l e f t o v e r

2. září 2016 v 14:00 |  words
To jsem celá já.
Kafe se špaldovým mlíkem v cute barevným hrnku s notama, kterej patří ségře, položenej na knížce od Stephena Hawkinga.
Přicházím domů, sluchátka pořád zabořený v uších. Vyzuju si boty, postavím na kafe a z nějakýho důvodu jdu datlovat. Dokážu si představit takhle jednou žít. Ticho. Klid po celým bytě. K dokonalosti chybí už jen cigareta. Ale život nemusí bejt dokonalej. Popravdě má můj život zrovna teď k dokonalosti sakra daleko. Wahtever. To cígo si prostě nedám.
procházím supermarketem se slevněným kokosovým džusem. sedíš u pokladny a ještě o mě nevíš. stojím ve vedlejší frontě a zvažuju, zda mám jít za tebou. Nohy mě tam chtějí odnést a hlava zcela impulzivně, právě tu chvíli před tím, než opět zvítězí racionalita, řve "skoč."
ne. dneska jsem smutná. cítím, jak jsou mý mimický svaly na celým ksichtě stažený do grimasy utrpení. připadám si jako příšera z hororu z osmdesátek. tak bizarní, až je to k smíchu. jo. podíváš se na mě a posereš se smíchy.
podíval se na mě a v tom pohledu nebylo vůbec nic z toho. usmála jsem se, nebo spíš mi koutky cukly nahoru v pokusu o úsměv. těžko říct, jak to vypadalo z venku.
najednou si uvědomuju každej atom ve svým těle, kterej přímo prahne po lidským kontaktu, uvědomuju si, jak jsou moje vnitřnosti stažený, jak bolestně jsem scvrklá sama do sebe, zablokovaná.
utrpěla jsem další zranění, když mě dneska ráno do břicha řízly dva safíry- kdysi moje oblíbený drahokamy, tak krásný a něžný, i přes ledovou modř vysílající teplo. teď mě řežou do dělohy, kterou bych radši neměla.
vtáhla jsem se do sebe a zabouchla za sebou dveře. teď jsem doma, ve svým těle a není to perfektní, ale aspoň tady nefouká. byla jsem pěknej idiot. nikdy jsem k sobě nikoho nepustila. nikdo nesměl ke mně domů, do mý hlavy. nikoho jsem nikdy nepustila dovnitř, ale tebe...byl jsi u mě v předsíni, viděl jsi muškáty na oknech.
nesnáším tě za to. upřímně tě za to nesnáším, nesnáším se za to, že jsem tě nechala mě líbat. nesnáším se za každej tvůj dotyk, za každej telefonát, když mi bylo hrozně, když jsem se bála, že si něco udělám. nesnáším se za to, že jsem sundala ostnatej drát ze svýho plotu a nedala si pozor na safíry. že jsem tě nechala, aby ses mi dostal tak hluboko pod kůži. teď tě chci vymazat, DELETE DELETE DELETE, chci vydrhnout svou kůži kartáčem a savem, až se dostanu na tu vrstvu kůže, který ses nikdy nedotkl, chci tě zastavit, až půjdeš kouřit a zeptat se tě, kdo kurva jseš nebo kdo si doprdele myslíš, že jseš, protože já tě takovýho nenám. já tě asi vůbec neznám a asi jsem tě vůbec nikdy neznala (jenže nikdo tě nezná takovýho, jakýho jsem tě poznala já tehdy v noci. tuhle verzi tebe mi nikdo nevezme. tuhle verzi safírů, který neřežou a dotyků, který nechci smazat.)
vzpomínky jsou svině a já jsem citově zmrzačená. mám zlomený srdce. mám sakra zlomený srdce. naser si a vypadni, ty i tvý drahokamy, i ten pitomej holčičí nos a klíční kosti.
nebyla jsem připavená tě vidět. nechci tě vídat. až moc mi připomínáš sebe. pravýho sebe. a připomínáš mi mě, pravý já, který bylo šťastný. teď už jen...jen maluju smutný obrazy, chodím na pohřby a snažím se přesvědčit samu sebe, že můžu lidem aspoň trochu věřit. že můžu věřit lidem, který pokládám za přátele, ačkoli se na mě vyserou ve chvíli, kdy si někoho najdou. a zdaleka nejlepší je fakt, že začnou s někým chodit v ten moment, kdy si uvědomím, že jsem do tý či oný osoby blázen. jsem left over left lover. jsem holčičí verze Allena Ginsberga, jen míň homo a víc bi.
a tak sedíš za kasou, bezejmennej hezounek a já zůstanu pěkně ve svý řadě, protože...za sebou chci zavřít dveře, rozdělat oheň v krbu a ten svůj pitomej barák podpálit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama