postava ze Sartrovy knihy

27. června 2017 v 9:54 |  words lost in the echo
kapky kávy na podlaze. odráží se v nich celej svět. celej odpornej širej svět.
seděla na mojí židli, na opěrátku mojí židle, jako sup za mým krkem, čekající, až padnu mrtvá k zemi.
metastáze na duši. fyzická bolest už zase nevadí, už ji zase necítím, už zase...
po stý, po tisící, po miliontý. ležela jsem v posteli, na svět pomalu padala tma. křečovitě jsem se držela polštáře, jako by to bylo to jediný, co mě dokáže udržet příčetnou, při zdravým rozumu. jenže Nauséé se ve mně převalovala jako olovo. zvíře v posledním tažení, který kope a drápe a kouše kolem sebe, proti neviditelný síle. ne, necítila jsem slzy. tekly samy, já jsem je nevnímala. v mojí posteli nebyl nikdo než já a ona. políbila mě a vdechla do mě tisíce nočních můr. moje koutky jsou teď příliš těžký.
myslím na zádušní mši. myslím na vysoký stropy kostela. myslím na tebe. v duchu křičím. vyřvávám si plíce, křičím ze sebe všechno, co nejsem schopná zformulovat ve slova, všechno, co se ve mně usadilo na dně jako kal. olovo a kal a černá žluč, jsem toho plná. moje žíly jsou těžký jako elektrokabely a cokoli, co v nich proudí, se zdá ještě těžší.
budu psát v jinotajích, protože to jinak neumím.
a budu psát agresivně jako vždy. rozmlátím při tom celej pokoj. celej svět. celej vesmír.
ležela jsem ve tmě a přemýšlela, čím rozbít samu sebe.
alkohol nechává všechno zmizet. je to Houdini, pomáhá mý mysli v úniku ze skleněnýho pekla. na chvíli je ta obrovská tíha aspoň částečně pryč. na chvíli.
"připíjím ti na počest, ty kundo." slečnu Depresi bych s radostí vyměnila za pana démona Alkohola. pana Heráka, pana Kokaina. cokoli, jen se dostat z popelnice.
jsem postava ze Sartrovy knihy. jsem chlápek z Nevolnosti, jsem ten týpek, co vidí bzučící sochy, jsem osoba, která tráví dny v zatuchlým temným pokoji, která má nádherný představy o létě a nakonec skončí se zlomeným srdcem, protože představy jsou zase jenom představy a realita je taková, že všichni cítí její nemoc, její šílenství proudící žilami. a sluneční svit to jenom zhoršuje.
když zůstanu dost dlouho mezi čtyřma stěnama, začnu být paranoidní. navrací se ta stará známá paranoia, strach vyjít ven na ulici, mezi normální lidi, kteří jako lusknutím prstu opovržlivě a nepřátelsky shlíží na mou maličkost. odsuzují. soudí. vidí skrz mě jako skrz sklo. až na dno tý zanesený duše plný olova.
pak už je snadnější zůstávat doma, nemuset se s tím vypořádat. rozumím lidem, kteří nevychází ven. kteří se bojí vyjít ven. rozumím lidem s brokovnicí u hlavy. jsme všichni ze stejných sraček.
probudila jsem se, měla kocovinu, aniž bych něco pila.
sebedestruktivní tendence. sebedestruktivní tendence, protože na mým těle nezáleží ani trochu, bolí to uvnitř, v duši. rozervala bych si hrudní koš a obvázala svou duši obvazy, kdybych si byla jistá, že tam je.
zavolat panu Zázrakovi, ať dotáhne kilo trávy a pak si s ním zašukat, protože jediný, co chci, je překonat tu zasranou letargii, katatonii mých nervových zakončení. jsem kámen, co chce něco cítit. sebedestruktivní kámen. egoistickej nemorální kámen. špatnej skrz naskrz prohnilej kámen.
kumuluje se ve mně touha žít. kumuluje se ve mně touha po celým světě. čím víc jí je, tím víc trpím. tiše.
bylo mi čtrnáct a zalezla jsem do ložnice, ležela na posteli v úplný tmě, se sluchátky v uších, v dokonalým osobním Infernu. jako ten pes z Donnieho Darka, co si zalezl pod verandu. ne aby tam umřel, ale aby byl sám, protože každá lidská bytost umírá sama a já umírám sama denně. a mám toho po krk. nechci. nemůžu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Simona Simona | Web | 28. června 2017 v 19:01 | Reagovat

Uf, tohle je síla.....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama