Listopad 2017

sníh

26. listopadu 2017 v 21:11
probouzím se s děsem.
každý ráno se probouzím se strachem, že venku napadl sníh. pamatuju si, jak jsem se cítila minulou zimu. myslela jsem, že se jara nedočkám, zoufale jsem čekala, až vykvete třešeň. byla to snad nejdelší zima v mým životě. chlad mi pod nehty strkal špendlíky, v jednom kuse jsem se třásla zimou, zimou a pod tíhou myšlenky na smrt.
poletující sníh se podobá popelu. spalují lidi. spalují mrtvoly lidí. popel padá na můj jazyk, polykám pozůstatky svojí rodiny, klouže mi do žaludku jako med. poletující sníh, nejsem si jistá...jenom pomyslím na chlad a už jsem vyčerpaná.
myslím na to, že v zimě je to horší. pamatuju si, jak mě pálila ruka, seděla jsem s R. v kavárně před milionem let a vysvětlovala mu, že jsem nemocná. na sobě příliš velkej svetr a náplast špatně nalepenou na zápěstí. pamatuju si tu příchuť, jakou tehdy svět měl. byly to mentolový cigarety, dietní cola, káva z automatu v přízemí školy. příchuť "první lásky" a pak už jen popelu. svět chutnal jako bolest nohou a špatně osvícenej pokoj. svět chutnal jako zakázaný ovoce a jako pýcha, když mi doktorka řekla, že by měla hroznou radost, kdybych přibrala. svět chutnal jako mý první antidepresiva a železo v tabletách kvůli anémii.
svět chutnal i přes to všechno krásný jako smrt.
mám strach, že začne mrznout, že napadne sníh, že zmrazí elektrický kabely a zasype dveře a já si budu připadat izolovaná. v pasti. klaustrofobicky. sníh ve mně vyvolává klaustrofobii, vytvoří bílej rámeček kolem světa. zužuje můj výhled. pohled na kočku pod stolem mě znepokojuje, vypadá jako plyšová, objem její srsti se denně zvětšuje.
v domě mojí babičky už občas sněží, na okneh se vytváří námraza zevnitř. chodby jsou dlouhý a temný jako ty z mých nočních můr. prázdný pokoje, prázdní lidé. plná urna na skříni. dům je studenej a temnej jako pohled do mých očí.
hroby zapadnou sněhem. zem pokryje těžká vrstva popela a moje babička mluví o konci světa.
pijeme víno, už zase piju. nebe nebezpečně tmavne, ustaraně koukám skrz záclonu. mráz mi láme páteř, ohýbám se jako hořící papír. mráz mě lechtá na žebrech.
každým týdnem je to těžší, jako bych v tašce tahala větší a větší kámen. ukradla jsem ho Sysifovi. aspoň myslím. mám ve svojí paměti trochu chaos. usínám v autobusech, dotáhnu svý tělo před práh domu a tam se svalím a čekám, kdo mě najde. vždycky je tu zima. zima a tma. připadám si jako na návštěvě. navštěvuju místa, který jsem kdysi znala, ale bez mý přítomnosti se mění. nebo se měním já? v každým případě je to jediný místo, na který se ještě odvažuju mluvit. zajímalo by mě, jak dlouho už mlčím. kolik toho řeknu v průběhu dne. jsou to dlouhatánský pauzy mezi slovy, který jsou ještě bezvýznamnější než ta slova. říkám samý bezvýznamný prázdný neutrálnosti. neříkám nic. šumy v informačním kanále. nikdo se mnou nemluví, v cizím domě na návštěvě mlčím a potom zase odjíždím...
jsem tolik unavená. jsem unavená unavená unavená a je mi trochu špatně.
melancholicky chodím po obchoďáku, po katedrále konzumu. nenávidím lidi. koukám do výloh a připadám si mimozemsky. Vánoce jsou světelný roky vzdálený. věci jsou mi světelný roky vzdálený. nenávidím televizní reklamy. nenávidím Vánoce v naší rodině. nenávidím, jak při nich dobrovolně trpíš, jak je trávíš s člověkem, kterej se ti hnusí, už dvacet let. nenávidím. nenávidím, že tolik piju. stojím pod sprchou, smývám ze sebe inkoust jako tmu tmoucí. smývám ze sebe nenávist, smývám ze sebe vinu, smývám ze sebe to, že jsem se dnes ráno rozbrečela jen díky větě "where all your blood is washed away and all you did will be undone." smývám ze sebe větu o smývání vlastní krve. smývám ze sebe samu sebe, až ze mě zbyde jenom figurína.

it's murder-death-kill, it's kill-death-murder

21. listopadu 2017 v 11:32
hřeju si chodidla v černých silonkách.
nejspíš mám na sobě tytéž silonky jako na pohřbu. je v tom něco perverzního, nosit běžně oblečení, který nasálo pach smuteční místnosti, květin, svíček a chemikálií,...
dost. oblečení z pohřbů by se mělo hned po použití spálit.
možná se nechám pohřbít nahá. je zvláštní, že se lidem kupují obleky do rakve...být viděn naposledy. být viděn, pozorován. jak vypadám v té rakvi? šlo by mi tohle dřevo k očím? myslím na to, jak dlouho se pak vlákna rozpadají...
oblečení do rakve. buď to dokazuje můj ateismus nebo sklon k buddhismu.
v autobusu ze sebe vypisuju proud vědomí bez diakritiky:
zdál se mi kurva hnusnej sen během mých dvou hodin spánku mamka měla něco s hlavou a já říkala tátovi že se dům začne pomalu hroutit, pomalu začne upadat s tím, jak nebude mít chuť cokoli opravovat probudila jsem se a byla dokonale prázdná a byly asi čtyři ráno nebo možná pět
schizma mamka brečí a já vím, že brečí. otec spí na gauči a ségra začala poslouchat Řezníka to když se agrese vůči světu zdá nesnesitelná taky jsem to dělala
hřeju si chodidla v černých silonkách a myslím na to, že jsem včera málem omdlela v knihovně.
seděla jsem ve druhým patře u bílýho stolečku a mluvila s mamkou. všechno v té budově působí tak esteticky, tmavý kamenný podlahy a lesklý zábradlí...je to můj barokní kostel, při pohledu na těch osm pater nade mnou mám taky pocit maličkosti a bezvýznamnosti.
telefonní hovor. slovo "rozvod" visí ve vzduchu stejně jako slovo "smrt." vzduch se plní tabuovými slovy, až skoro žádnej vzduch nezbývá a já mám pocit, že se dusím.
poslouchám gangsta rap, dělám to vždycky, když se něco začne srát. mlátím do klávesnice. agresivně mlátím do klavesnice, písmeno písmeno písmeno. hádám, že tímhle člověkem teď prostě jsem. na ulici vrážím do lidí, poslouchám gangsta rap a kupuju si rudý prádlo.
seděla jsem ve druhým patře, malinký stoleček a malinká židlička v obří knihovně a mluvilla. slovo "rozvod" viselo ve vzduchu jako puch a ani jedna z nás to nechtěla vyslovit nahlas.
šla jsem potmě domů a oči mi slzely jen kvůli chladnýmu větru.
je to nádherný, jak se v listopadu všechno rozpadá. koroduje. všechno, včetně mojí vlastní rodiny.

***

"Takže crack už nikdy víc, ne?"
"Mh-h."
"Já jsem crack nikdy nebral. A ani ho nekupuju."
"A...co tak dokážeš sehnat?"
"Všechno..."
and with that, Mark Renton had fallen in love.

vize Gerarda

20. listopadu 2017 v 23:32
nebreč, mami. Kerouacovi taky umřel brácha. nebo breč, právě proto. breč a křič a rozbíjej talíře, stejně jich máme zbytečně moc. rozbíjej hrnky a rozbíjej skleničky. rozbíjej všechny ty blbý rekvizity, který se v kuchyni nastřádaly za jednadvacet let utopickýho manželství. vyřvi ze sebe tu frustraci, ten vztek, kterej jsi mi darovala. vyřvi ze sebe ten hnus. přestaň mlčet, proboha, přestaň mlčet na druhým konci imaginárního telefonního drátu. křič na mě, křič, protože jsem tak daleko. křič, protože bych na sebe taky nejradši křičela, ale hlavně mi řekni, jak ti mám pomoct.
myslím na tebe, mami, a to jsem jen několik cihel a trochu malty vzdálená. jak je to smutný, že když odjedu, ta vzdálenost se prakticky nezmění. telefonní spojení a pak ta chvíle ticha, kdy bych se asi měla začít svěřovat, jenže já mlčím a ty taky mlčíš.
slyším to až sem, až do Teď. vedle sedíte vedle sebe. vůbec ne vedle sebe. sedíte a mezi vámi zeje zasranej Grand Canyon.
u oběda mluvíš o svý frustraci, o tom, jak byly každý Vánoce pokažený. těžko si představit, jaký to je. dusit se kůstkou ve tvaru averze. polykat hořkost a polykat svařák a doufat…doufat.
tak už mami začni, prosím, křičet. vysvětli mu, jak to bolí. řekni mu to. řekni mu, že další Vánoce nezvládneš. že tyhle Vánoce nezvládneš bojovat sama.
slyším to až sem, až do Tohoto Momentu. je to jen vzlykot, ale když se pozorně zaposloucháš, uslyšíš tu hysterii skrytou za zdmi.
pomalu se začínám připravovat…mami, copak to nevidíš? dusím se averzí s tebou a přeju si, ať už to skončí.
slyším to až sem, z doby Před Rokem. Obluda se zjevila na schodech a já se jí chtěla postavit, jenže mi bylo jen -náct. zabila bych člověka, kterej by se ti pokusil ublížit, jenže… nikdy to není tak jednoduchý, že? a tak jsem jen s vysokým tlakem a návalem adrenalinu sledovala, jak na sebe necháváš řvát a viděla jsem tvůj tep. vraždila bych. a tvůj ,, manžel" seděl na tomtéž místě jako dnes. a já měla svázaný ruce, protože krev není voda. nebo co. začínám se připravovat, protože tuším, co ti zítra řekne psycholožka. mami, začni křičet, pak podepiš rozvodový papíry a začni znovu žít. protože tohle je zasraná Kafkárna. byla sobota a já měla pocit, že sedím v chatrči na Sibiři, čas se zastavil a ze zdí vzlínal pach staroby a rozkladu. a čas stál a v tom mezičase jsme na sebe pohlédly a já poprvý v životě věděla úplně přesně, co si myslíš. v kleci. pusto a prázdno a alkohol na stole a starý plesnivý sušenky, jen aby se neřeklo. a hloupost, nekonečná lidská hloupost a faleš, falešnej smích a falešnej pocit sounáležitosti. pošlete kondolenci a pak se smějte. nejlépe hlasitě, nejlépe vlastním vtipům. šmejdi. dusím se tím vztekem, jak je svět kurevsky nespravedlivej. chci pro tebe krásný Vanoce, i kdybych tě měla unést kradeným autem. chci tě odvézt pryč z tohohle Absurdistánu. nebudeš muset čichat hnusnou rybí polívku. poslouchat blbý kecy. klopit to do sebe, aby byl ten večer snesitelnej. myslet na Vánoce v dětství. dusit se těma vzpomínkama a pak zas přijít s rudýma očima. ujedeme. budeme slavit Vánoce s tvojí mámou a to tak, že se kolektivně nervově zhroutíme a třeba to bude podobná katarze jako v tý smuteční místnosti. zasraný Vanoce. ,,jak je to snadné, uložit do hlíny takový malý kousek bolesti…" jenže přes noc nasněžilo a ten malej kousek bolesti, kterej je větší a větší, není kam dát.

XYZ

16. listopadu 2017 v 12:59
vzduch zamořenej kouřem, ve vzduchu je jed.
chtěla jsem si jenom vyčistit hlavu a snad trochu plíce, jenže probíhala kremace stromu a ovzduším se nesly částice jeho těla. nejspíš král lesa, pyšný, hrdý, vysoký…stále jenom strom. ohnul se pod tíhou větru nebo nesnesitelnosti?
dýchat. vždycky mi říkáš, ať dýchám. tak se snažím a moje pravá plíce je probodena žebrem. dýchám a snažím se nemyslet na arytmii, která čas od času přeruší můj spánek. jako kdyby se moje srdce snažilo odkašlat, chrchlá a já se s hrůzou probouzím.
autentická retro party. i ty drogy byly dobový. byla jsem Kurt Cobain, ale nesehnala jsem zbraň.
a sobota je plačtivá. nebe pláče a já taky pláču. nedokážu ze svý hlavy dostat tu myšlenku…pláču tak, jak jsem plakala na AD. pláču kvůli smrti člověka, kterého jsem nedokázala zachránit. biologický pochody jsou absolutní a nezvratný, ale psýché lze napravit…stačilo by pár vět. stačila by možná jedna věta.
"Jsi milován."
šílenství koluje v mých žilách stejně jako v mojí rodové linii. myslím na to, jaký to bylo, nacházet kousky mozku mezi potravinami. vždycky to zní, jako když padá kočka, když si někdo prožene kulku mozkem? a my, my jsme jen produkty tohoto činu. dvě generace vyhřívající se na syntetickém slunci. panoptikum duševních úchylek. vzdoruj tomu, dokud můžeš. vzdoruj tomu, ale stejně neunikneš, pokud máš v hlavě ten stejný spínač jako já.
jako když táta nastavoval, aby vánoční světýlka na stromku před domem zářila ještě kolem sedmé, když jsme chodily do školy. ve správný čas.
světýlka v mojí hlavě se začala rozsvěcovat, když mi bylo čtrnáct. cvak. a to slovo bylo S V Ě T L O. ne, to slovo bylo O S V Í C E N Í. exteriéry mojí mysli připomínají hotel Overlook. mám dojem, že září každým rokem jasněji a jasněji.
neexistuje další měsíc, kterej by tak dokonale korespondoval s mojí duší, jako listopad. když všechno doslova hnije. listí a jablka, snad každej centimetr země. všechno se rozkládá, všechno je v rozkladu. dekadentní večírek světa před zahájením katarze. před velkým očištěním duše. v listopadu připomíná svět víc apokalypsu než cokoli jinýho. vím to, protože už mě to jednou napadlo, před rokem. je to opakující se obsesivní myšlenka a protože se s jistou periodicitou vrací, musí v ní být zrnko pravdy. nebe se barví do ohyzdných barev a mrtvolky hmyzu padají na zem.
tenhle měsíc má příchuť smrti, stejně, jako ten předchozí.
zatáhni závěsy, nech nad plamenem na lžičce rozpustit ten nejčistší endorfin, oxytocin a řízni to trochou noradrenalinu. chci tě intravenózně.