Doomed

1. září 2016 v 21:08
Meju si ruce jasně zeleným mýdlem a přemítám, že takhle nějak by asi vypadalo Shrekovo sperma. Takhle, nebo jako pistáciový Riso. Přesto ty věci nepřestanu používat. Ani když připomínají ejakuláty.
Spím pod fosforeskujícíma planetama a hvězdama a galaxiema a hvězdokupama. Přilepila jsem si je izolačkou zespodu na skříň nad mojí postelí, nicméně to není dostačující prostředek proti insomnii. Zjevně. Třesu se jak feťák na odvykačce i přes třicítku na teploměru a dost mi to vadí v psaní. Je to sakra nepříjemný. Blbý nervy. Blbý blbý nervy. Prodleva. Zpoždění. Není na tom nic cool.
Bože, řekni, že to není moje vina. Ať to není moje vina, protože další provinění proti přirozenýmu způsobu myšlení už nevydržím.
Hvězdičky na mě zpoza izolepy mrkaly v noci, když jsem se dusila nauseou a existencialismem a pocitem marnosti. Aspoň bylo na co se koukat. Změna oproti zírání do neporušený sametový tmy.
V životě jsem měla několikrát zlomený srdce, ale nikdy žádnou kost. Co to o mně vypovídá? Že nežiju v reálným světě? Že mám v hlavě vlastní pokřivenej vesmír, kterej funguje podle mých vlastních pokřivených pravidel? Že potichu navážu imaginární romantickej vztah a budu čekat, až mě pan Vztah shodí ze schodů, až zase budu sledovat osobu x šťastně poskakovat v západu slunce a po boku bude kdokoli jinej než já? Že mám v těle abnormální množství vápníku, takže se mi kosti nelámou, zatímco svaly chřadnou a drolí se jako vánoční cukroví v únoru?
No a co. Poslouchám Placebo a jediný, co si přeju, je ovládnout ten třes. Protože ovládnout svou hlavu už jsem zkoušela a nikam to nevedlo.
Šílela jsem hrůzou v nemocniční čekárně, ale napovrch to byla jen hořká agrese, protože proč bych se měla prosit o soucit nebo prostej lidskej kontakt. Radši budu kousat a škrábat. Je to snazší.
Holka na protější straně místnosti. Ví o mně. Já vím o ní. Víme o sobě a nebavíme se spolu, protože já mám něco na způsob sociální úzkosti a ona kluka. Možná. Ale na řadu jdu až po ní, do tý hnusný ordinace nebo vyšetřovny nebo jak pojmenovat místnost s pachem dezinfekce a dýchacíma přístrojama a hadičkama...Mučírna?
Jo. Za tohle mučení si můžu sama. Můžu si sama za ranní infarkty a podezření, že asi umírám (ne ale v tom filozofickým významu, nebo spíš mimo ten filozofickej význam i klasickým způsobem), že asi hniju zevnitř. Že mám asi něco se žaludkem. Můžu si sama za to, že ze mě teče krev i mimo určitý dny v měsíci. Krev všude. Šílený bolesti žaludku plus nevysvětlitelný migrény. Jsem v prdeli.
Ta holka spí na nemocniční posteli a já se mám ve stejným pokoji vyslíct. Ani nestíhám přemýšlet nad tím, jak je ta situace absurdní. Že jsem se takhle náhodnýmu sexu přiblížila nejvíc, jak jsem mohla. Aniž bych o to doopravdy stála. Aniž bych stála o to se vysvlíkat ve stejným pokoji s cizí holkou hnedle vedle. Ani na tělák nejsem schopná se převlíct ve stejných šatnách jako všichni ostatní. Nemám sice péro, ale mám hodně expresivní ksicht.
Kyslík. Kanyla v ruce. Anestetikum. Chci toho víc. Chci toho víc, ať se můžu vysmát svý pošetilosti, svý bisexualitě, svý trapnosti, svý nejistotě, svý svoucnosti, svýmu já, který je momentálně mimo. Nechci vědět o ničem. Nechci vědět o světě, o nemocničních postelích, o holkách, o klucích, o tom, jak to vypadá v mých orgánech. Chci jen spát.
Probudím se na vedlejší posteli, zahrabaná v nemocniční peřině. Vidím tu holku. Má hezký vlasy. Přemýšlím, jestli je ta barva skutečně geneticky její. Asi jo, zrzci mívají pihy a tahle holka má cute pihovatý ruce. Zrzci taky údajně nemají duši. Těžko říct.
Spát vedle někoho mi přijde děsivě intimní. Je to snad ještě horší, než mít s někým sex. Prostě jen spát. Nevinně. Nesnáším školní výlety. Párty s přespáním. jen chci bejt sama. nebo možná nechci...Je mi na blití z narkózy a motá se mi hlava, ale nechci v tom pokoji zůstat. Chci jet domů. Chci bejt někde jinde. Chci otočit vypínačem a vypnout ten věčnej zmatek nad zmatek. Chci, aby něco řekla. Chci, aby byla zticha. Chci, aby mi vytáhli tu jehlu z pracky.
Posílají ji na histologii. V duchu jí přeju hodně štěstí. Nechci, aby se jí něco stalo. Nechci, aby v těch orgánech pod pihatou kůží našli Marlu Singerovou a Marlu Singerovou a Marlu Singerovou. Nechci, aby musela bejt tak odvážná, ikdyž ani nevím, jak se jmenuje. Mohla bych jí říkat Ginny Weasleyová.
Možná ty zrzavý vlasy skončily v koši. Doufám, že ne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama