Prosinec 2017

Carmen znamená latinsky píseň

30. prosince 2017 v 0:07
Byla jsem toho večera jen natahovací hračka na klíček poháněná alkoholem a mrzí mě to. Mrzí mě, když piju málo a taky když piju hodně.
Hrozně ses mi líbila. Zeptala ses, jestli mi můžeš dát pusu a než jsem stihla zareagovat, udělalas to. Bože.
Hrozně. Ses. Mi. Líbila. Jen nevinně, jen trošku…tvoje kabelka plná třpytek, sama jsi byla jako třpytka. Třpytivej úsměv a třpytivý oči. Odcházeli jsme domů, za jednu ruku ses držel s ní a za druhou se mnou.
Nenechala jsem po sobě střevíček, ale ponožku. A vzala jsem si jednu, která mi nepatřila. Nikdy už se neshledají, už nikdy nevytvoří pár. Jak romantické. Ztratila jsem ponožku a po cestě svou nevinnost. Další walk of shame. Ulička hanby. Kolik jsem takových walků absolvovala v průběhu posledního čtvrtroku?
Město se probouzelo a všichni tak nějak tuší, všichni to tak nějak na tobě vidí…nebo jsi jen paranoidní. A pokaždý je to tak nějak stejný. Probudit se v cizím domě, na cizí posteli nebo na zemi, probudit se a chvíli nevědět…
Není to sto roků samoty, ale jako by bylo. Moje samota mi začíná nahánět hrůzu. Někdy si myslím, že musím být nejosamělejší člověk na světě, někdy jsem o tom přesvědčená. Někdy je to dokonce pravda. Dvacet let jsem strávila sama a zjišťuju, že není kam jít. Neexistuje to kouzelný zaslíbený místo, kam bych se utíkala, ta kouzelná osoba, který bych brečela do náruče. Bod nula.
"Jsou duše drsné, co samy šly žitím, hroty a ostny je zalily vrchem." Nenáviděla jsem Slezský písně, připomínaly mi tě. Až moc. Ten tvůj "akcent", kterej je vlastně cool. To město, ze kterýho pocházíš a to, že už tě tam nic netáhne. To, že zůstáváš přes víkend a já se tahám s obrovskýma taškama na nádraží a přemýšlím, jakou holku asi šukáš místo mě.
Můj brainstorming na Slezský písně.
Není kam jít a po nějaký době jsem se začala bát. Bát se svýho příštího kroku v prázdným pokoji. A někdy je to nesnesitelný, chci se dostat pryč a úspěšně se dostávám pryč, ven z klece těch čtyř stěn, ven z klece svý hlavy. Snažím se utéct sama před sebou. V podnapilém stavu
Konverzuju
A
Vykusuju se s cizinci, ze kterých se stanou milenci, aby se z nich zas mohli stát cizinci, hned příští ráno, hned po rozednění. A tys byl jediná výjimka, sám jsi natáhl ruku a chytil mě za poslední články prstů. Neutopila jsem se, protože jsi mě vytáhl na svou loď, bůhví proč. Hřál jsi mě od smrti do prosince. Jedině díky tomu jsem neumrzla. Jsi jedinej člověk, kterýho jsem doopravdy poznala.
Noc je hnusná. Ležet a zírat na vrchní palandu. Pach kolejního bytu, je to tu příliš malý. Opíjím se a odcházím a když přijdu až ráno, nikdo se neptá, jenom odsuzující pohled bodne. Ale jen trochu. Onehdy jsem přišla s každou ponožkou jinou. Hodina spánku a pak rovnou na přednášku.
Noc na koleji je tichá. I den je tichej. Chybí mi zpívání, chybí mi, že si nemůžu zazpívat, kdykoli dostanu náladu nebo zničehonic mluvit sama se sebou. atmosféra dusná, dala by se krájet a namazat na chleba. Odcházím, abych se zas vrátila s pověstí horší, skandálnější než předchozího dne. Ale hlavně nebýt sama, hlavně nebýt v noci sama, protože kdoví, co by mě mohlo napadnout… Jsou to náhražky, náhražky opravdových lidských bytostí, někdy si říkám, jestli jsou reální, jestli je vidí i ostatní. Jistá šablonovitost, už vím, co znamená tenhle pohled, už znám tohle gesto…jsou to muži, skoro vždycky to jsou muži.
Relying on kindness of strangers…
Jednou narazím na lidi, kteří nebudou tak laskaví. Jednou…

plastová krabice

25. prosince 2017 v 22:58
měla jsem chuť si kleknout k radiátoru a ohřívat si záda a říct jí něco jako...
"Úplně cítím, jak mi v hlavě probíhají zkraty. Elektrický zkraty. "
Štědrý den.
myslela jsem na Sylvii Plathovou, držela v náruči svoje děti, který skoro otrávila plynem, když se zabila. držela je v náruči a zdobila s nimi vánoční stromeček, nikdo než ona a její děti. zvedla svoji dcerku do vzduchu, aby na vršek stromku připevnila vánoční hvězdu. těžkost a smích, kterej řeže hluboko. a manžel, její muž je přítomnej v tom, že je nepřítomnej a vyznívá to milionkrát palčivěji než v jiný dny. Sylvie, která pláče a mluví o tom, že ji stvořila, stvořila ji ve svých myšlenkách, tu holku, kterou šuká její muž. Je utkaná ze Sylviiných úzkostí a obav.
všechny to tak máme, že?
ale ne. ten den jsem se cítila jako Sylvie a toto vědomí mě sráželo k podlaze a nutilo hřát se u radiátoru. nikdo neřekl, že to bude snadné, nikdo taky neřkl, že to bude takhle těžký. fyzicky mě všechno bolelo,..a psychicky jsem hořela.
ne. není to nic, co by dokázal člověk ovlivnit. ber svoje prášky, spi osm hodin denně a zdravě běhej a choď jíst. můžeš se třeba rozkrájet, ale pokud to máš pod kůží...mám pod kůží. těžko říct, ještě obtížněji popsat. celej život se zpomalil, celej svět přešel do slow motion. vlastně ne, jen já přešla do slow motion. pocit drogovýho opojení, zatímco moje tělo zůstává čistý. jsem zpomalená a nekonečně dlouho se opírám o stůl a nabírám sílu pro další krok. pro další pohyb. a nejhorší je to vědomí, že všechno ostatní, všichni ostatní, fungují normálně, stejně, správně.
zpomalenost, tak trochu necitlivost, tak trochu mlha, když tak nějak nevnímáš, co ti máma řekla před pár vteřinama.
myslela jsem na můj maturitní ples. že jsem se takhle cítila v ten den. Melancholia se vynořila zpoza mraků a hrozila kolizí se Zemí. a já ve zpomaleným záběru lezla z vany, zpomalená a obnaženější než obvykle, až do morku kostí.
asi deset let jsem žehlila tři košile. přišlo mi to dokonale zbytečný, pořád se krčily, pořád se samy od sebe mačkaly, začni znova znova znova...
všichni věděli, jak bude ten den vypadat. zpomaleně jsem balila dárky a zpomaleně si uvědomovala tu hořkou pachuť na patře. asi před dvěma týdny jsem se skoro pozvracela, příliš jsem pila a zatoulala se příliš hluboko do králičí nory. kobka, podzemní prostory osvětlený loučemi. asi to nebyly louče, ale v mý paměti jsou. v mý paměti jsem v podzemí a najendou se mi zvedne žaludek ze všeho toho kradenýho piva, z toho, že jsem zmrzačená, že jsem zmrzačována, z mý vlastní krve a z vědomí sebe sama. snažím se dostat ven a v mý paměti vede z toho prostoru tisíc schodů, tisíc let, než se dostanu na povrch Země, než se nadechnu smogovýho nočního vzduchu a než ustane moje dávení. nezvracela jsem, ale od té doby mám dojem, jako by mě Nausea doprovázela na každým kroku, kdykoli se může vrátit, kdykoli mě může překvapit. čeká na příhodný okamžik, číhá.
snažím se nemyslet na tu podobnost mezi mnou a jím. bratr mojí mámy. pokoj ve štítu domu, odstrčenej od zbytku. taky mám takovej pokoj. a stejný prášky proti té svini a stejně se u mě míjí účinkem, stejně hltvě piju z lahve (někdy) a stejně někdy tahám z cigarety smrt. nemyslet na ty stejnosti, nemyslet na myšlenky, nemyslet na nic. nemyslet na bezmocnost, nemyslet na ten večer před pár dny, když jsem procházela tmou a v puse začala matně cítit krev. bylo to doopravdy? bála jsem se, že začnu kašlat, chrchlat a na bílou silnici dopadnou hnusný rudý kapky, černý cucky z mých plicních sklípků, černí osminoží pavouci, kteří mi občas přebíhají z pravé plíce do levé a pak zpátky.
vánoční baňky od loňska jaksi ztěžkly. stejně jako sklenice vína, ale to byla moje vina. kdybych mohla, pořídila bych si bezednou sklenici. objem běžné sklenice je pro mě nedostačující, jen ji naplním, můžu ji zas dolívat. kondenzace. víno se jaksi vypařuje, mění se z kapaliny v myšlenku v mý hlavě.
nebezpečnou.
jsme lidi, kteří trpí o Vánocích. jsme sami, jsme přesvědčení, že jsme sami. drásáme svou kůži, drásáme svý těla a svý duše. drásáme do deníku, do obskurních blogů, brečíme o půlnoci, když se konečně odvážíme popřát Veselé Vánoce těm lidem, kterým na nás nezáleží a pak obsesivně čekáme na odpověď, kontrolujeme mobil a každou minutou se víc a víc nenávidíme, když odpověď nepřichází. a jsme herci, jsme divadelní hvězdy, jsme divadelní meteority, protože padlí. předstíráme a naše vystoupení jsou lepší i horší. a jsme vlastně sobci, jsme nevděční, jsme kurvy flirtující u baru se smrtí. trpíme o Vánocích, protože se dáváme špatným lidem. trpíme o Vánocích a tu radost, čirou radost, kterou pociťujeme, pokaždé šoupneme do kouta. jsme masochisti, jsme přesvědčení, že ani tu špetku štěstí si nezasloužíme a přitom...jo, jo sakra! jsme to my, děti, který se děsí toho, až jednou budou dospělí a samotní, až budou jejich Vánoce osamělý. Jsme Vočkové ze Simpsonů. včera jsem poprvé pochopila, proč se Vočko tradičně každý Vánoce pokouší o sebevraždu. chápala jsem ten pocit, chápala jsem jeho motivy. chápala jsem...
ale život je tolik krásnej. život umí bejt krásnej. je tu toho tolik k vidění, cítění, prožití. je tu tolik bolesti a stejně tolik krásy.
Sylvie, Sylvie...vidím tě a tvoje světlý kadeře a tvou provokativní rtěnku a jak jsi zalezla do sklepa, v krvi jed a čekala na smrt. vidím tě jasně a čistě a myslím si, že jsi dělala, co jsi mohla.
nejsem jako ty, Sylvie. cítím se jako ty, cítím se jako bratr mojí mámy, cítím se jako lidi, kterým slzy kapou do štědrovečerní polívky, ale nejsem ty. už nejsem ty.
babička říkala, že ho dáme do plastový krabice a pohřbíme do země. pohřbíme do země urnu v plastový krabici, ale ne jeho. a všichni jsme to tak nějak intuitivně věděli. bude svítit slunce, dnes bylo jasno a sluníčko svítilo jako pomatený. zasypeme tu krabici hlínou ze zahrady, takže bude v naší zemi. to řekla a rozplakala se.
musím tě nechat jít, všichni musíme. tak vnímej, vnímej ta slova a vnímej pláč ostatních, protože žádná lidská bytost není ostrovem sama pro sebe. jsme součástí něčeho většího, jsme všichni spojeni neviditelným vláknem.
jen se podívej, jak jsi postrádán...
(podívej se, jak bys byl postrádán...)


free bird

22. prosince 2017 v 13:35
shora mi déšť smýval rudou barvu z vlasů, protože zrzky přece nemají duši, zdola mi čvachtalo v botách. prosincová břečka, okouzlující. a tma a občas můj dech, když kolem projelo auto a ozářilo mlžnou zhmotněnost toho, jak tu hodinu bezradně trčím.
bezradně trčet. trčet. jak? bezradně. příslovečné určení toho, že jsi na okraji vlastní psýché a nikde už není doma. udělala jsi, co jsi udělala, změna nevratná. nikdy už nic nebude jako dřív. a tak tu teď pochoduješ jako hračka na klíček, po kolikátý už...
a křičíš, křičíš skoro doopravdy a křičíš skoro nahlas. a voda v očích a voda v plících, jak máš chuť to ze sebe vyřvat, ale vlastně jenom zíráš na nebe, kde nejsou žádný hvězdy. proč je tu pořád tak zataženo? odsekáváš slovy, jako by tě doopravdy poslouchal, jako by tě doopravdy někdo poslouchal.
mluvíš o tom, jak se rozdáváš jako dort. nezbyde na tebe ani drobeček, ale ty to víš, víš to všechno. dáváš se všem špatným lidem. intuitivně vycítíš toho člověka, kterej tě zase pošle do kolen.
"fuck yeah, break my heart and spit on it, nothing turns me on anymore."
a proč? proč proč proč? víš proč, všechno to víš. víš to a déšť z očí přetéká přes okraj.
nerespekt k vlastnímu tělu, nerespekt k sobě samé, pořád vzpomínám na ten pocit. když. ostří. protlo. kůži.
nenáviděl mě a já se ztotožnila s pocitem, že si tu bolest zasloužím.
nechám se svázat, naložit do auta a to odstavit uprostřed dálnice. třeba pak budu konečně spokojená. třeba to je moje úchylka. můj fetiš.
můj fetiš je asi bejt odkopnutá, můj fetiš je běhat v kruzích a opakovat tytéž chyby, můj fetiš je milovat a pak hned nenávidět. můj fetiš je asi aby to hodně, hodně bolelo.
proměňuju se v ducha bez duše.
už skoro týden bezradně trčím doma. nesnesitelná lehkost bytí. nesnesitelná lehkost blití. nesnesitelná těžkost vlastní hlavy. probouzím se a vždycky to bolí, mívám kocoviny bez kapky alkoholu a druhý den zase. hlava ne a ne spolupravovat, nedokážu ji zvednout z polštáře, tak ji tahám za sebou celým bytem, až je celá odřená a spálená od koberců na zemi. hadrová panenka. s kocovinou v hlavě, vstávám příliš pozdě a když se konečně probudím, nejradši bych sama sobě namlátila. moje veškerá práce stojí, kupí se na stole a mně je to fuk. už zase jsem usnula příliš brzy.

"Jenny spala jako by nespala celý roky."
mám tu scénu hrozně ráda, Jenny se konečně dostala domů ze všech drogových doupat, násilných vztahů a teď...jenom spí a Forrest se o ni stará. protože ji miluje.
jenže já nejsem Jenny. nebo jsem Jenny až moc. protože Jenny nakonec přece jen utekla.
moje noční můry v rozmanitých podobách. sněžilo a já měla vizi, jak by vypadal můj život s touhle vysokou příliš pohlednou lidskou bytostí, která mi zakazuje kouřit a má ráda můj úzkej pas. jo, zmrde. vsadím se, že kdyby byl ještě užší, kdybych z profilu mizela, kdybych byla krabička popela, miloval bys mě nejvíc. cítím tu dominanci na kilometry daleko, zašlapal bys mě do země a přivázal tak leda ke sporáku. vsadím se, že bys mě zpracoval jako těsto a upekl ze mě úplně jiný sušenky, takový ty hodňoučký a poslušný na slovo. a tak jsem tě vyměnila za někoho, koho znám a komu jsem nádherně...lhostejná. kdo mě miluje jen když je ve mně. bolest za bolest. s ním zůstanu stejná. ne...nezůstanu. zvolna zapomínám na to, jak vypadá. v jeho mysli mizí moje představa ještě rychleji, možná tam po mně nezbylo už vůbec nic.
ztrácíš se z mojí paměti...
jsou to fragmenty, záblesky, který nevymažu. bude to celý takový krásně bezvýznamný... ikdyž
ten význam je skrytej uvnitř, vždycky tam je.
přeju si k Vánocům jen jeden opilej telefonát.
na Silvestra se chci sjet (s) tebou.
po nohách mi tekla krev a kapala na špinavý koberečky v koupelně. potratila jsem myšlenku volný lásky. všechno je v řetězech, pravá svoboda asi neexistuje, ani lidská vůle neexistuje. nasadils mi do hlavy tu myšlenku a je to mnohem pohodlnější než si vyčítat, co jsem všechno způsobila.
změněná perspektiva. procházím tou nezměněnou krajinou, místem, kde se nikdy nic neděje. poslední tři měsíce jsem pod vlivem konstantního instantního šílenství. možná přísada instantních polívek, na kterých žiju. a všechno je vlastně úplně na hovno, jak to, že jsem si toho nevšimla dřív? a hrozně ráda bych prostě vydechla a zadívala se na hvězdy, jenže obloha je příliš temná.
(nevěřím nikomu.)
mám silnej náběh na to bejt Jenny.


na hraně

18. prosince 2017 v 0:22
soused zdobí stromeček, namotává světelný řetěz na větve malýho smrčku na svojí zahradě. kvůli komu? vnoučatům? dětem? kvůli sobě? pozoruji ho z okna a moje samota mi připadá totožná s tou jeho. vím, jak vám je, pane XYZ.
nahnnula se ve svém křesle směrem ke mně. řekla: "Svět je krásnej. Věříš tomu?" chtěla jsem říct, že jo. na mysl mi vytanul ten verš z jedné z Laniných písní. what can I do? world is beautiful, but you donť have a clue. určitě je to album Ultraviolence...nebo možná Honeymoon?
"no...ráda bych tomu věřila, ale..."
ale jak je možný udělat z ošklivosti krásu? jak je možný vidět smrt a následně říct, že je život krásnej? je život krásnej navzdory smrti? i přes to, že se orgány mohou nezvratně rozkládat a korodovat, zanášet se vlastní krví, i přes to, že člověk v jednom kuse trpí a trpí tím druhem bolesti, kterej ani není vidět, trpí Fantomovým druhem bolesti, která se rozléví srdeční krajinou...ale člověk to překoná. pokurví ho to, ano. ale přežije. a žije, dokud se neobjeví na obzoru další katastrofa.
a navzdory tomu...pokračuje. nepoučitelnost? naivita? proč to celý neskončit?
na hraně.
jsem. jsi. jsme. zatím.
říkal jsi.
na hraně mezi orgasmem, endorfiny jako drogy...
kůže. pot. stop. strop. dotkni se dlaní stropu, padesát bodů pro Zmijozel. padesát bodů pro Nebelvír, když to uděláme ještě jednou. dvanáctka. každá tramvaj dvanáctka je potenciálně nebezpečná.
"jak mám zapomneout? benzínové pumpy jsou na každém rohu. vrátím vám to, až to bude prázdný."
jenže já nemusím zapomínat...
jsem na hraně. stojím na hraně, hraniční...hranice mezi čím a čím? čemu se tak usmíváš? usmívá se, usmívá se a já panikařím, když svoji dlaň obtočí kolem mýho krku.
"...protože jsem ti změřil tep."
panikařím, protože to můžeš cítit skrz tu tenkou vrstvu kůže, jak mi proudí krev v žilách. moc rychle.
nedělej to, nedělej to nedělej to...
bylo to jedno z těch pondělí a já seděla v poledním slunci v kostele. jen jsem tam seděla a čekala, že třeba dostanu znamení. třeba od Svaté Veroniky, v ruce by držela ten svůj hadr a promlouvala ke mně. od Máří Magdalény, děvky z Bible. od Marie. nosíš pod srdcem život...něčeho, někoho. dostala jsem znamení, na hřbetě mojí ruky se objevila stigmata. byla jsem pořezána cizím člověkem a vlastně...bylo zvláštní zas na chvíli cítit fyzickou bolest. připomenutí jako bodnutí vosou.

Zvlčeti/Rhytm 0

18. prosince 2017 v 0:11
"to kousnutí mě mrzí, asi to trochu bolí..."

zvlčilý adj. = takový, který se zvlčil, zdivočelý, zhrubělý
zvlčít = státi se vlkem
vlk (o člověku) = Expr. odvážný, zkušený, ostřílený muž, nebojící se nebezpečí a vyhledávající je; zlý, krvelačný člověk.

kruhovitá modřina na mým stehně, obtisk lidských čelistí. stále. tam. je. modrá, fialová.
stejně jako dva propojený kruhy na mý paži, zahryzl ses do mě a podtlakem mi vytvořil modřiny na tepnách. necitlivost. necítím tu část kůže, ještě pořád. moje tělo teď koresponduje s mojí duší. vypadám jako zbitá. pokousaná. vypadám, jako by mě někdo zmlátil. už bylo načase.
nechápavě jsem zírala na řezný rány na hřbetu svojí ruky, který jsi mi způsobil a jen tak vzdáleně si uvědomovala, že to vlastně bolí. štiplavá bolest, příliš familiérní, příliš známá a blízká.
připomeň mi...připomeň.
potkala jsem Siriuse.
potkala jsem samu sebe na veřejných toaletách, duhovky měly barvu zlata.
"nejsi speciální sněhová vločka." Ó, a jak ráda bych jí byla!
pod správným osvětlením vypadají moje oči jinak, ale bez rozsvícených světel je to míň nebezpečný, tak se to nikdy nedozvíš.stejně jako se nedozvíš, kdo mi způsobil ty modřiny, který mi připomínají celý galaxie, celý hvězdokupy. mý tělo vypadá jak vesmír.
souhvězdí Sirius.

Rhytm 0 (1974)
Abramović stála nehybně v místnosti, na stole před ní leželo 72 různých předmětů, některé neškodné (kniha, olej, peří, růže) a některé potenciálně nebezpečné (hřebíky, nůžky, jehly, zbraň). Publikum mělo možnost kterýkoli z předmětů vůči Abramović libovolně použít. Odvaha diváků se postupně stupňovala a během šesti hodin, kdy performance trvala, ji postupně zbavili oblečení, pořezali na několika místech, dokonce ji vložili nabitou zbraň do ruky a přiložili ji k jejímu tělu.

scar tissue

3. prosince 2017 v 11:04
mám obličej v dlaních. mám dlaně v obličeji. mám dlaně na tvých kostech, mám obličej u tvýho obličeje. tvý dlaně jsou kdoví kde. okenní tabulkou tramvaje si nechávám tlouct do hlavy. myšlenky jsou příliš těžký a tak během přednášek koukám na prázdnej papír a mentálně onanuju nad vzpomínkama čerstvýma pár hodin. a hořkosladce se usmívám.
protože jsme oba úplně stejní promiskuitní sráči.
navzdory tomu, že jsme...?
nebuď blbá, proboha...sračky, Tracy! už o tobě nechci psát, jenže...jenže.
náhodně jsme se potkali v klubu den po tom, co jsme spolu spali. dovnitř pořád někdo chodil, ale já měla tendenci se zrovna v tu chvíli otočit a...byl jsi to ty. projela mnou vlna smutku, pak vlna vzrušení a pak v mým srdci začalo vlnobití. vlnobití, když jsem si uvědomila, že nejsi krásnej už jenom v tom měkkým světle, už jenom z toho úhlu nad tebou, když se mi zdáš skoro bezbrannej a je to hrozně cute, najednou jsi krásnej všude, kdekoli na světě, v kterýmkoli čase, ...moje úmysly nebyly tu noc vůbec čistý, co tvoje úmysly? začala jsem se smát a nemohla jsem přestat, nemohla jsem se přestat tlemit, ikdyž bych měla spíš brečet.
a zůstal jsi se mnou, ikdyž jsem se snažila překřičet nápodobu Redhotů a sdělit ti, že se mnou nemusíš bejt "jen" kvůli tomu, že spolu spíme. zůstal jsi se mnou a asi metr od nás stál R., se kterým jsem se líbala před hodinou a neměla jsem to srdce ti to říct, ikdyž přece o nic nejde a kdosi do mě strčil a já trochu rozlila to pivo, který jsem držela v ruce, ale hele...byla jsem šťastná, ikdyž bych být neměla, byla jsem šťastná a nenávidím se za to, nenávidím se za každej kousek tý chemický lásky, nenávidím se za to, že přesně vím, jak to celý funguje a přesto...nebo navzdory tomu? nenávidím ten fakt, že mi pak druhej den n přednášce hrálo v hlavě Scar tissue a já se usmívala, usmívala jsem se jako idiot a při pomyšlení na ten song mi naskakuje husí kůže, protože...
jsme oba stejní promiskuitní sráči.
skončila jsem zase u tebe, ani jeden z nás o to nijak neusiloval. řekla bych, že to musel bejt osud, kdybych na něj věřila. podivné, velice podivné. pachatel se vrací na místo činu, odcházeli jsme stejně jako před měsícem, tohle se přece normálně nestává...iluzorní charakter zamilovanosti, držíme se za ruce a předstíráme naši morální nezávadnost, jako že nejsme zkažení až na dno duše, pokud něco jako duše vůbec existuje.
šli jsme si pro kabáty a cestou ven jsme minuli záchranáře. Šatnářka říkala, že vevnitř zkolabovala nějaká holka.
Stáli jsme u záchranky. Pršelo nebo možná sněžilo. Měla jsem kapuci a on se na mě díval a proč mi ten pohled přišel tak hrozně láskyplnej, když by správně být neměl? V tu chvíli, tam na tom místě, jsem si připadala skoro milovaná. Záchranáři vytáhli ze sanitky i nosítka.
myslela jsem na Scar tissue a snažila se pozřít snídani. byla sobota ráno a iluze normálnosti by byla skoro dokonalá, kdyby mi každou chvíli netekly slzy. zasraný hormony. myslím na scar tissue a na to, jak jsme se chtěli navzájem až moc. nacházím na svým těle modřiny a láskyplně si je prohlížím. myslím a to, že jsme vedle sebe leželi hodiny a já měla spoustu času zapamatovat si detaily tvýho obličeje, takže jsem tě pak nemohla dostat z hlavy. jsem sentimentální, myslím na Scar tissue a nejvíc ze všeho mě štve, ž nedokážu rozeznat, co cítím já a co mě nutí cítit hormony, co mě nutí cítit pilulka po, která se pozvolna rozkládá v mým těle...

"Scar tissue replaces normal skin tissue after the skin is damaged. Though scar tissue is made up of the same substance as undamaged skin, it looks different because of the way the fibers in the tissue are arranged. Scars form every time the skin is damaged beyond its first layer, whether that damage comes from a cut, burn, or a skin condition like acne or a fungal infection. Though there are ways to minimize the appearance of scars, there is no way to remove them entirely. Usually originates from deep punctures or cuts that are not properly stitched."