nic

8. října 2017 v 16:00
Sedím v tichu.
Před tím, než se pustím do psaní, snažím se většinou vybrat si hudbu. Podle nálady, podle fráze, podle části textu, která mi vytane na mysli.
Dneska ne. Dneska je má mysl čistý plátno. Objevuje se na něm jediný slovo, který jako by někdo střídavě vyrýval a následně zázračně zmizíkoval.
Jediný slovo. Sloveso.
A žádná hudba, nic na světě to nedokáže vyjádřit. Nic nedokáže vyjádřit to nic. Snad jenom bubnování kapek na okenní sklo, snad jenom ticho v kuchyni, když jsme seděly se sis u stolu a jedly narozeninový dort ze včerejška.
Nic nedokáže vyjádřit to nic.
Snad jenom zvuk otevíraných dveří, když přišel táta. S košíkem hub. A zarudlýma očima. A mně to bylo už v tu chvíli jasný, ještě dřív, než to vůbec řekl nahlas. A v tý chvíli jediný, co jsem si dokázala představit, bylo, jak ráno telefonuje s mamkou. Jak bere koš a jde do lesa. Maskovací manévr. Jediný místo, kde nebudou slyšet vzlyky. A slzy budou padat do jehličí a nikdo je neuslyší. A les bude zticha a všechno bude tichý, protože taky neví, jaká hudba se v takový chvíli hodí, tak je nejlepší mlčet. Tak je nejlepší nechat život, ať vytvoří zvukovou kulisu, ať příroda přinese déšť a starý dům zvuky starýho domu.
Řekl to a hlas se mu zlomil. Nikdy jsem ho neviděla brečet.
Ta slova nic neznamenala. Jen souzvuk tónů, který dohromady nesložily žádný obsah, žádný význam, žádný smysl. Nic to neznamená.
Znamenalo to definitivnost. S definitivní nezvratností jsem se v duchu blížila k poznání, že se to stalo. Definitivně.
Zavřela jsem se v koupelně a zírala na stoletou lípu, která bdí nad tímhle místem. Brečela jsem a byla jsem si vědomá té absurdity, že teď není důvod schovávat slzy. Snad se to ani nedělá. Brečela jsem tiše.
Kulisu tvořil film Smrt jí sluší.
Odpoledne jsem zahlídla oknem černý kotě. Hopsalo po zahrádce přes silnici, protáhlo se dírou v plotu a pak se pyšně procházelo po silnici. Otevřela jsem okno a snažila se kotě zaplašit. Pak mi to nedalo a vyběhla jsem ven ve snaze dostat ho ze silnice. Uteklo. V jakési infantilní naději jsem v ruce třímala slaninu, s vidinou, že ke mně kotě přihopsá, sežere slaninu a já si ho vezmu domů.
Černý kotě. Reinkarnace. Zrovna pod naším oknem přes silnici. Nikdy jsem nebyla odhodlanější zachránit jinýho živýho tvora. Snad si před přijíždějící auto i stoupnout, když to bude nutný.
Sedím v tichu.
Jsem unavená a svět je potažený pavučinou marnosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama