Červen 2017

znovuobjevení lásky

28. června 2017 v 11:08
myslím, že je moje mysl do jistý míry mužská. zkazila jsem se, nakazila jsem se každou knihou, každým slovem, který jsem přečetla od zakazovaných autorů. teď je moje hlava podobně zvrácený místo, plodící podobně obscénní věty.
nejsem si jistá, že věřím na lásku. aspoň na tu heterosexuální. je to stavebnice, lidi do sebe zapadají jako kostky zasranýho Lega, ovládáni hormony, rozmnožovacím pudem a instinkty. úsudkem od přírody, genetikou. s tímhle člověkem budou moji potomci mít nejlepší šance na přežití, je to tam někde prostě zakódovaný. celý je to jeden velkej podvod. jen chemie a biologie. fyzická přitažlivost, přitažlivost těla. lidem je u prdele, na co myslíš. jestli máš hlavu plnou filozofů a kvantový fyziky. vůbec na tom nezáleží. veškerá milostná poezie je psaná pohlavním orgánem. plození potomků. šíření svých genů.
jak řekl Rimbaud, lásku je nutný znovu objevit.

kopřivovej čaj

27. června 2017 v 11:06 words
marně se utápím v táhlých tónech Anne Shelton, jsou tak melancholický
tak beatnický a krásný, jako by konejšily, jako by něčeho takovýho byla skutečně hudba stará sedmdesát let schopná
Lili Marlene
a další na řadě Brahms
tolik bych si přála jenom poslouchat starou hudbu a číst básně, bušit do psacího stroje
pod světlem zářivky a v kouři cigaret, popelník plnej vajglů
a na stole hrnky studenýho plesnivýho kafe
už několik dní je mi zvláštně
už několik dní se můj mozek vznáší v neurčitu, můj ztýranej mozek
scvrklej dehydratací na velikost vlašskýho ořechu, plnej brouků
můj ubohej mozek
snažím se ho pokropit kopřivovým čajem, aby ožil
jako uschlá květinka v na troud spálený poválečný zemi,
aby se zazelenal a zvedl okvětní kalich ze suchý země
nepřestávám doufat
a opakovat, že jsem unavená, potřebuji výživu přímo do žíly
a taky kompletní dílo Allena Ginsberga, a oblopit se krásou světa, obrazy a sochami
a pak možná uvěřím, že to všechno dává nějakej neurčitej smysl
tóny houslí
slíbila jsem to.
duchem nepřítomná přítomnost je horší než několikrát denně se opakující minulost
a já se užírám svými sny, zdají se mi hrozný hrozný sny
tlukot srdcí mi tolik schází
měla bych prostírat stoly a šůrovat kouty porostlý pavučinama
měla bych se naučit vařit, péct (smažit už umím)
měla bych začít háčkovat staromódní dečky
a přemýšlet nad jmény pro moje děti z alternativního vesmíru, ze zásuvky "možná"
a taky hodit za hlavu veškerou svou ambicióznost.
podstoupit terapii pro "léčení homosexuality",
začít nosit zástěru a plastový perly na krku
necítit nic, jen se blbě tlemit a odložit osobnost na hřebík
to je bejt perfektní.
přeju si jen bejt chvíli sama, tak už všichni vypadněte.
já a pan Brahms, sedneme si naproti sobě na gauč a budeme kecat o tom, jak je svět na houby.
katarze. očista do čista kopřivovým čajem.
píšu svoje myšlenky, jak jen mě napadnou,
přemýšlím, jak ujetý by bylo mít sex za zvuků Hungarian dance
asi dost a to, abych to udělala já
probírám se bludištěm svýho myšlenkovýho paláce
architekt, kterej ho stavěl, byl totálně šílenej
byl to zasranej schizofrenik.

vývrtka

27. června 2017 v 10:52 words lost in the echo
16. duben 2017
je 3:30 ráno. poslouchám Joy division a myslím na růžový vlasy. na hrsti růžových vlasů, který po mně budou zůstávat ve vaně. na narůžovělou vodu. na bolest na hrudníku, na narůžovělou vodu vycházející z mých plic.
je mi trochu na zvracení, stejně jako včera. přemáhám to, ale jde to hůř. jsem ve tmě a zmocňuje se mě ten neklid. už ho znám z dřívějška, ale stejně mám pocit, že zešílím.
she's lost control.
přemýšlím nad tím dokonalým kruhem. přemýšlím nad tím, co mi řekla cvokařka. opsala jsem se svými naučenými mechanismy kruh. jsem zpátky tam, kde jsem byla na konci základky. nic tak deprimujícího jsem nechtěla slyšet. samozřejmě, že to vím. v mým případě je to spíš spirála, stáčím se ve vývrtce k zemi jako hořící letadlo.
šílím, protože mám strach. že zas zůstanu úplně sama. ovládá mě panika. vyšiluju.
poslouchám Take me to church a mám strašnej strach, že mě opustíš. jako milion lidí předtím. jako všichni.

postava ze Sartrovy knihy

27. června 2017 v 9:54 words lost in the echo
kapky kávy na podlaze. odráží se v nich celej svět. celej odpornej širej svět.
seděla na mojí židli, na opěrátku mojí židle, jako sup za mým krkem, čekající, až padnu mrtvá k zemi.
metastáze na duši. fyzická bolest už zase nevadí, už ji zase necítím, už zase...
po stý, po tisící, po miliontý. ležela jsem v posteli, na svět pomalu padala tma. křečovitě jsem se držela polštáře, jako by to bylo to jediný, co mě dokáže udržet příčetnou, při zdravým rozumu. jenže Nauséé se ve mně převalovala jako olovo. zvíře v posledním tažení, který kope a drápe a kouše kolem sebe, proti neviditelný síle. ne, necítila jsem slzy. tekly samy, já jsem je nevnímala. v mojí posteli nebyl nikdo než já a ona. políbila mě a vdechla do mě tisíce nočních můr. moje koutky jsou teď příliš těžký.
myslím na zádušní mši. myslím na vysoký stropy kostela. myslím na tebe. v duchu křičím. vyřvávám si plíce, křičím ze sebe všechno, co nejsem schopná zformulovat ve slova, všechno, co se ve mně usadilo na dně jako kal. olovo a kal a černá žluč, jsem toho plná. moje žíly jsou těžký jako elektrokabely a cokoli, co v nich proudí, se zdá ještě těžší.
budu psát v jinotajích, protože to jinak neumím.
a budu psát agresivně jako vždy. rozmlátím při tom celej pokoj. celej svět. celej vesmír.
ležela jsem ve tmě a přemýšlela, čím rozbít samu sebe.
alkohol nechává všechno zmizet. je to Houdini, pomáhá mý mysli v úniku ze skleněnýho pekla. na chvíli je ta obrovská tíha aspoň částečně pryč. na chvíli.
"připíjím ti na počest, ty kundo." slečnu Depresi bych s radostí vyměnila za pana démona Alkohola. pana Heráka, pana Kokaina. cokoli, jen se dostat z popelnice.
jsem postava ze Sartrovy knihy. jsem chlápek z Nevolnosti, jsem ten týpek, co vidí bzučící sochy, jsem osoba, která tráví dny v zatuchlým temným pokoji, která má nádherný představy o létě a nakonec skončí se zlomeným srdcem, protože představy jsou zase jenom představy a realita je taková, že všichni cítí její nemoc, její šílenství proudící žilami. a sluneční svit to jenom zhoršuje.
když zůstanu dost dlouho mezi čtyřma stěnama, začnu být paranoidní. navrací se ta stará známá paranoia, strach vyjít ven na ulici, mezi normální lidi, kteří jako lusknutím prstu opovržlivě a nepřátelsky shlíží na mou maličkost. odsuzují. soudí. vidí skrz mě jako skrz sklo. až na dno tý zanesený duše plný olova.
pak už je snadnější zůstávat doma, nemuset se s tím vypořádat. rozumím lidem, kteří nevychází ven. kteří se bojí vyjít ven. rozumím lidem s brokovnicí u hlavy. jsme všichni ze stejných sraček.
probudila jsem se, měla kocovinu, aniž bych něco pila.
sebedestruktivní tendence. sebedestruktivní tendence, protože na mým těle nezáleží ani trochu, bolí to uvnitř, v duši. rozervala bych si hrudní koš a obvázala svou duši obvazy, kdybych si byla jistá, že tam je.
zavolat panu Zázrakovi, ať dotáhne kilo trávy a pak si s ním zašukat, protože jediný, co chci, je překonat tu zasranou letargii, katatonii mých nervových zakončení. jsem kámen, co chce něco cítit. sebedestruktivní kámen. egoistickej nemorální kámen. špatnej skrz naskrz prohnilej kámen.
kumuluje se ve mně touha žít. kumuluje se ve mně touha po celým světě. čím víc jí je, tím víc trpím. tiše.
bylo mi čtrnáct a zalezla jsem do ložnice, ležela na posteli v úplný tmě, se sluchátky v uších, v dokonalým osobním Infernu. jako ten pes z Donnieho Darka, co si zalezl pod verandu. ne aby tam umřel, ale aby byl sám, protože každá lidská bytost umírá sama a já umírám sama denně. a mám toho po krk. nechci. nemůžu.