Jizvy

10. dubna 2017 v 1:57 |  vejlevka
Poslouchám Song pro zhulenou holku. Je mi divně, před chvílí jsem dopsala dva slohy a seminární práci. Tak je půl druhý ráno, koluje mi v žilách kofein a pálí mě oči. V hlavě mi pro změnu už pár měsíců koluje nekonečná smyčka. Snad se postupně rozšiřuje, až nakonec vystoupí z mý hlavy a obtočí se mi kolem krku. Termíny a data, testy věci k smrti děsící. Otázka, zda jsem zvládla aspoň část úkolů, který jsem si naškrábala do diáře. Mám diář s komiksovým bublinami, když jsem si ho kupovala, myslela jsem na superhrdiny a chtěla se cítit jako Wonder woman. Místo toho si říkám, že jestli je tohle dospělost, tak ji nechci. Nikdy jsem ji nechtěla a teď ji nechci ještě víc. Můj odpor je ještě větší a ještě o něco nesmyslnější a zbytečnější.
Vždyť i teď nejsem nic než dítě, jsem snad ještě dětinštější s rozsvícenou lampou, protože mám občas hroznej strach, že se na mě ze tmy něco vyřítí. Svítím pak třeba hodinu, než se odhodlám zas zhasnout a vydat se napospas tomu něčemu ve tmě. A tohle je tentýž člověk, co vlastní řidičák, může si legálně koupit cigarety a alkohol a koukat na porno. není to absurdní?
Připadám si schizofrenicky. Jedná část mýho já chce lézt po stromech a druhá část má tendence se na některým oběsit. Nevinnost na jedné misce vah, na druhé všechno, jen Nevinnost ne.
Dnes jsem si uvědomila svoje jizvy na nohách. Nevnímala jsem je a dnes jsem je uviděla. vídala jsem je předtím, při každým koupání, při každým oblíkání. Dnes jsem ale vzala v potaz jejich existenci. Jsou tam. Už nezmizí. Zůstanou tam navždycky, až budu stará, budu tam stejně nepopiratelně, jako tam jsou teď. Připomínka zpackanýho dětství. Mladí. Nevím čeho. Budou tam a budou řvát, že jsem se v etapě svýho života tolik nenáviděla. Stejně, jako řvou teď na kolemjdoucí, na sestry při odběru krve, na random lidí, kterým něco podávám. Jizvy něco sdělují, ale ne ke všem ta zpráva doputuje. Pro většinu je už pouhá existence těch jizev příliš velký sousto. Nejsou ochotni poslouchat, co se skrývá mezi řádky. Někdy jsem přemýšlela, že až budu mít děti, budou vídat moje jizvy a budou pro ně stejně samozřejmý, jako bývaly pro mě samozřejmý prstýnky na ruce mojí mámy. nebudou mě soudit, dokud nevyrostou a souvislosti jim nezapadnou do sebe. Pak jsem obvykle celou tu úvahu hodila za hlavu, protože jsem si nedokázala představit, že bych se mohla dožít tak vysokého věku, abych mohla mít děti.
Je mi devatenáct, ležím sama ve svý posteli a na stehně mám bílou příčnou jizvu. Je jako tetování. Něco připomíná. Připomínka něčeho...horších časů? Lepších časů? Časů. Času.
Přála bych si mít superschopnosti. Třeba vůli k životu. Třeba schopnost přejít školní chodbu bez toho, abych se musela choulit do sebe a zmenšovat se.
Schopnost přestat si vyvolávat tyhle depresivní myšlenky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marci Marci | Web | 10. dubna 2017 v 18:32 | Reagovat

Tohle je dokonalý popis všeho, co lidi nechtějí vidět, hlavně ty jizvy teda, ty moje křičí při odběru vždycky a sestřička na mě pokaždé mrkne a usměje se, blažená nevědomost.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama