cunnilingus

19. března 2017 v 13:11 |  words lost in the echo
ledová voda. snažím se probudit. chci se probudit. někdy...je všeho příliš. proto vypínám. nacházím se někde mimo prostor a čas, jsem mimo. nic nevidím, ačkoli mám oči otevřený. nic neslyším, nic necítím. jenom existuju v tomhle vegetativním stavu, dýchám a s každým nádechem si uvědomuju vlastní smrt. přestávám stopovat svoje myšlenky, sledovat je a analyzovat. přestávám s celým myšlením. stávám se ničím. jsem vaporizována svou vlastní myslí.
ale teď se chci probudit. z ničeho se zas proměnit v osobu. živoucí. ledový prsty se plazí po mým obličeji, krku, zádech,...chlad. choulím se na dně vany a snažím se uchránit aspoň zbyteček tělesnýho tepla. ne kvůli sobě.
moje tělo je hrob a já se dusím hlínou. sleduju kořeny rostlin zespodu. vidím jejich pohyb a vnímám, že někde jinde, na jiným místě, kvetou. nad zemí, nad vrstvou hlíny, vyrůstají z nich květiny, stromy, kvetou a plodí.
já neplodím. jsem poraněnej tvor, mám vzteklinu, vyceněný zuby a groteskní škleb divokých vlků těsně před tím, než na vás zaútočí. a přesto, někde na dně toho bahna a špíny se choulím já, mám ruce zkřížený na kolenou a bojím se všeho.
miluju se se svojí depresí a je mi při tom zima. nedělá to z lásky, jen aby mi připomněla mou samotu. už tak dlouho mi nebylo teplo...Nico. nic necítí a já taky přestávám cítit. jenom ledový rty, tak ledový, že vydechuju páru. celá místnost se pokryje jinovatkou, okna jsou pokreslená mrazovými obrázky. na mou postel sněží, na postel, kde se se mnou válí ona. doteky jsou tak mrazivý, až to vytváří iluzi, že ve skutečnosti pálí. prokousává mojí kůži a z otevřených ran se valí krev a brouci. a pak mi celou noc leží na hrudi, choulí se ke mně, jako by mě doopravdy milovala. jeto iluze. miluje mě, vlastním způsobem. jako parazit miluje svýho hostitele. nakonec mě zabije a najde si jinou oběť.
jím čokoládovou tyčinku. nepomáhá proti mozkomorům. jen přitahuje jiný. připadám si provinile a nemůžu si vzpomenout proč.
v pátek jsem přestala mluvit. nebo začala mluvit méně než předtím. cítím, jak moje hlasivky trpí. jak zakrňují, protože je nepoužívám. jako by mě permanentně bolelo v krku. můj hlas zní tence, přeskakuje. v nitru cítím potřebu začít hlasitě křičet. uvědomit svoje hlasivky, že pořád umím mluvit. ať to nevzdávají. můj hlas, ať mě neopouští.
včera pršelo. miluju déšť. dnes si přeju, abych vyběhla ven v holínkách. smyla ze sebe všechen hnus. všechnu nenávist a všechno nelidský, co na mě ulpělo. opila se dešťovými kapkami a...probudila se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama