Duben 2017

Jesus cries, girl

15. dubna 2017 v 13:16 vejlevka
začínám se zase pomalu rozpadat. jsem jako starej opuštěnej dům, kam si chodí feťáci střelit zlatou ránu. oprýskaný zdi, opadávající omítka. dům někde uprostřed ničeho, uprostřed křovisek. děsím lidi svou prázdnotou, připomínám jim, že jejich dům skončí jednou taky vylidněnej. zpustošenej a prázdnej. bez života.
tak si připadám.
jo. Kriste, taky pláču. protože se všechno zas pro jednou zdá beznadějný. v hlavě bzukot včel, ale nikde žádnej rozkvetlej strom.
měla bych začít zase brát prášky, jinak mi hrozí reálný nebezpečí zhroucení. odstřelí mě, jako ten dům. nacpou TNT a já se rozpadnu a zbydou ze mě jenom ruiny. jenom cihlově zbarvenej prach. vápno. cítím, jak to přichází. je to jako bouře, oko hurikánu v mým hrudním koši. mezi žebry. ubírá mi kyslík a já se nebudu moct nadechnout, budu jenom tři dny v kuse ronit slzy. jako se to stalo už tolikrát.
z nějakýho důvodu mě poslední týden pronásledují hnusný vzpomínky. jenom ty hnusný. je to zástup postav, flashbacky, letí mi před očima jako vlákna babího léta. už týden jsem nevylezla z pokoje. týden jsem neopustila pokoj svýho duševního inferna. už ani nevím, kdy jsem naposledy s někým mluvila. jsem ve svým pokoji a divím se, proč přede mnou rodina zavírá dveře. proč zavírají všechny dveře...nebo je zavírám já? měli by být ostražitější. možná brzo začnu nahrávat svých třináct kazet.
myslím na ten den, kdy jsem přišla do školy po další hádce s otcem. nevím proč. mám to v hlavě a nemůžu na to přestat myslet. smýkal se mnou přes celej pokoj, jako bych byla hadrová panenka, jako by mi bylo kura pět. jsem zmetek. zmetek. a vzniklo to zas a znova kvůli mý reakci na strach, na stres. fight or flight. měla jsem se zavřít do koupelny nebo zdrhnout pryč, jenže jsem si vybrala možnost "bojovat" a byla jsem hrubá, byla jsem drzá a vyděšená. náš "vztah" je tak posranej, že reaguju, jako by to byla cizí osoba. co jsi to za tátu...prášky v krabicích na poličkách, moje smutný pohledy, který si naprosto mylně interpretuješ jako pohledy "nasraný". fakt, že chodím k psycholožce. fakt, že chodím k psychiatrovi. a tady jsi a nazýváš mě zmetkem. když nad tím tak přemýšlím, ze všech označení je tohle asi nejbolestivější. nemocná a vyděšená a na práškách a stejně nás od sebe musela odtrhávat máma.
seděla jsem ve škole a spolužačka viděla ty rudý pruhy na mých ramenou, skvrny na rukách, ze kterých se postupem času staly modřiny. stejně, jako vídala jizvy. rudý krvavý řezance na mých rukou. neudělala nic, nikdy. nikdo nikdy nic neudělá, dokud není pozdě.
ani se nesnažím hrát, že je všechno fajn. nic není fajn. nemám na to energii. ztratila jsem důvěru. je to stejná situace, jako když zmlátíte štěně. vyroste z něj dospělej pes, ale stejně vám to nikdy nezapomene. nikdy už vám nebude věřit.
jsem pes, jsem dům, jsem ta divná holka. jediný vlákno, který mě ještě drží.
snažím se umlčet pravdu. objektivní vnímání reality. snažím se udržet na laně provazochodců a na nohách mám lodičky z mýho maturáku. zkouším umlčet Pravdu. jenže tu jen tak neumlčíte, zvlášť, když se její hlas ozývá přímo ve vaší hlavě. jsem už skoro dva roky sama, i předtím jsem byla sama. i s ním jsem byla sama. jenom s ní bych nedokázala být sama, s ní jsem nikdy sama nebyla. tuším, že si mamka začíná dělat starosti. doufám, že jí dojde, ža nejsem "normální". pamatuju si, jak zoufale se vyptávala na R., jak hrozně se jí líbil a mně došlo, jak nepříjemný mi to je. jako kus masa, kus hadrový panny,...možná je čas přiznat barvu. možná je čas přiznat barvu všem. už zase být zasraným zklamáním. zmetkem.
zasraný Velikonoce. jsem vegetariánka a feministka, horší svátky než Velikonoce snad neexistujou. ale je fajn vědět, že Ježíš taky brečí. aspoň v tom nejsem sama.



in bloom

10. dubna 2017 v 22:59 vejlevka
playlist pojmenovaný Rainy day. cítím svoje rozpraskaný rty, trochu slaný, poznamenaný přímým odpoledním sluncem. odpoledne jsem strávila pod stromem, ostřelovaná fotony, jako by mě někdo k tomu stromu přivázal a dal povel k vypuštění salvy zlatých šípů. připadala jsem si jako Buddha pod stromem Bódhí. byla jsem Buddhou, ve stínu větví jsem se učila filozofii.
teď je zem pokrytá deštěm a moje mysl zatopená jako sklep při povodních. topící se krysy. pach hlíny.
denně chodím kontrolovat třešeň před naším domem, jestli už začala kvést. čekám, až vykvete. možná pak utrhnu jeden kvítek a budu se ptát mám nemám mám nemám mám nemám mám nemám...
mám si dnes vzít prášek? nemám? mám zajít na kontrolu na psychinu, kterou jsem zazdila asi před měsícem? nemám?
míjela jsem změť větví, přehršel pupenů. větve ustříhlý zahradnickými nůžkami, pohozený na jedno místo. bylo to jako jít kolem kupky embryí. kupky nenarozených dětí, který nikdy nevykvetou. připadala jsem si jako svědek genocidy. dotkla jsem se zelených pupenů, který pulsovaly životem. jen vykvést, jen se natáhnout ke slunci,...asi vůbec nerozumím sadaření. zahradnictví. vůbec ničemu. na svých prstech jsem skoro cítila krev.
není to zvláštní, jak ruce nasáknou pachem přírody, když strávíte pár hodin venku? když jsem byla malá, skoro jsem ven nechodila, proto mi to vždycky přišlo zvláštní. je to odér zeleně, trávy a vzduchu, který není limitován zdmi, okny,...pach hmyzu a listů.
moje kůže vybledla, během dnešní hodiny dějepisu jsem si všimla svých žil. přes transparentní kůži můžu skoro pozorovat bílý krvinky, jak se plahočí po mojí ruce, přes zápěstí, palec, na hřbet ruky. líbí se mi barva mých žil.
Imannuel Kant řekl: "Hvězdné nebe nade mnou a morální zákon ve mně." já si už pěkně dlouhou dobu na noc zatahuju závěsy, takže nevidím nic. ani měsíc, ani hvězdnou oblohu. jen tmu.
dnes jsem dostala tři fotky svojí osoby. dvě černobílý, jednu barevnou. obrečela jsem to, při pomyšlení, že budou vystavený na náměstí a kdekdo se bude moct přímo před mým fotkovým já zastavit, zírat mi do obličeje a posuzovat, soudit, jak vypadám, každej milimetr mýho obličeje, mý kůže,...ikdyž o tom nebudu vědět a nikdy se nedozvím, co mýmu já na fotografickým papíře říkali, stejně mě to rozhodilo. sebekritika a paranoia. nikdy se nedozvím, jestli na těch fotkách vypadám opravdu tak hrozně, jak to připadá mýmu rozbitýmu já. pod tíhou deprese jsem se ve vlastní hlavě proměnila v démonicky ohavnou postavu. jak zevnitř, tak zvenčí. pravděpodobně nikdy nebudu schopná vidět to, co možná vidí ostatní. pro tento moment zápasím s touhou roztrhat ty fotky na kusy.
všichni si svoje fotky se zalíbením prohlíželi, jen já je obrátila lícem nahoru, položila na stůl a odmítala se na ně znovu podívat. mix nízkýho sebevědomí, dysmorfofobie a sebemrskačství v celý svojí kráse.
prosím, už nikdy mi nedávejte fotky, na kterých jsem já. prokažte světu laskavost a vůbec moje fotky nepořizujte. prolítnu svým životem jako kulka, bez jedinýho snímku, zanechám za sebou slova a nakonec si nikdo nebude pamatovat, jak jsem vůbec vypadala.
zítra půjdu zase zkontrolovat třešeň.

Epizody z čekárny psychiatrie #1

10. dubna 2017 v 2:11 vejlevka
Epizody z čekárny psychiatrie.
1.2.2017 22:45
Cestou ze školy jsem si koupila kafe v automatu. Nesnáším, když tak nesmyslně utrácím, ale poslední dobou se ostří mý sebenenávisti značně otupilo, stejně jako zbytek mýho já. Takže jsem celá šťastná zmáčkla tlačítko pro Capuccino with Irish creme. Přitočila se ke mně prodavačka, která si zrovna v tu chvíli šla pro kafe taky.
"Chcete na to víčko? Vydrží to dýl teplý."
"...Jasně." Těžko říct, zda jsem to víčko fakt chtěla nebo jsem reagovala na dost prostej fakt, že s tím víkem si to zkurvený kafe dýl udrží konstantní teplotu, takže bude delší dobu nepitelný. Ale jako vždycky jsem se kreténsky usmála a poděkovala. Dvakrát.
Je to zvláštní. Ze školy chodím skoro vždycky sama. Pokud se ke mně někdo sám od sebe nepřidá. Zato se mnou až moc často mluvi úplně random lidí, který potkávám na ulici. Bezďáci. Prodavačky. Popletení sousedi. Snad právě proto, že všude chodím sama. Pravděpodobně jim připadám bezbranná.
Občas potkávám cestou do školy anorektičku v dlouhým zimním kabátě. I v zimě nosí černý silonky a sukni, má vystouplý lícní kosti a její přítomnost mi trochu připomíná přítomnost růžolící dívky v černých šatech ve Spalovači mrtvol. V tý knize to vždycky značí nějakou zlomovou scénu, její přítomnost předznamenává tragédii. anorexku jsem potkala dnes ráno.
Pak je tu černovlasá paní s cigárem, která měla jednu dobu stejný termíny kontrol na psychiatrii jako já. Dlouho už jsme se tam nepotkaly. Možná přešla k jinýmu doktorovi. Ani bych se jí nedivila. Bejt neviditelná má svý výhody. Tihle lidi mě nevidí. Nepamatujou si mě. Pro mě se stali figurkama z předměstí, jsou to živoucí záhady. Potkávám je a pokládám si otázky ohledně jejich já. Proč je někdo nezachrání? Jejich milenci? Děti? Rodiče? Mají v bytě kočku? Nebo rybičky? Kolik krabiček ta paní denně vykouří? Kolik dní zbývá anorexce? Měla bych do jejich života zasáhnout kouzelnou silou a na ulici je obejmout? Poslat jim dopis? Protože můžu, život je jedno velký absurdno a já mám nad ním totální moc a můžu udělat, co chci...a právě to mě zanechává bez dechu paralyzovanou nemohoucností. Protože všechno to bych mohla udělat a na všechno se zeptat, jenže něco mi to nedovolí. Tak je dál potkávám na ulicích a tvrdohlavě ignoruji jejich existenci i přes silnej pocit sounáležitosti a jistý odpovědnosti vůči nim.
Moje kroky mířily na psychiatrii. Kontrola po dvou měsících. Místní poliklinika je úžasným příkladem budovy, v níž trávím až moc času. Moje mládí se točí kolem budov poliklinik, lékáren a nemocnic, ordinací a gaučů psycholožek. měly by to být budovy diskoték, koncertních hal, gauče mých milenek a milenců. Prášky by měly být MDMA a kanyly zabodnutý v ruce jehly s herákem. Třeba.
Jenže já se motám v jednom kuse kolem téhle budovy. Kouřím u košů, čtu knížky v průchodu na lavičce plný bacilů, snažím se nevnímat lidi přicházející a odcházející.
Průchod je skrz budouvu polikliniky a spojuje ji s lékárnou na druhý straně. To místo dokáže být i půvabný, když si odmyslim kapénkovou infekci a bakterie ve vzduchu. Třeba o Vánocích je u automatických dveří umělej vánoční stromeček.
Dnes jsem si všimla, že nástěnka na zdi je vyzdobená výkresama. "Stáří očima dětí." Na papírech počmáraných pastelkama jsem viděla většinou šťastně se povalující hlavonožce. U televize, v doprovodu svý druhý polovičky, ale většinou ne, na něčem, co vypadalo jako kolečková postel. nic přemýšlela jsem, jestli musely učitelky z mateřinky (nebo odkud to pocházelo) některý výkresy zcenzurovat, protože třeba představovaly hřbitov nebo hrobečky.
Přišla jsem do čekárny a stanula tváří v tvář staré paní, která vycházela z ordinace v něčím doprovodu.dolehl na mě pocit sebenenávisti a já si ještě výrazněji než obvykle uvědomovala, že tam prostě nemám být.
Ráno jsem přemýšlela nad sebevraždou. Lépe řečeno co by se muselo stát, aby mě popadla taková nepříčetnost, abych natolik ztratila rozum, abych si sáhla na život a skličující bylo, že není žádný únik. Neviděla jsem vůbec žádné východisko, nedovedla jsem si představit, že bych už neexistovala. Že bych se už nikdy nedozvěděla, co bylo dál, co následovalo...tudíž mi zbyl jenom nepovedený pokus o sebevraždu, myšlenka mojí totální neexistence pro mě byla natolik nepochopitelná, že jsem ji nechala být. Koukala jsem z okna autobusu a myslela na to možné utrpení, který bych jako Aids přenesla na svou matku, sestru, na svoje blízký...zbyla mi tedy představa, kdy se probouzím někde v nemocnici, po tom, co jsem se pokusila zabít. Filmy lžou. Nebo aspoň v mém případě. Nic jako šťastný shledání na nemocničním lůžku by se nekonalo. viděla bych zdrcenou mámu, která má na krku svoji vlastní mámu a onkologicky nemocnýho bráchu a teď se ještě její prvorozená pokusila zabít. Otec by se mnou už asi nikdy nepromluvil. Možná ani sestra ne. Přinesla bych trápení a bolest dokonce i přežitím svý vlastní smrti. Protože by se krystalicky jasně ukázal můj záměr.

Jizvy

10. dubna 2017 v 1:57 vejlevka
Poslouchám Song pro zhulenou holku. Je mi divně, před chvílí jsem dopsala dva slohy a seminární práci. Tak je půl druhý ráno, koluje mi v žilách kofein a pálí mě oči. V hlavě mi pro změnu už pár měsíců koluje nekonečná smyčka. Snad se postupně rozšiřuje, až nakonec vystoupí z mý hlavy a obtočí se mi kolem krku. Termíny a data, testy věci k smrti děsící. Otázka, zda jsem zvládla aspoň část úkolů, který jsem si naškrábala do diáře. Mám diář s komiksovým bublinami, když jsem si ho kupovala, myslela jsem na superhrdiny a chtěla se cítit jako Wonder woman. Místo toho si říkám, že jestli je tohle dospělost, tak ji nechci. Nikdy jsem ji nechtěla a teď ji nechci ještě víc. Můj odpor je ještě větší a ještě o něco nesmyslnější a zbytečnější.
Vždyť i teď nejsem nic než dítě, jsem snad ještě dětinštější s rozsvícenou lampou, protože mám občas hroznej strach, že se na mě ze tmy něco vyřítí. Svítím pak třeba hodinu, než se odhodlám zas zhasnout a vydat se napospas tomu něčemu ve tmě. A tohle je tentýž člověk, co vlastní řidičák, může si legálně koupit cigarety a alkohol a koukat na porno. není to absurdní?
Připadám si schizofrenicky. Jedná část mýho já chce lézt po stromech a druhá část má tendence se na některým oběsit. Nevinnost na jedné misce vah, na druhé všechno, jen Nevinnost ne.
Dnes jsem si uvědomila svoje jizvy na nohách. Nevnímala jsem je a dnes jsem je uviděla. vídala jsem je předtím, při každým koupání, při každým oblíkání. Dnes jsem ale vzala v potaz jejich existenci. Jsou tam. Už nezmizí. Zůstanou tam navždycky, až budu stará, budu tam stejně nepopiratelně, jako tam jsou teď. Připomínka zpackanýho dětství. Mladí. Nevím čeho. Budou tam a budou řvát, že jsem se v etapě svýho života tolik nenáviděla. Stejně, jako řvou teď na kolemjdoucí, na sestry při odběru krve, na random lidí, kterým něco podávám. Jizvy něco sdělují, ale ne ke všem ta zpráva doputuje. Pro většinu je už pouhá existence těch jizev příliš velký sousto. Nejsou ochotni poslouchat, co se skrývá mezi řádky. Někdy jsem přemýšlela, že až budu mít děti, budou vídat moje jizvy a budou pro ně stejně samozřejmý, jako bývaly pro mě samozřejmý prstýnky na ruce mojí mámy. nebudou mě soudit, dokud nevyrostou a souvislosti jim nezapadnou do sebe. Pak jsem obvykle celou tu úvahu hodila za hlavu, protože jsem si nedokázala představit, že bych se mohla dožít tak vysokého věku, abych mohla mít děti.
Je mi devatenáct, ležím sama ve svý posteli a na stehně mám bílou příčnou jizvu. Je jako tetování. Něco připomíná. Připomínka něčeho...horších časů? Lepších časů? Časů. Času.
Přála bych si mít superschopnosti. Třeba vůli k životu. Třeba schopnost přejít školní chodbu bez toho, abych se musela choulit do sebe a zmenšovat se.
Schopnost přestat si vyvolávat tyhle depresivní myšlenky.