Le Bateau ivre

11. října 2017 v 11:33
pokoj.
já a skřípění brzd, linoucí se otevřeným oknem. zvuk města, života. zvuk, kterej mi přijde tak hrozně vzdálenej. od úterý, kdy jsem slavnostně přišla ve čtyři ráno domů, jsem neopustila svou postel. je to můj koráb. opilý koráb.
koráb na rozbouřeným moři. všechno se to děje v Podsvětí. všechno je hezky schovaný za oponou galantních slov. postavila jsem si kolem sebe hradbu z půjčených knih, usínám nad nimi.
cítím, jak se blíží přílivová vlna.
dnes ráno jsem se vzbudila a nedokázala se hnout. jen jsem dál ležela na boku jako raněný zvíře, který čeká na ránu z milosti. všechno se zdálo tak irelevantní. můj hlad, moje žízeň. moje děravá ponožka a rozcuchaný vlasy. všechno se zdálo tak irelevantní v porovnání s tou myšlenkou...
bude mít otevřenou rakev?

spala jsem v půjčené mikině. je v tom něco uklidňujícího. připadám si v bezpečí a navíc se plavím na svém korábu...
líbali jsme se v hale a já si zoufale přála, abych nebydlela s dalšíma dvěma lidma. třeba bych vážně dokázala na všechno zapomenout...ikdyž hluboko v duši vím, že žádný množství alkoholu, žádný množství trávy není dost velký na to, abych dokázala z mysli vypudit obrazy posledních dní.
hrůza života ve svojí nejčistší podobě. krystalicky čirá.

nedávám to, protože se mi hnusí pohled na psací stůl. hnusí se mi slovo zápočet. hnusí se mi ostatní studenti. hnusí se mi celej svět a jsem k smrti vyděšená z toho, co přijde v pátek...tváří v tvář smrti se všechno zdá tak neskutečně malinký. nicotný. zbytečný. jako by člověku vypověděly službu jeho vlastní smysly a jediný, co dokáže vnímat, je ta bolest.
stáli jsme v objetí a já stejně mrzla. i v té půjčené mikině.

asi před týdnem jsem si zkoušela černý šaty. chtěla jsem si je koupit, ale ne pto tuhle příležitost...takhle ne. takhle ne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama