Březen 2017

cunnilingus

19. března 2017 v 13:11 words lost in the echo
ledová voda. snažím se probudit. chci se probudit. někdy...je všeho příliš. proto vypínám. nacházím se někde mimo prostor a čas, jsem mimo. nic nevidím, ačkoli mám oči otevřený. nic neslyším, nic necítím. jenom existuju v tomhle vegetativním stavu, dýchám a s každým nádechem si uvědomuju vlastní smrt. přestávám stopovat svoje myšlenky, sledovat je a analyzovat. přestávám s celým myšlením. stávám se ničím. jsem vaporizována svou vlastní myslí.
ale teď se chci probudit. z ničeho se zas proměnit v osobu. živoucí. ledový prsty se plazí po mým obličeji, krku, zádech,...chlad. choulím se na dně vany a snažím se uchránit aspoň zbyteček tělesnýho tepla. ne kvůli sobě.
moje tělo je hrob a já se dusím hlínou. sleduju kořeny rostlin zespodu. vidím jejich pohyb a vnímám, že někde jinde, na jiným místě, kvetou. nad zemí, nad vrstvou hlíny, vyrůstají z nich květiny, stromy, kvetou a plodí.
já neplodím. jsem poraněnej tvor, mám vzteklinu, vyceněný zuby a groteskní škleb divokých vlků těsně před tím, než na vás zaútočí. a přesto, někde na dně toho bahna a špíny se choulím já, mám ruce zkřížený na kolenou a bojím se všeho.
miluju se se svojí depresí a je mi při tom zima. nedělá to z lásky, jen aby mi připomněla mou samotu. už tak dlouho mi nebylo teplo...Nico. nic necítí a já taky přestávám cítit. jenom ledový rty, tak ledový, že vydechuju páru. celá místnost se pokryje jinovatkou, okna jsou pokreslená mrazovými obrázky. na mou postel sněží, na postel, kde se se mnou válí ona. doteky jsou tak mrazivý, až to vytváří iluzi, že ve skutečnosti pálí. prokousává mojí kůži a z otevřených ran se valí krev a brouci. a pak mi celou noc leží na hrudi, choulí se ke mně, jako by mě doopravdy milovala. jeto iluze. miluje mě, vlastním způsobem. jako parazit miluje svýho hostitele. nakonec mě zabije a najde si jinou oběť.
jím čokoládovou tyčinku. nepomáhá proti mozkomorům. jen přitahuje jiný. připadám si provinile a nemůžu si vzpomenout proč.
v pátek jsem přestala mluvit. nebo začala mluvit méně než předtím. cítím, jak moje hlasivky trpí. jak zakrňují, protože je nepoužívám. jako by mě permanentně bolelo v krku. můj hlas zní tence, přeskakuje. v nitru cítím potřebu začít hlasitě křičet. uvědomit svoje hlasivky, že pořád umím mluvit. ať to nevzdávají. můj hlas, ať mě neopouští.
včera pršelo. miluju déšť. dnes si přeju, abych vyběhla ven v holínkách. smyla ze sebe všechen hnus. všechnu nenávist a všechno nelidský, co na mě ulpělo. opila se dešťovými kapkami a...probudila se.

chapter four...trees

5. března 2017 v 15:05 words
otevřeným střešním oknem jsem uslyšela ptačí zpěv. v duchu jsem je viděla proti ranní obloze, proti temně noční obloze, hejno svobodně poletující po plátně nebe. cvrlikání ke mně pronikalo přes vrstvu jinovatky. přes obal špinavýho sněhu. přes rozteklou břečku, slunce začalo hřát a roztálo ty zbytky chladu. zvenku byl slyšet život ve všech možných podobách- jako cvrlikání ptačí melodie, jako vánek v korunách stromů, jako všeobjímající ticho poklidnýho rána. můj mozek se v tu chvíli usmál.
před čtyřmi měsíci se to stalo. čtyři měsíce. s obtížemi hledám sluchátka. poslední dobou pořád něco ztrácím. mám problémy si vybavit, kam jsem kterou věc dala, ale to nevadí.
obřadně stisknu play a poprvý od koncertu slyším Trees. poprvý po čtyřech měsících. tak dlouho jsem se Trees vyhýbala. okamžitě se mi všechno vybavuje. slyším ty něžný začáteční tóny, cítím, jak jsem zpátky na tom místě s ní. dotek její ruky. jen my dvě a stromy. ahoj. stojíme tiše ve stromech a ta chvíle je naprosto neskutečná, není jen o té hudbě a o tom, že jsme na koncertě Twenty one pilots, je to o tom, že jsme konečně spolu my dvě. tak, jak to má být. je to o nás, je to o tom, jak jsme se my dvě ten den potkaly. že teď už jsme reálný jedna pro druhou. záplava červených konfetek, padají na nás, padají ze stropu nebo padají z nebe nebo padají z vesmíru , úderný bubny a celá ta neopakovatelná atmosféra a leze mi mráz po zádech.
je tak roztomilý a neuvěřitelný, že jsme to obě cítily stejně. v ten den, kdy se děly zázraky a já jsem ji konečně uviděla přímo přede mnou, s neochvějnou jistotou, že to skutečně je ona. ne protože jsem věděla, co bude mít na sobě nebo protože jsem ji znala z fotek. něco uvnitř mě ji poznalo, ještě dřív, než jsem ji vůbec uviděla. asi duše. prostě vím, že v tu chvíli něco zapadlo na svoje místo, jako dílek skládanky. "Ou, tady jsi. Pátrala jsem po Tobě." v tu chvíli jsem se ocitla doma. v cizím městě s cizími lidmi, v neznámým prostředí, ale stačilo, aby se tady ukázala ona a všechno bylo pryč. jo. ve světle reflektoru. zamilovala jsem si ji přes tt. pak jsem si ji zamilovala podruhé, když jsem uslyšela její hlas v telefonu. z nějakýho důvodu mi připomíná čokoládu. a pak jsem si ji zamilovala, když jsem ji uviděla.
ten pocit, když někoho poprvý obejmete. nepopsatelný. když se ikonka na twitteru a zvuk upozornění na zprávu a okénko chatu nějakým kouzlem přemění v živou opravdovou bytost, která opravdu existuje, voní a hřeje a objímá vás zpátky.
tam začala nová kapitola. tam na tom místě jsem začala věřit na zázraky.
tam na to místo bych se s potěšením vrátila. rewind and stop. navěky zamrznout v čase. v té chvíli po koncertě, po Truce od fans, když se halou rozléhalo All you need is love od Beatles, když jsem ji objala a pod nohama nám šustily rudý kousíčky štěstí, přicestovalý z nebe.
nebe. vypadalo ten den tak nádherně. ráno bylo mrazivý, čekala jsem na zastávce autobusu a klepala se zimou a nervozitou. ale obloha byla nádherná, růžový červánky a jemná pastelová a potom, když vyšlo slunce, připadala jsem si požehnaně.
procházely jsme pod pouličními lampami a nebe už ztichlo, jako by taky čekalo na něco obrovskýho. celý město jako by trochu ztichlo. jen moje mysl neztichla a pořád dokola opakovala, že tohle se opravdu děje a snažila se ten fakt přijmout. že ta osůbka vedle mě je dost možná důvod, proč jsem to tady ještě nezabalila, proč se snažím lapat po dechu.
hodila mi záchranný lano, když jsem se topila. hází mi to lano každej den, zas a znova. jo. je mým záchranným kruhem, dýchacím přístrojem, důvodem. nejkrásnějším člověkem, co jsem kdy potkala.
přála bych si jí to všechno říct. říct, doopravdy. podívat se jí zpříma do těch hřejivých laskavých očí a mluvit pár hodin v kuse, vylíčit, co pro mě znamená. přála bych si zahodit plachost do odpadkáče.
druhý den jsem se probudila ve svojí posteli, v oblečení, s ostrou bolestí v nohou, šťastná jako blecha. hlavu těžkou vzpomínkami, dojmy. duše přeplněná láskou a smutkem a radostí.
z korun stromů nad našimi hlavami vyletěli dva cvrlikající ptáčci. svobodní.
vidím v životě perspektivu. vidím život z ptačí perspektivy, povznáším se nad bolestí. úzkostí. Emotional Roadshow byla pro mě zlomová, snad nejzlomovější bod mýho života. chtěla jsem si dát na čas, než budu moct všechny detaily a dojmy zpracovat a náležitě vylíčit správnými slovy a přesto nejsem vůbec spokojená, protože některý zážitky jsou prostě nepopsatelný. na některý okamžiky slova prostě nestačí.
mám v živý paměti, jak jsem si pátýho listopadu zuřivě zapisovala do deníku všechno, všechno, co se stalo, v hrůze, že bych to snad mohla zapomenout. ryla jsem do papíru a snažila si všechno taky vrýt do paměti, permanentně na zadní stranu mých očních víček, takže až zavřu oči, neuvidím nic než nás dvě.
nikdy to pro mě nebude jenom vzpomínka. žiju tím dnem. prožívám ten den znova a znova, připomínám sama sobě, že jsem v ten den byla dokonale šťastná a že se to stane znovu. žiju tím dnem a život má nadějný podtón. díky ní.