Epizody z čekárny psychiatrie #1

10. dubna 2017 v 2:11 |  vejlevka
Epizody z čekárny psychiatrie.
1.2.2017 22:45
Cestou ze školy jsem si koupila kafe v automatu. Nesnáším, když tak nesmyslně utrácím, ale poslední dobou se ostří mý sebenenávisti značně otupilo, stejně jako zbytek mýho já. Takže jsem celá šťastná zmáčkla tlačítko pro Capuccino with Irish creme. Přitočila se ke mně prodavačka, která si zrovna v tu chvíli šla pro kafe taky.
"Chcete na to víčko? Vydrží to dýl teplý."
"...Jasně." Těžko říct, zda jsem to víčko fakt chtěla nebo jsem reagovala na dost prostej fakt, že s tím víkem si to zkurvený kafe dýl udrží konstantní teplotu, takže bude delší dobu nepitelný. Ale jako vždycky jsem se kreténsky usmála a poděkovala. Dvakrát.
Je to zvláštní. Ze školy chodím skoro vždycky sama. Pokud se ke mně někdo sám od sebe nepřidá. Zato se mnou až moc často mluvi úplně random lidí, který potkávám na ulici. Bezďáci. Prodavačky. Popletení sousedi. Snad právě proto, že všude chodím sama. Pravděpodobně jim připadám bezbranná.
Občas potkávám cestou do školy anorektičku v dlouhým zimním kabátě. I v zimě nosí černý silonky a sukni, má vystouplý lícní kosti a její přítomnost mi trochu připomíná přítomnost růžolící dívky v černých šatech ve Spalovači mrtvol. V tý knize to vždycky značí nějakou zlomovou scénu, její přítomnost předznamenává tragédii. anorexku jsem potkala dnes ráno.
Pak je tu černovlasá paní s cigárem, která měla jednu dobu stejný termíny kontrol na psychiatrii jako já. Dlouho už jsme se tam nepotkaly. Možná přešla k jinýmu doktorovi. Ani bych se jí nedivila. Bejt neviditelná má svý výhody. Tihle lidi mě nevidí. Nepamatujou si mě. Pro mě se stali figurkama z předměstí, jsou to živoucí záhady. Potkávám je a pokládám si otázky ohledně jejich já. Proč je někdo nezachrání? Jejich milenci? Děti? Rodiče? Mají v bytě kočku? Nebo rybičky? Kolik krabiček ta paní denně vykouří? Kolik dní zbývá anorexce? Měla bych do jejich života zasáhnout kouzelnou silou a na ulici je obejmout? Poslat jim dopis? Protože můžu, život je jedno velký absurdno a já mám nad ním totální moc a můžu udělat, co chci...a právě to mě zanechává bez dechu paralyzovanou nemohoucností. Protože všechno to bych mohla udělat a na všechno se zeptat, jenže něco mi to nedovolí. Tak je dál potkávám na ulicích a tvrdohlavě ignoruji jejich existenci i přes silnej pocit sounáležitosti a jistý odpovědnosti vůči nim.
Moje kroky mířily na psychiatrii. Kontrola po dvou měsících. Místní poliklinika je úžasným příkladem budovy, v níž trávím až moc času. Moje mládí se točí kolem budov poliklinik, lékáren a nemocnic, ordinací a gaučů psycholožek. měly by to být budovy diskoték, koncertních hal, gauče mých milenek a milenců. Prášky by měly být MDMA a kanyly zabodnutý v ruce jehly s herákem. Třeba.
Jenže já se motám v jednom kuse kolem téhle budovy. Kouřím u košů, čtu knížky v průchodu na lavičce plný bacilů, snažím se nevnímat lidi přicházející a odcházející.
Průchod je skrz budouvu polikliniky a spojuje ji s lékárnou na druhý straně. To místo dokáže být i půvabný, když si odmyslim kapénkovou infekci a bakterie ve vzduchu. Třeba o Vánocích je u automatických dveří umělej vánoční stromeček.
Dnes jsem si všimla, že nástěnka na zdi je vyzdobená výkresama. "Stáří očima dětí." Na papírech počmáraných pastelkama jsem viděla většinou šťastně se povalující hlavonožce. U televize, v doprovodu svý druhý polovičky, ale většinou ne, na něčem, co vypadalo jako kolečková postel. nic přemýšlela jsem, jestli musely učitelky z mateřinky (nebo odkud to pocházelo) některý výkresy zcenzurovat, protože třeba představovaly hřbitov nebo hrobečky.
Přišla jsem do čekárny a stanula tváří v tvář staré paní, která vycházela z ordinace v něčím doprovodu.dolehl na mě pocit sebenenávisti a já si ještě výrazněji než obvykle uvědomovala, že tam prostě nemám být.
Ráno jsem přemýšlela nad sebevraždou. Lépe řečeno co by se muselo stát, aby mě popadla taková nepříčetnost, abych natolik ztratila rozum, abych si sáhla na život a skličující bylo, že není žádný únik. Neviděla jsem vůbec žádné východisko, nedovedla jsem si představit, že bych už neexistovala. Že bych se už nikdy nedozvěděla, co bylo dál, co následovalo...tudíž mi zbyl jenom nepovedený pokus o sebevraždu, myšlenka mojí totální neexistence pro mě byla natolik nepochopitelná, že jsem ji nechala být. Koukala jsem z okna autobusu a myslela na to možné utrpení, který bych jako Aids přenesla na svou matku, sestru, na svoje blízký...zbyla mi tedy představa, kdy se probouzím někde v nemocnici, po tom, co jsem se pokusila zabít. Filmy lžou. Nebo aspoň v mém případě. Nic jako šťastný shledání na nemocničním lůžku by se nekonalo. viděla bych zdrcenou mámu, která má na krku svoji vlastní mámu a onkologicky nemocnýho bráchu a teď se ještě její prvorozená pokusila zabít. Otec by se mnou už asi nikdy nepromluvil. Možná ani sestra ne. Přinesla bych trápení a bolest dokonce i přežitím svý vlastní smrti. Protože by se krystalicky jasně ukázal můj záměr.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Marci Marci | Web | 10. dubna 2017 v 18:28 | Reagovat

Přirovnání k aids trefené správně. Jedním článkem chci teď přečíst tvé všechny..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama