Říjen 2017

Le Bateau ivre

11. října 2017 v 11:33
pokoj.
já a skřípění brzd, linoucí se otevřeným oknem. zvuk města, života. zvuk, kterej mi přijde tak hrozně vzdálenej. od úterý, kdy jsem slavnostně přišla ve čtyři ráno domů, jsem neopustila svou postel. je to můj koráb. opilý koráb.
koráb na rozbouřeným moři. všechno se to děje v Podsvětí. všechno je hezky schovaný za oponou galantních slov. postavila jsem si kolem sebe hradbu z půjčených knih, usínám nad nimi.
cítím, jak se blíží přílivová vlna.
dnes ráno jsem se vzbudila a nedokázala se hnout. jen jsem dál ležela na boku jako raněný zvíře, který čeká na ránu z milosti. všechno se zdálo tak irelevantní. můj hlad, moje žízeň. moje děravá ponožka a rozcuchaný vlasy. všechno se zdálo tak irelevantní v porovnání s tou myšlenkou...
bude mít otevřenou rakev?

spala jsem v půjčené mikině. je v tom něco uklidňujícího. připadám si v bezpečí a navíc se plavím na svém korábu...
líbali jsme se v hale a já si zoufale přála, abych nebydlela s dalšíma dvěma lidma. třeba bych vážně dokázala na všechno zapomenout...ikdyž hluboko v duši vím, že žádný množství alkoholu, žádný množství trávy není dost velký na to, abych dokázala z mysli vypudit obrazy posledních dní.
hrůza života ve svojí nejčistší podobě. krystalicky čirá.

nedávám to, protože se mi hnusí pohled na psací stůl. hnusí se mi slovo zápočet. hnusí se mi ostatní studenti. hnusí se mi celej svět a jsem k smrti vyděšená z toho, co přijde v pátek...tváří v tvář smrti se všechno zdá tak neskutečně malinký. nicotný. zbytečný. jako by člověku vypověděly službu jeho vlastní smysly a jediný, co dokáže vnímat, je ta bolest.
stáli jsme v objetí a já stejně mrzla. i v té půjčené mikině.

asi před týdnem jsem si zkoušela černý šaty. chtěla jsem si je koupit, ale ne pto tuhle příležitost...takhle ne. takhle ne.

nic

8. října 2017 v 16:00
Sedím v tichu.
Před tím, než se pustím do psaní, snažím se většinou vybrat si hudbu. Podle nálady, podle fráze, podle části textu, která mi vytane na mysli.
Dneska ne. Dneska je má mysl čistý plátno. Objevuje se na něm jediný slovo, který jako by někdo střídavě vyrýval a následně zázračně zmizíkoval.
Jediný slovo. Sloveso.
A žádná hudba, nic na světě to nedokáže vyjádřit. Nic nedokáže vyjádřit to nic. Snad jenom bubnování kapek na okenní sklo, snad jenom ticho v kuchyni, když jsme seděly se sis u stolu a jedly narozeninový dort ze včerejška.
Nic nedokáže vyjádřit to nic.
Snad jenom zvuk otevíraných dveří, když přišel táta. S košíkem hub. A zarudlýma očima. A mně to bylo už v tu chvíli jasný, ještě dřív, než to vůbec řekl nahlas. A v tý chvíli jediný, co jsem si dokázala představit, bylo, jak ráno telefonuje s mamkou. Jak bere koš a jde do lesa. Maskovací manévr. Jediný místo, kde nebudou slyšet vzlyky. A slzy budou padat do jehličí a nikdo je neuslyší. A les bude zticha a všechno bude tichý, protože taky neví, jaká hudba se v takový chvíli hodí, tak je nejlepší mlčet. Tak je nejlepší nechat život, ať vytvoří zvukovou kulisu, ať příroda přinese déšť a starý dům zvuky starýho domu.
Řekl to a hlas se mu zlomil. Nikdy jsem ho neviděla brečet.
Ta slova nic neznamenala. Jen souzvuk tónů, který dohromady nesložily žádný obsah, žádný význam, žádný smysl. Nic to neznamená.
Znamenalo to definitivnost. S definitivní nezvratností jsem se v duchu blížila k poznání, že se to stalo. Definitivně.
Zavřela jsem se v koupelně a zírala na stoletou lípu, která bdí nad tímhle místem. Brečela jsem a byla jsem si vědomá té absurdity, že teď není důvod schovávat slzy. Snad se to ani nedělá. Brečela jsem tiše.
Kulisu tvořil film Smrt jí sluší.
Odpoledne jsem zahlídla oknem černý kotě. Hopsalo po zahrádce přes silnici, protáhlo se dírou v plotu a pak se pyšně procházelo po silnici. Otevřela jsem okno a snažila se kotě zaplašit. Pak mi to nedalo a vyběhla jsem ven ve snaze dostat ho ze silnice. Uteklo. V jakési infantilní naději jsem v ruce třímala slaninu, s vidinou, že ke mně kotě přihopsá, sežere slaninu a já si ho vezmu domů.
Černý kotě. Reinkarnace. Zrovna pod naším oknem přes silnici. Nikdy jsem nebyla odhodlanější zachránit jinýho živýho tvora. Snad si před přijíždějící auto i stoupnout, když to bude nutný.
Sedím v tichu.
Jsem unavená a svět je potažený pavučinou marnosti.

wrap my mind around incomprehensible

7. října 2017 v 17:50
dort pro mou mamku.
dvě noci nespala a má pod očima fialový fleky. všichni vypadáme staře a ztrhaně.
koupila jsem jí kytku v květináči, s malými růžovými kvítečky. chtěla jsem něco, co by jí připomínalo mě. bude mě moct zalívat vodou. vezla jsem ji domů v kabelce a snažila se jí moc neublížit, ale když nad tím přemýšlím, dovezla jsem dokonalou kopii sebe sama v podobě kytky. pošramocený povadlý listy.
nikdo nebývá doma. ticho.
dort pro naši mamku. ségra ho objednala v pekařství. se slzama v očích jsem ho nesla ze svýho pokoje, kde byl nachystanej jako překvapení, až mamka přijede domů, zpátky do lednice. moje nohy byly malátný a moje hlava vycpaná vatou. otřeseněn jsem míjela povědomý věci a položila krabici s dortem do nejspodnější části lednice. je na něm napsáno Všechno nejlepší. píšu to a mám slzy v očích.
pocit surreálna. děje se to vůbec? děje se tohle všechno doopravdy? už si nejsem jistá, co je doopravdy a co jen...
moje mysl se snaží obejmout kolem toho nepochopitelna. moje srdce hlasitě tluče, bije na poplach. utíkej. schovej se. schovej se před tím. není kam se před tím schovat. bezmocně obcházím byt a snažím se nějak zaměstnat. vařím mamce čaj na uklidnění, podávám jí Lexaurin.
reakce lidského mozku. snaha o depersonalizaci. tohle není opravdový. tohle se neděje. tohle se neděje.

umývala jsem nádobí třesoucíma se rukama. třásla jsem se celá. zimou. děsem. tou nepopsatelností. došlo mi, jak hrozně nenávidím song Cancer. hloupější píseň jsem snad nikdy neslyšela. romantizace nemoci. smrti. jak je to temně krásné...text o rozpraskaných rtech, agonii, odchodu...v realitě je to brutalita života. v realitě je to násilně skutečný, skutečnější, než může jakákoli píseň vyjádřit. teta Marie a všechny mý oblíbený barvy- hovno! hovno!
mám chuť křičet, ječet.
dort pro naši mamku.
kytice v půllitru vody. sedíme u stolu a zvoní telefon. zvoní a zvoní. po týdnu vidím svou mámu a chce se mi brečet. chce se mi ji obejmout, ale něco mě separuje. je to jeden velkej bizár.
sedíme u televize a z očí nám kaanou slzy. nikdo nemá jediný slovo útěchy. gesto útěchy. jsme to my tři. máma a ségra a já.
táta řekl, že musí pryč. musí. vůbec nemusel. nemusel ani trochu.
mamka je moje hrdinka. nemoc všechny proměňuje v malý děti, který najednou neví, co si počít. co dělat. hroutí se jako domino. hroutí se. a já vařím čaje a nosím prášky na uklidnění.
jen moje mamka statečně vyřizuje telefonáty. celá tíha světa spočívá na ní, tíha reality a tíha tíhy.
ty statečný, statečný člověče.

nemocniční sestra. doktorka. sestra. sestra. kanyla. snaha. o. kontrolu. chvění. v . hlase.

cigarety. balíčky cigaret. kamiony cigaret. myslíš, jak jseš cool a vyfoukneš obláček kouře a připadáš si jak Effy, jak Hepburnová, jak movie star a ve skutečnosti jseš jen ultimátní píča.
dort pro naši mamku.
dvě noci nespala a má dnes narozeniny a pod očima fialový fleky.
mám dojem, že budu zvracet. nic se nezdá opravdový. skutečný. a zároveň je všechno opravdový, skutečný.
řekla, že potřebuje být sama. chtěla jsem se zeptat, jestli o tom chce mluvit. měla by o tom mluvit. všichni bychom měli.