sníh

26. listopadu 2017 v 21:11
probouzím se s děsem.
každý ráno se probouzím se strachem, že venku napadl sníh. pamatuju si, jak jsem se cítila minulou zimu. myslela jsem, že se jara nedočkám, zoufale jsem čekala, až vykvete třešeň. byla to snad nejdelší zima v mým životě. chlad mi pod nehty strkal špendlíky, v jednom kuse jsem se třásla zimou, zimou a pod tíhou myšlenky na smrt.
poletující sníh se podobá popelu. spalují lidi. spalují mrtvoly lidí. popel padá na můj jazyk, polykám pozůstatky svojí rodiny, klouže mi do žaludku jako med. poletující sníh, nejsem si jistá...jenom pomyslím na chlad a už jsem vyčerpaná.
myslím na to, že v zimě je to horší. pamatuju si, jak mě pálila ruka, seděla jsem s R. v kavárně před milionem let a vysvětlovala mu, že jsem nemocná. na sobě příliš velkej svetr a náplast špatně nalepenou na zápěstí. pamatuju si tu příchuť, jakou tehdy svět měl. byly to mentolový cigarety, dietní cola, káva z automatu v přízemí školy. příchuť "první lásky" a pak už jen popelu. svět chutnal jako bolest nohou a špatně osvícenej pokoj. svět chutnal jako zakázaný ovoce a jako pýcha, když mi doktorka řekla, že by měla hroznou radost, kdybych přibrala. svět chutnal jako mý první antidepresiva a železo v tabletách kvůli anémii.
svět chutnal i přes to všechno krásný jako smrt.
mám strach, že začne mrznout, že napadne sníh, že zmrazí elektrický kabely a zasype dveře a já si budu připadat izolovaná. v pasti. klaustrofobicky. sníh ve mně vyvolává klaustrofobii, vytvoří bílej rámeček kolem světa. zužuje můj výhled. pohled na kočku pod stolem mě znepokojuje, vypadá jako plyšová, objem její srsti se denně zvětšuje.
v domě mojí babičky už občas sněží, na okneh se vytváří námraza zevnitř. chodby jsou dlouhý a temný jako ty z mých nočních můr. prázdný pokoje, prázdní lidé. plná urna na skříni. dům je studenej a temnej jako pohled do mých očí.
hroby zapadnou sněhem. zem pokryje těžká vrstva popela a moje babička mluví o konci světa.
pijeme víno, už zase piju. nebe nebezpečně tmavne, ustaraně koukám skrz záclonu. mráz mi láme páteř, ohýbám se jako hořící papír. mráz mě lechtá na žebrech.
každým týdnem je to těžší, jako bych v tašce tahala větší a větší kámen. ukradla jsem ho Sysifovi. aspoň myslím. mám ve svojí paměti trochu chaos. usínám v autobusech, dotáhnu svý tělo před práh domu a tam se svalím a čekám, kdo mě najde. vždycky je tu zima. zima a tma. připadám si jako na návštěvě. navštěvuju místa, který jsem kdysi znala, ale bez mý přítomnosti se mění. nebo se měním já? v každým případě je to jediný místo, na který se ještě odvažuju mluvit. zajímalo by mě, jak dlouho už mlčím. kolik toho řeknu v průběhu dne. jsou to dlouhatánský pauzy mezi slovy, který jsou ještě bezvýznamnější než ta slova. říkám samý bezvýznamný prázdný neutrálnosti. neříkám nic. šumy v informačním kanále. nikdo se mnou nemluví, v cizím domě na návštěvě mlčím a potom zase odjíždím...
jsem tolik unavená. jsem unavená unavená unavená a je mi trochu špatně.
melancholicky chodím po obchoďáku, po katedrále konzumu. nenávidím lidi. koukám do výloh a připadám si mimozemsky. Vánoce jsou světelný roky vzdálený. věci jsou mi světelný roky vzdálený. nenávidím televizní reklamy. nenávidím Vánoce v naší rodině. nenávidím, jak při nich dobrovolně trpíš, jak je trávíš s člověkem, kterej se ti hnusí, už dvacet let. nenávidím. nenávidím, že tolik piju. stojím pod sprchou, smývám ze sebe inkoust jako tmu tmoucí. smývám ze sebe nenávist, smývám ze sebe vinu, smývám ze sebe to, že jsem se dnes ráno rozbrečela jen díky větě "where all your blood is washed away and all you did will be undone." smývám ze sebe větu o smývání vlastní krve. smývám ze sebe samu sebe, až ze mě zbyde jenom figurína.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama