vize Gerarda

20. listopadu 2017 v 23:32
nebreč, mami. Kerouacovi taky umřel brácha. nebo breč, právě proto. breč a křič a rozbíjej talíře, stejně jich máme zbytečně moc. rozbíjej hrnky a rozbíjej skleničky. rozbíjej všechny ty blbý rekvizity, který se v kuchyni nastřádaly za jednadvacet let utopickýho manželství. vyřvi ze sebe tu frustraci, ten vztek, kterej jsi mi darovala. vyřvi ze sebe ten hnus. přestaň mlčet, proboha, přestaň mlčet na druhým konci imaginárního telefonního drátu. křič na mě, křič, protože jsem tak daleko. křič, protože bych na sebe taky nejradši křičela, ale hlavně mi řekni, jak ti mám pomoct.
myslím na tebe, mami, a to jsem jen několik cihel a trochu malty vzdálená. jak je to smutný, že když odjedu, ta vzdálenost se prakticky nezmění. telefonní spojení a pak ta chvíle ticha, kdy bych se asi měla začít svěřovat, jenže já mlčím a ty taky mlčíš.
slyším to až sem, až do Teď. vedle sedíte vedle sebe. vůbec ne vedle sebe. sedíte a mezi vámi zeje zasranej Grand Canyon.
u oběda mluvíš o svý frustraci, o tom, jak byly každý Vánoce pokažený. těžko si představit, jaký to je. dusit se kůstkou ve tvaru averze. polykat hořkost a polykat svařák a doufat…doufat.
tak už mami začni, prosím, křičet. vysvětli mu, jak to bolí. řekni mu to. řekni mu, že další Vánoce nezvládneš. že tyhle Vánoce nezvládneš bojovat sama.
slyším to až sem, až do Tohoto Momentu. je to jen vzlykot, ale když se pozorně zaposloucháš, uslyšíš tu hysterii skrytou za zdmi.
pomalu se začínám připravovat…mami, copak to nevidíš? dusím se averzí s tebou a přeju si, ať už to skončí.
slyším to až sem, z doby Před Rokem. Obluda se zjevila na schodech a já se jí chtěla postavit, jenže mi bylo jen -náct. zabila bych člověka, kterej by se ti pokusil ublížit, jenže… nikdy to není tak jednoduchý, že? a tak jsem jen s vysokým tlakem a návalem adrenalinu sledovala, jak na sebe necháváš řvát a viděla jsem tvůj tep. vraždila bych. a tvůj ,, manžel" seděl na tomtéž místě jako dnes. a já měla svázaný ruce, protože krev není voda. nebo co. začínám se připravovat, protože tuším, co ti zítra řekne psycholožka. mami, začni křičet, pak podepiš rozvodový papíry a začni znovu žít. protože tohle je zasraná Kafkárna. byla sobota a já měla pocit, že sedím v chatrči na Sibiři, čas se zastavil a ze zdí vzlínal pach staroby a rozkladu. a čas stál a v tom mezičase jsme na sebe pohlédly a já poprvý v životě věděla úplně přesně, co si myslíš. v kleci. pusto a prázdno a alkohol na stole a starý plesnivý sušenky, jen aby se neřeklo. a hloupost, nekonečná lidská hloupost a faleš, falešnej smích a falešnej pocit sounáležitosti. pošlete kondolenci a pak se smějte. nejlépe hlasitě, nejlépe vlastním vtipům. šmejdi. dusím se tím vztekem, jak je svět kurevsky nespravedlivej. chci pro tebe krásný Vanoce, i kdybych tě měla unést kradeným autem. chci tě odvézt pryč z tohohle Absurdistánu. nebudeš muset čichat hnusnou rybí polívku. poslouchat blbý kecy. klopit to do sebe, aby byl ten večer snesitelnej. myslet na Vánoce v dětství. dusit se těma vzpomínkama a pak zas přijít s rudýma očima. ujedeme. budeme slavit Vánoce s tvojí mámou a to tak, že se kolektivně nervově zhroutíme a třeba to bude podobná katarze jako v tý smuteční místnosti. zasraný Vanoce. ,,jak je to snadné, uložit do hlíny takový malý kousek bolesti…" jenže přes noc nasněžilo a ten malej kousek bolesti, kterej je větší a větší, není kam dát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama