chapter four...trees

5. března 2017 v 15:05 |  words
otevřeným střešním oknem jsem uslyšela ptačí zpěv. v duchu jsem je viděla proti ranní obloze, proti temně noční obloze, hejno svobodně poletující po plátně nebe. cvrlikání ke mně pronikalo přes vrstvu jinovatky. přes obal špinavýho sněhu. přes rozteklou břečku, slunce začalo hřát a roztálo ty zbytky chladu. zvenku byl slyšet život ve všech možných podobách- jako cvrlikání ptačí melodie, jako vánek v korunách stromů, jako všeobjímající ticho poklidnýho rána. můj mozek se v tu chvíli usmál.
před čtyřmi měsíci se to stalo. čtyři měsíce. s obtížemi hledám sluchátka. poslední dobou pořád něco ztrácím. mám problémy si vybavit, kam jsem kterou věc dala, ale to nevadí.
obřadně stisknu play a poprvý od koncertu slyším Trees. poprvý po čtyřech měsících. tak dlouho jsem se Trees vyhýbala. okamžitě se mi všechno vybavuje. slyším ty něžný začáteční tóny, cítím, jak jsem zpátky na tom místě s ní. dotek její ruky. jen my dvě a stromy. ahoj. stojíme tiše ve stromech a ta chvíle je naprosto neskutečná, není jen o té hudbě a o tom, že jsme na koncertě Twenty one pilots, je to o tom, že jsme konečně spolu my dvě. tak, jak to má být. je to o nás, je to o tom, jak jsme se my dvě ten den potkaly. že teď už jsme reálný jedna pro druhou. záplava červených konfetek, padají na nás, padají ze stropu nebo padají z nebe nebo padají z vesmíru , úderný bubny a celá ta neopakovatelná atmosféra a leze mi mráz po zádech.
je tak roztomilý a neuvěřitelný, že jsme to obě cítily stejně. v ten den, kdy se děly zázraky a já jsem ji konečně uviděla přímo přede mnou, s neochvějnou jistotou, že to skutečně je ona. ne protože jsem věděla, co bude mít na sobě nebo protože jsem ji znala z fotek. něco uvnitř mě ji poznalo, ještě dřív, než jsem ji vůbec uviděla. asi duše. prostě vím, že v tu chvíli něco zapadlo na svoje místo, jako dílek skládanky. "Ou, tady jsi. Pátrala jsem po Tobě." v tu chvíli jsem se ocitla doma. v cizím městě s cizími lidmi, v neznámým prostředí, ale stačilo, aby se tady ukázala ona a všechno bylo pryč. jo. ve světle reflektoru. zamilovala jsem si ji přes tt. pak jsem si ji zamilovala podruhé, když jsem uslyšela její hlas v telefonu. z nějakýho důvodu mi připomíná čokoládu. a pak jsem si ji zamilovala, když jsem ji uviděla.
ten pocit, když někoho poprvý obejmete. nepopsatelný. když se ikonka na twitteru a zvuk upozornění na zprávu a okénko chatu nějakým kouzlem přemění v živou opravdovou bytost, která opravdu existuje, voní a hřeje a objímá vás zpátky.
tam začala nová kapitola. tam na tom místě jsem začala věřit na zázraky.
tam na to místo bych se s potěšením vrátila. rewind and stop. navěky zamrznout v čase. v té chvíli po koncertě, po Truce od fans, když se halou rozléhalo All you need is love od Beatles, když jsem ji objala a pod nohama nám šustily rudý kousíčky štěstí, přicestovalý z nebe.
nebe. vypadalo ten den tak nádherně. ráno bylo mrazivý, čekala jsem na zastávce autobusu a klepala se zimou a nervozitou. ale obloha byla nádherná, růžový červánky a jemná pastelová a potom, když vyšlo slunce, připadala jsem si požehnaně.
procházely jsme pod pouličními lampami a nebe už ztichlo, jako by taky čekalo na něco obrovskýho. celý město jako by trochu ztichlo. jen moje mysl neztichla a pořád dokola opakovala, že tohle se opravdu děje a snažila se ten fakt přijmout. že ta osůbka vedle mě je dost možná důvod, proč jsem to tady ještě nezabalila, proč se snažím lapat po dechu.
hodila mi záchranný lano, když jsem se topila. hází mi to lano každej den, zas a znova. jo. je mým záchranným kruhem, dýchacím přístrojem, důvodem. nejkrásnějším člověkem, co jsem kdy potkala.
přála bych si jí to všechno říct. říct, doopravdy. podívat se jí zpříma do těch hřejivých laskavých očí a mluvit pár hodin v kuse, vylíčit, co pro mě znamená. přála bych si zahodit plachost do odpadkáče.
druhý den jsem se probudila ve svojí posteli, v oblečení, s ostrou bolestí v nohou, šťastná jako blecha. hlavu těžkou vzpomínkami, dojmy. duše přeplněná láskou a smutkem a radostí.
z korun stromů nad našimi hlavami vyletěli dva cvrlikající ptáčci. svobodní.
vidím v životě perspektivu. vidím život z ptačí perspektivy, povznáším se nad bolestí. úzkostí. Emotional Roadshow byla pro mě zlomová, snad nejzlomovější bod mýho života. chtěla jsem si dát na čas, než budu moct všechny detaily a dojmy zpracovat a náležitě vylíčit správnými slovy a přesto nejsem vůbec spokojená, protože některý zážitky jsou prostě nepopsatelný. na některý okamžiky slova prostě nestačí.
mám v živý paměti, jak jsem si pátýho listopadu zuřivě zapisovala do deníku všechno, všechno, co se stalo, v hrůze, že bych to snad mohla zapomenout. ryla jsem do papíru a snažila si všechno taky vrýt do paměti, permanentně na zadní stranu mých očních víček, takže až zavřu oči, neuvidím nic než nás dvě.
nikdy to pro mě nebude jenom vzpomínka. žiju tím dnem. prožívám ten den znova a znova, připomínám sama sobě, že jsem v ten den byla dokonale šťastná a že se to stane znovu. žiju tím dnem a život má nadějný podtón. díky ní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama