in bloom

10. dubna 2017 v 22:59 |  vejlevka
playlist pojmenovaný Rainy day. cítím svoje rozpraskaný rty, trochu slaný, poznamenaný přímým odpoledním sluncem. odpoledne jsem strávila pod stromem, ostřelovaná fotony, jako by mě někdo k tomu stromu přivázal a dal povel k vypuštění salvy zlatých šípů. připadala jsem si jako Buddha pod stromem Bódhí. byla jsem Buddhou, ve stínu větví jsem se učila filozofii.
teď je zem pokrytá deštěm a moje mysl zatopená jako sklep při povodních. topící se krysy. pach hlíny.
denně chodím kontrolovat třešeň před naším domem, jestli už začala kvést. čekám, až vykvete. možná pak utrhnu jeden kvítek a budu se ptát mám nemám mám nemám mám nemám mám nemám...
mám si dnes vzít prášek? nemám? mám zajít na kontrolu na psychinu, kterou jsem zazdila asi před měsícem? nemám?
míjela jsem změť větví, přehršel pupenů. větve ustříhlý zahradnickými nůžkami, pohozený na jedno místo. bylo to jako jít kolem kupky embryí. kupky nenarozených dětí, který nikdy nevykvetou. připadala jsem si jako svědek genocidy. dotkla jsem se zelených pupenů, který pulsovaly životem. jen vykvést, jen se natáhnout ke slunci,...asi vůbec nerozumím sadaření. zahradnictví. vůbec ničemu. na svých prstech jsem skoro cítila krev.
není to zvláštní, jak ruce nasáknou pachem přírody, když strávíte pár hodin venku? když jsem byla malá, skoro jsem ven nechodila, proto mi to vždycky přišlo zvláštní. je to odér zeleně, trávy a vzduchu, který není limitován zdmi, okny,...pach hmyzu a listů.
moje kůže vybledla, během dnešní hodiny dějepisu jsem si všimla svých žil. přes transparentní kůži můžu skoro pozorovat bílý krvinky, jak se plahočí po mojí ruce, přes zápěstí, palec, na hřbet ruky. líbí se mi barva mých žil.
Imannuel Kant řekl: "Hvězdné nebe nade mnou a morální zákon ve mně." já si už pěkně dlouhou dobu na noc zatahuju závěsy, takže nevidím nic. ani měsíc, ani hvězdnou oblohu. jen tmu.
dnes jsem dostala tři fotky svojí osoby. dvě černobílý, jednu barevnou. obrečela jsem to, při pomyšlení, že budou vystavený na náměstí a kdekdo se bude moct přímo před mým fotkovým já zastavit, zírat mi do obličeje a posuzovat, soudit, jak vypadám, každej milimetr mýho obličeje, mý kůže,...ikdyž o tom nebudu vědět a nikdy se nedozvím, co mýmu já na fotografickým papíře říkali, stejně mě to rozhodilo. sebekritika a paranoia. nikdy se nedozvím, jestli na těch fotkách vypadám opravdu tak hrozně, jak to připadá mýmu rozbitýmu já. pod tíhou deprese jsem se ve vlastní hlavě proměnila v démonicky ohavnou postavu. jak zevnitř, tak zvenčí. pravděpodobně nikdy nebudu schopná vidět to, co možná vidí ostatní. pro tento moment zápasím s touhou roztrhat ty fotky na kusy.
všichni si svoje fotky se zalíbením prohlíželi, jen já je obrátila lícem nahoru, položila na stůl a odmítala se na ně znovu podívat. mix nízkýho sebevědomí, dysmorfofobie a sebemrskačství v celý svojí kráse.
prosím, už nikdy mi nedávejte fotky, na kterých jsem já. prokažte světu laskavost a vůbec moje fotky nepořizujte. prolítnu svým životem jako kulka, bez jedinýho snímku, zanechám za sebou slova a nakonec si nikdo nebude pamatovat, jak jsem vůbec vypadala.
zítra půjdu zase zkontrolovat třešeň.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hrobárova Dcéra Hrobárova Dcéra | Web | 10. dubna 2017 v 23:20 | Reagovat

Daj vedieť, keď zakvitne

2 Krysa Krysa | Web | 12. dubna 2017 v 2:24 | Reagovat

Ach <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama