zkraty. Elektrický zkraty. "
Štědrý den.
myslela jsem na Sylvii Plathovou, držela v náruči svoje děti, který skoro otrávila plynem, když se zabila. držela je v náruči a zdobila s nimi vánoční stromeček, nikdo než ona a její děti. zvedla svoji dcerku do vzduchu, aby na vršek stromku připevnila vánoční hvězdu. těžkost a smích, kterej řeže hluboko. a manžel, její muž je přítomnej v tom, že je nepřítomnej a vyznívá to milionkrát palčivěji než v jiný dny. Sylvie, která pláče a mluví o tom, že ji stvořila, stvořila ji ve svých myšlenkách, tu holku, kterou šuká její muž. Je utkaná ze Sylviiných úzkostí a obav.
všechny to tak máme, že?
ale ne. ten den jsem se cítila jako Sylvie a toto vědomí mě sráželo k podlaze a nutilo hřát se u radiátoru. nikdo neřekl, že to bude snadné, nikdo taky neřkl, že to bude takhle těžký. fyzicky mě všechno bolelo,..a psychicky jsem hořela.
ne. není to nic, co by dokázal člověk ovlivnit. ber svoje prášky, spi osm hodin denně a zdravě běhej a choď jíst. můžeš se třeba rozkrájet, ale pokud to máš pod kůží...mám pod kůží. těžko říct, ještě obtížněji popsat. celej život se zpomalil, celej svět přešel do slow motion. vlastně ne, jen já přešla do slow motion. pocit drogovýho opojení, zatímco moje tělo zůstává čistý. jsem zpomalená a nekonečně dlouho se opírám o stůl a nabírám sílu pro další krok. pro další pohyb. a nejhorší je to vědomí, že všechno ostatní, všichni ostatní, fungují normálně, stejně, správně.
zpomalenost, tak trochu necitlivost, tak trochu mlha, když tak nějak nevnímáš, co ti máma řekla před pár vteřinama.
myslela jsem na můj maturitní ples. že jsem se takhle cítila v ten den. Melancholia se vynořila zpoza mraků a hrozila kolizí se Zemí. a já ve zpomaleným záběru lezla z vany, zpomalená a obnaženější než obvykle, až do morku kostí.
asi deset let jsem žehlila tři košile. přišlo mi to dokonale zbytečný, pořád se krčily, pořád se samy od sebe mačkaly, začni znova znova znova...
všichni věděli, jak bude ten den vypadat. zpomaleně jsem balila dárky a zpomaleně si uvědomovala tu hořkou pachuť na patře. asi před dvěma týdny jsem se skoro pozvracela, příliš jsem pila a zatoulala se příliš hluboko do králičí nory. kobka, podzemní prostory osvětlený loučemi. asi to nebyly louče, ale v mý paměti jsou. v mý paměti jsem v podzemí a najendou se mi zvedne žaludek ze všeho toho kradenýho piva, z toho, že jsem zmrzačená, že jsem zmrzačována, z mý vlastní krve a z vědomí sebe sama. snažím se dostat ven a v mý paměti vede z toho prostoru tisíc schodů, tisíc let, než se dostanu na povrch Země, než se nadechnu smogovýho nočního vzduchu a než ustane moje dávení. nezvracela jsem, ale od té doby mám dojem, jako by mě Nausea doprovázela na každým kroku, kdykoli se může vrátit, kdykoli mě může překvapit. čeká na příhodný okamžik, číhá.
snažím se nemyslet na tu podobnost mezi mnou a jím. bratr mojí mámy. pokoj ve štítu domu, odstrčenej od zbytku. taky mám takovej pokoj. a stejný prášky proti té svini a stejně se u mě míjí účinkem, stejně hltvě piju z lahve (někdy) a stejně někdy tahám z cigarety smrt. nemyslet na ty stejnosti, nemyslet na myšlenky, nemyslet na nic. nemyslet na bezmocnost, nemyslet na ten večer před pár dny, když jsem procházela tmou a v puse začala matně cítit krev. bylo to doopravdy? bála jsem se, že začnu kašlat, chrchlat a na bílou silnici dopadnou hnusný rudý kapky, černý cucky z mých plicních sklípků, černí osminoží pavouci, kteří mi občas přebíhají z pravé plíce do levé a pak zpátky.
vánoční baňky od loňska jaksi ztěžkly. stejně jako sklenice vína, ale to byla moje vina. kdybych mohla, pořídila bych si bezednou sklenici. objem běžné sklenice je pro mě nedostačující, jen ji naplním, můžu ji zas dolívat. kondenzace. víno se jaksi vypařuje, mění se z kapaliny v myšlenku v mý hlavě.
nebezpečnou.
jsme lidi, kteří trpí o Vánocích. jsme sami, jsme přesvědčení, že jsme sami. drásáme svou kůži, drásáme svý těla a svý duše. drásáme do deníku, do obskurních blogů, brečíme o půlnoci, když se konečně odvážíme popřát Veselé Vánoce těm lidem, kterým na nás nezáleží a pak obsesivně čekáme na odpověď, kontrolujeme mobil a každou minutou se víc a víc nenávidíme, když odpověď nepřichází. a jsme herci, jsme divadelní hvězdy, jsme divadelní meteority, protože padlí. předstíráme a naše vystoupení jsou lepší i horší. a jsme vlastně sobci, jsme nevděční, jsme kurvy flirtující u baru se smrtí. trpíme o Vánocích, protože se dáváme špatným lidem. trpíme o Vánocích a tu radost, čirou radost, kterou pociťujeme, pokaždé šoupneme do kouta. jsme masochisti, jsme přesvědčení, že ani tu špetku štěstí si nezasloužíme a přitom...jo, jo sakra! jsme to my, děti, který se děsí toho, až jednou budou dospělí a samotní, až budou jejich Vánoce osamělý. Jsme Vočkové ze Simpsonů. včera jsem poprvé pochopila, proč se Vočko tradičně každý Vánoce pokouší o sebevraždu. chápala jsem ten pocit, chápala jsem jeho motivy. chápala jsem...
ale život je tolik krásnej. život umí bejt krásnej. je tu toho tolik k vidění, cítění, prožití. je tu tolik bolesti a stejně tolik krásy.
Sylvie, Sylvie...vidím tě a tvoje světlý kadeře a tvou provokativní rtěnku a jak jsi zalezla do sklepa, v krvi jed a čekala na smrt. vidím tě jasně a čistě a myslím si, že jsi dělala, co jsi mohla.
nejsem jako ty, Sylvie. cítím se jako ty, cítím se jako bratr mojí mámy, cítím se jako lidi, kterým slzy kapou do štědrovečerní polívky, ale nejsem ty. už nejsem ty.
babička říkala, že ho dáme do plastový krabice a pohřbíme do země. pohřbíme do země urnu v plastový krabici, ale ne jeho. a všichni jsme to tak nějak intuitivně věděli. bude svítit slunce, dnes bylo jasno a sluníčko svítilo jako pomatený. zasypeme tu krabici hlínou ze zahrady, takže bude v naší zemi. to řekla a rozplakala se.
musím tě nechat jít, všichni musíme. tak vnímej, vnímej ta slova a vnímej pláč ostatních, protože žádná lidská bytost není ostrovem sama pro sebe. jsme součástí něčeho většího, jsme všichni spojeni neviditelným vláknem.
jen se podívej, jak jsi postrádán...
(podívej se, jak bys byl postrádán...)


free bird

22. prosince 2017 v 13:35
shora mi déšť smýval rudou barvu z vlasů, protože zrzky přece nemají duši, zdola mi čvachtalo v botách. prosincová břečka, okouzlující. a tma a občas můj dech, když kolem projelo auto a ozářilo mlžnou zhmotněnost toho, jak tu hodinu bezradně trčím.
bezradně trčet. trčet. jak? bezradně. příslovečné určení toho, že jsi na okraji vlastní psýché a nikde už není doma. udělala jsi, co jsi udělala, změna nevratná. nikdy už nic nebude jako dřív. a tak tu teď pochoduješ jako hračka na klíček, po kolikátý už...
a křičíš, křičíš skoro doopravdy a křičíš skoro nahlas. a voda v očích a voda v plících, jak máš chuť to ze sebe vyřvat, ale vlastně jenom zíráš na nebe, kde nejsou žádný hvězdy. proč je tu pořád tak zataženo? odsekáváš slovy, jako by tě doopravdy poslouchal, jako by tě doopravdy někdo poslouchal.
mluvíš o tom, jak se rozdáváš jako dort. nezbyde na tebe ani drobeček, ale ty to víš, víš to všechno. dáváš se všem špatným lidem. intuitivně vycítíš toho člověka, kterej tě zase pošle do kolen.
"fuck yeah, break my heart and spit on it, nothing turns me on anymore."
a proč? proč proč proč? víš proč, všechno to víš. víš to a déšť z očí přetéká přes okraj.
nerespekt k vlastnímu tělu, nerespekt k sobě samé, pořád vzpomínám na ten pocit. když. ostří. protlo. kůži.
nenáviděl mě a já se ztotožnila s pocitem, že si tu bolest zasloužím.
nechám se svázat, naložit do auta a to odstavit uprostřed dálnice. třeba pak budu konečně spokojená. třeba to je moje úchylka. můj fetiš.
můj fetiš je asi bejt odkopnutá, můj fetiš je běhat v kruzích a opakovat tytéž chyby, můj fetiš je milovat a pak hned nenávidět. můj fetiš je asi aby to hodně, hodně bolelo.
proměňuju se v ducha bez duše.
už skoro týden bezradně trčím doma. nesnesitelná lehkost bytí. nesnesitelná lehkost blití. nesnesitelná těžkost vlastní hlavy. probouzím se a vždycky to bolí, mívám kocoviny bez kapky alkoholu a druhý den zase. hlava ne a ne spolupravovat, nedokážu ji zvednout z polštáře, tak ji tahám za sebou celým bytem, až je celá odřená a spálená od koberců na zemi. hadrová panenka. s kocovinou v hlavě, vstávám příliš pozdě a když se konečně probudím, nejradši bych sama sobě namlátila. moje veškerá práce stojí, kupí se na stole a mně je to fuk. už zase jsem usnula příliš brzy.

"Jenny spala jako by nespala celý roky."
mám tu scénu hrozně ráda, Jenny se konečně dostala domů ze všech drogových doupat, násilných vztahů a teď...jenom spí a Forrest se o ni stará. protože ji miluje.
jenže já nejsem Jenny. nebo jsem Jenny až moc. protože Jenny nakonec přece jen utekla.
moje noční můry v rozmanitých podobách. sněžilo a já měla vizi, jak by vypadal můj život s touhle vysokou příliš pohlednou lidskou bytostí, která mi zakazuje kouřit a má ráda můj úzkej pas. jo, zmrde. vsadím se, že kdyby byl ještě užší, kdybych z profilu mizela, kdybych byla krabička popela, miloval bys mě nejvíc. cítím tu dominanci na kilometry daleko, zašlapal bys mě do země a přivázal tak leda ke sporáku. vsadím se, že bys mě zpracoval jako těsto a upekl ze mě úplně jiný sušenky, takový ty hodňoučký a poslušný na slovo. a tak jsem tě vyměnila za někoho, koho znám a komu jsem nádherně...lhostejná. kdo mě miluje jen když je ve mně. bolest za bolest. s ním zůstanu stejná. ne...nezůstanu. zvolna zapomínám na to, jak vypadá. v jeho mysli mizí moje představa ještě rychleji, možná tam po mně nezbylo už vůbec nic.
ztrácíš se z mojí paměti...
jsou to fragmenty, záblesky, který nevymažu. bude to celý takový krásně bezvýznamný... ikdyž
ten význam je skrytej uvnitř, vždycky tam je.
přeju si k Vánocům jen jeden opilej telefonát.
na Silvestra se chci sjet (s) tebou.
po nohách mi tekla krev a kapala na špinavý koberečky v koupelně. potratila jsem myšlenku volný lásky. všechno je v řetězech, pravá svoboda asi neexistuje, ani lidská vůle neexistuje. nasadils mi do hlavy tu myšlenku a je to mnohem pohodlnější než si vyčítat, co jsem všechno způsobila.
změněná perspektiva. procházím tou nezměněnou krajinou, místem, kde se nikdy nic neděje. poslední tři měsíce jsem pod vlivem konstantního instantního šílenství. možná přísada instantních polívek, na kterých žiju. a všechno je vlastně úplně na hovno, jak to, že jsem si toho nevšimla dřív? a hrozně ráda bych prostě vydechla a zadívala se na hvězdy, jenže obloha je příliš temná.
(nevěřím nikomu.)
mám silnej náběh na to bejt Jenny.


Zvlčeti/Rhytm 0

18. prosince 2017 v 0:11
"to kousnutí mě mrzí, asi to trochu bolí..."

zvlčilý adj. = takový, který se zvlčil, zdivočelý, zhrubělý
zvlčít = státi se vlkem
vlk (o člověku) = Expr. odvážný, zkušený, ostřílený muž, nebojící se nebezpečí a vyhledávající je; zlý, krvelačný člověk.

kruhovitá modřina na mým stehně, obtisk lidských čelistí. stále. tam. je. modrá, fialová.
stejně jako dva propojený kruhy na mý paži, zahryzl ses do mě a podtlakem mi vytvořil modřiny na tepnách. necitlivost. necítím tu část kůže, ještě pořád. moje tělo teď koresponduje s mojí duší. vypadám jako zbitá. pokousaná. vypadám, jako by mě někdo zmlátil. už bylo načase.
nechápavě jsem zírala na řezný rány na hřbetu svojí ruky, který jsi mi způsobil a jen tak vzdáleně si uvědomovala, že to vlastně bolí. štiplavá bolest, příliš familiérní, příliš známá a blízká.
připomeň mi...připomeň.
potkala jsem Siriuse.
potkala jsem samu sebe na veřejných toaletách, duhovky měly barvu zlata.
"nejsi speciální sněhová vločka." Ó, a jak ráda bych jí byla!
pod správným osvětlením vypadají moje oči jinak, ale bez rozsvícených světel je to míň nebezpečný, tak se to nikdy nedozvíš.stejně jako se nedozvíš, kdo mi způsobil ty modřiny, který mi připomínají celý galaxie, celý hvězdokupy. mý tělo vypadá jak vesmír.
souhvězdí Sirius.

Rhytm 0 (1974)
Abramović stála nehybně v místnosti, na stole před ní leželo 72 různých předmětů, některé neškodné (kniha, olej, peří, růže) a některé potenciálně nebezpečné (hřebíky, nůžky, jehly, zbraň). Publikum mělo možnost kterýkoli z předmětů vůči Abramović libovolně použít. Odvaha diváků se postupně stupňovala a během šesti hodin, kdy performance trvala, ji postupně zbavili oblečení, pořezali na několika místech, dokonce ji vložili nabitou zbraň do ruky a přiložili ji k jejímu tělu.