Prosinec 2017

plastová krabice

25. prosince 2017 v 22:58
měla jsem chuť si kleknout k radiátoru a ohřívat si záda a říct jí něco jako...
"Úplně cítím, jak mi v hlavě probíhají zkraty. Elektrický zkraty. "
Štědrý den.
myslela jsem na Sylvii Plathovou, držela v náruči svoje děti, který skoro otrávila plynem, když se zabila. držela je v náruči a zdobila s nimi vánoční stromeček, nikdo než ona a její děti. zvedla svoji dcerku do vzduchu, aby na vršek stromku připevnila vánoční hvězdu. těžkost a smích, kterej řeže hluboko. a manžel, její muž je přítomnej v tom, že je nepřítomnej a vyznívá to milionkrát palčivěji než v jiný dny. Sylvie, která pláče a mluví o tom, že ji stvořila, stvořila ji ve svých myšlenkách, tu holku, kterou šuká její muž. Je utkaná ze Sylviiných úzkostí a obav.
všechny to tak máme, že?
ale ne. ten den jsem se cítila jako Sylvie a toto vědomí mě sráželo k podlaze a nutilo hřát se u radiátoru. nikdo neřekl, že to bude snadné, nikdo taky neřkl, že to bude takhle těžký. fyzicky mě všechno bolelo,..a psychicky jsem hořela.
ne. není to nic, co by dokázal člověk ovlivnit. ber svoje prášky, spi osm hodin denně a zdravě běhej a choď jíst. můžeš se třeba rozkrájet, ale pokud to máš pod kůží...mám pod kůží. těžko říct, ještě obtížněji popsat. celej život se zpomalil, celej svět přešel do slow motion. vlastně ne, jen já přešla do slow motion. pocit drogovýho opojení, zatímco moje tělo zůstává čistý. jsem zpomalená a nekonečně dlouho se opírám o stůl a nabírám sílu pro další krok. pro další pohyb. a nejhorší je to vědomí, že všechno ostatní, všichni ostatní, fungují normálně, stejně, správně.
zpomalenost, tak trochu necitlivost, tak trochu mlha, když tak nějak nevnímáš, co ti máma řekla před pár vteřinama.
myslela jsem na můj maturitní ples. že jsem se takhle cítila v ten den. Melancholia se vynořila zpoza mraků a hrozila kolizí se Zemí. a já ve zpomaleným záběru lezla z vany, zpomalená a obnaženější než obvykle, až do morku kostí.
asi deset let jsem žehlila tři košile. přišlo mi to dokonale zbytečný, pořád se krčily, pořád se samy od sebe mačkaly, začni znova znova znova...
všichni věděli, jak bude ten den vypadat. zpomaleně jsem balila dárky a zpomaleně si uvědomovala tu hořkou pachuť na patře. asi před dvěma týdny jsem se skoro pozvracela, příliš jsem pila a zatoulala se příliš hluboko do králičí nory. kobka, podzemní prostory osvětlený loučemi. asi to nebyly louče, ale v mý paměti jsou. v mý paměti jsem v podzemí a najendou se mi zvedne žaludek ze všeho toho kradenýho piva, z toho, že jsem zmrzačená, že jsem zmrzačována, z mý vlastní krve a z vědomí sebe sama. snažím se dostat ven a v mý paměti vede z toho prostoru tisíc schodů, tisíc let, než se dostanu na povrch Země, než se nadechnu smogovýho nočního vzduchu a než ustane moje dávení. nezvracela jsem, ale od té doby mám dojem, jako by mě Nausea doprovázela na každým kroku, kdykoli se může vrátit, kdykoli mě může překvapit. čeká na příhodný okamžik, číhá.
snažím se nemyslet na tu podobnost mezi mnou a jím. bratr mojí mámy. pokoj ve štítu domu, odstrčenej od zbytku. taky mám takovej pokoj. a stejný prášky proti té svini a stejně se u mě míjí účinkem, stejně hltvě piju z lahve (někdy) a stejně někdy tahám z cigarety smrt. nemyslet na ty stejnosti, nemyslet na myšlenky, nemyslet na nic. nemyslet na bezmocnost, nemyslet na ten večer před pár dny, když jsem procházela tmou a v puse začala matně cítit krev. bylo to doopravdy? bála jsem se, že začnu kašlat, chrchlat a na bílou silnici dopadnou hnusný rudý kapky, černý cucky z mých plicních sklípků, černí osminoží pavouci, kteří mi občas přebíhají z pravé plíce do levé a pak zpátky.
vánoční baňky od loňska jaksi ztěžkly. stejně jako sklenice vína, ale to byla moje vina. kdybych mohla, pořídila bych si bezednou sklenici. objem běžné sklenice je pro mě nedostačující, jen ji naplním, můžu ji zas dolívat. kondenzace. víno se jaksi vypařuje, mění se z kapaliny v myšlenku v mý hlavě.
nebezpečnou.
jsme lidi, kteří trpí o Vánocích. jsme sami, jsme přesvědčení, že jsme sami. drásáme svou kůži, drásáme svý těla a svý duše. drásáme do deníku, do obskurních blogů, brečíme o půlnoci, když se konečně odvážíme popřát Veselé Vánoce těm lidem, kterým na nás nezáleží a pak obsesivně čekáme na odpověď, kontrolujeme mobil a každou minutou se víc a víc nenávidíme, když odpověď nepřichází. a jsme herci, jsme divadelní hvězdy, jsme divadelní meteority, protože padlí. předstíráme a naše vystoupení jsou lepší i horší. a jsme vlastně sobci, jsme nevděční, jsme kurvy flirtující u baru se smrtí. trpíme o Vánocích, protože se dáváme špatným lidem. trpíme o Vánocích a tu radost, čirou radost, kterou pociťujeme, pokaždé šoupneme do kouta. jsme masochisti, jsme přesvědčení, že ani tu špetku štěstí si nezasloužíme a přitom...jo, jo sakra! jsme to my, děti, který se děsí toho, až jednou budou dospělí a samotní, až budou jejich Vánoce osamělý. Jsme Vočkové ze Simpsonů. včera jsem poprvé pochopila, proč se Vočko tradičně každý Vánoce pokouší o sebevraždu. chápala jsem ten pocit, chápala jsem jeho motivy. chápala jsem...
ale život je tolik krásnej. život umí bejt krásnej. je tu toho tolik k vidění, cítění, prožití. je tu tolik bolesti a stejně tolik krásy.
Sylvie, Sylvie...vidím tě a tvoje světlý kadeře a tvou provokativní rtěnku a jak jsi zalezla do sklepa, v krvi jed a čekala na smrt. vidím tě jasně a čistě a myslím si, že jsi dělala, co jsi mohla.
nejsem jako ty, Sylvie. cítím se jako ty, cítím se jako bratr mojí mámy, cítím se jako lidi, kterým slzy kapou do štědrovečerní polívky, ale nejsem ty. už nejsem ty.
babička říkala, že ho dáme do plastový krabice a pohřbíme do země. pohřbíme do země urnu v plastový krabici, ale ne jeho. a všichni jsme to tak nějak intuitivně věděli. bude svítit slunce, dnes bylo jasno a sluníčko svítilo jako pomatený. zasypeme tu krabici hlínou ze zahrady, takže bude v naší zemi. to řekla a rozplakala se.
musím tě nechat jít, všichni musíme. tak vnímej, vnímej ta slova a vnímej pláč ostatních, protože žádná lidská bytost není ostrovem sama pro sebe. jsme součástí něčeho většího, jsme všichni spojeni neviditelným vláknem.
jen se podívej, jak jsi postrádán...
(podívej se, jak bys byl postrádán...)


Zvlčeti/Rhytm 0

18. prosince 2017 v 0:11
"to kousnutí mě mrzí, asi to trochu bolí..."

zvlčilý adj. = takový, který se zvlčil, zdivočelý, zhrubělý
zvlčít = státi se vlkem
vlk (o člověku) = Expr. odvážný, zkušený, ostřílený muž, nebojící se nebezpečí a vyhledávající je; zlý, krvelačný člověk.

kruhovitá modřina na mým stehně, obtisk lidských čelistí. stále. tam. je. modrá, fialová.
stejně jako dva propojený kruhy na mý paži, zahryzl ses do mě a podtlakem mi vytvořil modřiny na tepnách. necitlivost. necítím tu část kůže, ještě pořád. moje tělo teď koresponduje s mojí duší. vypadám jako zbitá. pokousaná. vypadám, jako by mě někdo zmlátil. už bylo načase.
nechápavě jsem zírala na řezný rány na hřbetu svojí ruky, který jsi mi způsobil a jen tak vzdáleně si uvědomovala, že to vlastně bolí. štiplavá bolest, příliš familiérní, příliš známá a blízká.
připomeň mi...připomeň.
potkala jsem Siriuse.
potkala jsem samu sebe na veřejných toaletách, duhovky měly barvu zlata.
"nejsi speciální sněhová vločka." Ó, a jak ráda bych jí byla!
pod správným osvětlením vypadají moje oči jinak, ale bez rozsvícených světel je to míň nebezpečný, tak se to nikdy nedozvíš.stejně jako se nedozvíš, kdo mi způsobil ty modřiny, který mi připomínají celý galaxie, celý hvězdokupy. mý tělo vypadá jak vesmír.
souhvězdí Sirius.

Rhytm 0 (1974)
Abramović stála nehybně v místnosti, na stole před ní leželo 72 různých předmětů, některé neškodné (kniha, olej, peří, růže) a některé potenciálně nebezpečné (hřebíky, nůžky, jehly, zbraň). Publikum mělo možnost kterýkoli z předmětů vůči Abramović libovolně použít. Odvaha diváků se postupně stupňovala a během šesti hodin, kdy performance trvala, ji postupně zbavili oblečení, pořezali na několika místech, dokonce ji vložili nabitou zbraň do ruky a přiložili ji k jejímu tělu.