Září 2016

pomsta popravený pizdy

3. září 2016 v 15:14 words
plahočím se prachem a Přátelé mi nic nepřipomínají
a Plathová si pobrukuje u mý postele a předčítá mi Pod skleněným zvonem
přátelé jsou postupně popravováni
připomínají mi totiž propařený půlnoci a tu pitku s pornem
plastová paralela pro příběh
pro příběh o pokání a jak možná jednou přetnem
ty provazy z polyesteru
pazourkem posraných vztahů
provazochodkyně, pamatuj si-
(p)letem světem
Plathová propašovala perník pod svým prádlem
přidává mi ho asi do pití, do Pepsi
a pomerančových panáků
parodie přípravky na přijímačky
parodie prvního podzimního pondělí
plácáme prkotiny, plácáme sračky
plácáme pomádu po pobledlých podobách postav z našich postelí
prosím. poslouchej a pomoz. pojdu.
pro přítele. popravuju tě. pozdravuj v pekle. píčo.
prášky pro perorální podání. poplavou po proudu
pokud se to nespraví (kdyby ještě bylo co).
projdu pohřebištěm papírových ptáčků a ponechám tu polibek,
propisku, pytlíček pervitinu a pravou plíci.
levou si, pokud dovolíte, ponechám.


věci od B

2. září 2016 v 22:07 words
slečna Anka aka anxiozní symptomatika. nejdřív Nico, nejdřív Sofi. nejdřív se nadechni a pak ze sebe dostaň to všechno. jo. o to se snažím, proto přidávám průměrně dva čánky denně. protože jsem relativně v klidu, protože mi moje mysl cestou autobusem nahazuje geniálně pitomý hlášky o očích, který řežou a mrdkovým mýdle, protože hepatitida se blíží a já vzpomínám, jak jsem měla hrůzu ze zábradlí a ezavých hřebíků a špíny a žloutenky, když jsem byla malá.
vypsat se do čista.
vypsat se dočista do čista.
je nesnesitelně nesnesitelný s tebou být, protože se něco změnilo a určitý území konverzace je pro mě pořád zaminovaný, některý rány pořád příliš citlivý a bolestivý, než aby se jich dalo aspoň letmo dotknout, natož přiložit léčivej obvaz a zahojit je špektou vlídnosti a empatie (ne že by ti to něco říkalo.)
naser si.
přežít těch devět měsíců na tom nejdebilnějším místě ve třídě s tebou a trapným tichem, který nám dělá křena (a není to "to" trapný ticho, je to jinej druh, kterej smrdí kouřem, protože jsme vyhořely a zdroj konverzace vyhořel, ikdyž jsme se dokázaly bavit o všem. ne. teď se plácám v tom popelu a nedokážu navázat...nedokážu se s tebou bavit, protože jsi mi taky trochu zlomila srdce tím, jak se všechno zvrtlo v obyčejný přátelství, který už zas končí, tak jako všechny druhy přátelství před tím. a vůbec nic, co řekneš nebo uděláš na tom nic nezmění, protože to stejně zas nějak posereš.
pane bože, jak ráda bych ti řekla všechny ty věci, který se mi honí hlavou. věci od B.
jak bylo strašný sledovat všechny brečet a vidět je jako trochu odrostlý ubrečený děti, který se tak nějak potácí životem, předstírajíc, že ví, co dělat. slzy na kachličkovaný šachovnicový chodbě, možná moje, ale spíš ne. hrozně dlouho jsem nemohla brečet a přimě svý nohy dojít tam...
řekla bych ti, jaký to bylo v nemocnici. jaký to bylo kdekoli, kde jsem byla a jak moc je mi mizerně, jak chutnají ty prášky a jak mě otravujou obsednatní myšlenky týkající se večerního koupání a jak bolí ho vídat a jak bolí poslouchat ty její zasraný lži. ale k čemu by to bylo...

když si lidi myslí, že umíráš, doopravdy tě poslouchají namísto toho, aby...
...aby jen vyčkávali, až budou na řadě

je to dost smutný a nejsmutnější na tom je, že bych už měla bejt zvyklá. ale nejsem a pokaždý to bolí a já jsem ještě natolik pitomá, že to zkouším znova a znova. ať už je to vztah nebo přátelství, ti lidi se na mě stejně nakonec vyserou a já jim ještě podávám dárkovej koš plnej sraček a přeju šťastnou cestu.
šťastnou cestu, kurva. šťasnej život beze mě.
ne. je to možná můj subjektivní pocit. hluboce si přeju deep vztah a deep konverzace, kdy budu moct říct, kdo jsem já a kdo jseš doprdele ty. existujou takový věci i ve skutečnosti?
chci bejt pro někoho stěžejní osobou. chci být stěžeň jejich zasraný plachetnice. chci být tak zasraně důležitá, že beze mě nebude moct vyplout z přístavu.
každej je nahraditelnej, ty idiote.
tojemifuk.
založ si zkurvenou frančízu a nech mě bejt. jsi jen další předmět do truhičky, vedle safírů zamazaných mou krví.
fake. jo, jsi fake a já nedokážu přimět sama sebe ti věřit, protože se to rovná sebevražednýmu kamikadze.
na dost dlouhé časové ose se šance na přežití každého blíží téměř k nule
bejt tak víc nestabilní. buď je to Anka a já jsem nervózní chumel, kterýmu se třesou ruce a je naspídovanej úzkostí, nebo slečna sličná poběhlice Nico, numb. necitlivá, necítící, nesnesitelně nesnášenlivá a prostě...neúplná. jinak řečeno prázdná. prázdná. bejt tak víc nestabilní, byla bych možná bipolární. bipolární bisexuál. to je ubohý.
poslouchám La dispute a jediný, co asi chci, je podívat se se sis na Fight klub, ikdyž je mi z českýho dabingu na blití. pro ni bych to zvládla.
vlastně je to asi jedna z posledních osob, k nimž chovám důvěru.
věci od B jako Acid Ghost. Bridget Bardot. bodláky. mám jich plnou hlavu, plnou hlavu bodláčí a bordelu a blitek a balastu. věcí od B. bravurně blbých bolavých bonmotů. bezbožnosti. Bring me the horizon. Bowie. barevnej bunkr bolístek.


l e f t o v e r

2. září 2016 v 14:00 words
To jsem celá já.
Kafe se špaldovým mlíkem v cute barevným hrnku s notama, kterej patří ségře, položenej na knížce od Stephena Hawkinga.
Přicházím domů, sluchátka pořád zabořený v uších. Vyzuju si boty, postavím na kafe a z nějakýho důvodu jdu datlovat. Dokážu si představit takhle jednou žít. Ticho. Klid po celým bytě. K dokonalosti chybí už jen cigareta. Ale život nemusí bejt dokonalej. Popravdě má můj život zrovna teď k dokonalosti sakra daleko. Wahtever. To cígo si prostě nedám.
procházím supermarketem se slevněným kokosovým džusem. sedíš u pokladny a ještě o mě nevíš. stojím ve vedlejší frontě a zvažuju, zda mám jít za tebou. Nohy mě tam chtějí odnést a hlava zcela impulzivně, právě tu chvíli před tím, než opět zvítězí racionalita, řve "skoč."
ne. dneska jsem smutná. cítím, jak jsou mý mimický svaly na celým ksichtě stažený do grimasy utrpení. připadám si jako příšera z hororu z osmdesátek. tak bizarní, až je to k smíchu. jo. podíváš se na mě a posereš se smíchy.
podíval se na mě a v tom pohledu nebylo vůbec nic z toho. usmála jsem se, nebo spíš mi koutky cukly nahoru v pokusu o úsměv. těžko říct, jak to vypadalo z venku.
najednou si uvědomuju každej atom ve svým těle, kterej přímo prahne po lidským kontaktu, uvědomuju si, jak jsou moje vnitřnosti stažený, jak bolestně jsem scvrklá sama do sebe, zablokovaná.
utrpěla jsem další zranění, když mě dneska ráno do břicha řízly dva safíry- kdysi moje oblíbený drahokamy, tak krásný a něžný, i přes ledovou modř vysílající teplo. teď mě řežou do dělohy, kterou bych radši neměla.
vtáhla jsem se do sebe a zabouchla za sebou dveře. teď jsem doma, ve svým těle a není to perfektní, ale aspoň tady nefouká. byla jsem pěknej idiot. nikdy jsem k sobě nikoho nepustila. nikdo nesměl ke mně domů, do mý hlavy. nikoho jsem nikdy nepustila dovnitř, ale tebe...byl jsi u mě v předsíni, viděl jsi muškáty na oknech.
nesnáším tě za to. upřímně tě za to nesnáším, nesnáším se za to, že jsem tě nechala mě líbat. nesnáším se za každej tvůj dotyk, za každej telefonát, když mi bylo hrozně, když jsem se bála, že si něco udělám. nesnáším se za to, že jsem sundala ostnatej drát ze svýho plotu a nedala si pozor na safíry. že jsem tě nechala, aby ses mi dostal tak hluboko pod kůži. teď tě chci vymazat, DELETE DELETE DELETE, chci vydrhnout svou kůži kartáčem a savem, až se dostanu na tu vrstvu kůže, který ses nikdy nedotkl, chci tě zastavit, až půjdeš kouřit a zeptat se tě, kdo kurva jseš nebo kdo si doprdele myslíš, že jseš, protože já tě takovýho nenám. já tě asi vůbec neznám a asi jsem tě vůbec nikdy neznala (jenže nikdo tě nezná takovýho, jakýho jsem tě poznala já tehdy v noci. tuhle verzi tebe mi nikdo nevezme. tuhle verzi safírů, který neřežou a dotyků, který nechci smazat.)
vzpomínky jsou svině a já jsem citově zmrzačená. mám zlomený srdce. mám sakra zlomený srdce. naser si a vypadni, ty i tvý drahokamy, i ten pitomej holčičí nos a klíční kosti.
nebyla jsem připavená tě vidět. nechci tě vídat. až moc mi připomínáš sebe. pravýho sebe. a připomínáš mi mě, pravý já, který bylo šťastný. teď už jen...jen maluju smutný obrazy, chodím na pohřby a snažím se přesvědčit samu sebe, že můžu lidem aspoň trochu věřit. že můžu věřit lidem, který pokládám za přátele, ačkoli se na mě vyserou ve chvíli, kdy si někoho najdou. a zdaleka nejlepší je fakt, že začnou s někým chodit v ten moment, kdy si uvědomím, že jsem do tý či oný osoby blázen. jsem left over left lover. jsem holčičí verze Allena Ginsberga, jen míň homo a víc bi.
a tak sedíš za kasou, bezejmennej hezounek a já zůstanu pěkně ve svý řadě, protože...za sebou chci zavřít dveře, rozdělat oheň v krbu a ten svůj pitomej barák podpálit.


heavydirtysoul

1. září 2016 v 21:31 words

I feel so alive with you, that one day when you left I'll probably die

život má zvláštní smysl pro ironii. náš vztah se proměnil ve zvrácenej epilog nějaký frašky.
"je to jako rakovina...ze všeho nejvíc mi to připomíná rakovinu, víš. je to jako umírání na rakovinu - pomalý a bolí to."

jo. tohle ti řeknu. tohle řeknu a budu vypadat pateticky a bude mi to jedno, protože navzdory všemu to bude pravdivý. a ty se možná pousměješ, ae spíš asi ne, protože už je to sakra dlouho, co jsme se na sebe usmívali. vyhořeli jsme.
bylo to jako...nejdřív to byla sranda, nejdřív o nic nešlo. a pak jsme se nakazili. jeden z nás nebo oba zároveň, onemocněli jsme. a najednou na všem začalo až moc záležet a každej krok byl důležitej a mnohe jednodušší bylo předstírat, že neexistujeme. nejsme na sobě závislí. aspoň tak jsme si to namlouvali. ale zlato, jsi horší než nikotin. a už od začátku jsme si na sobě vytvořili parádní závislost. dej mi dávku, dej mi dávku. dej mi dávku sebe, sakra. můj dealer a zároveň moje droga. dva v jednom.
paráda.

Doomed

1. září 2016 v 21:08
Meju si ruce jasně zeleným mýdlem a přemítám, že takhle nějak by asi vypadalo Shrekovo sperma. Takhle, nebo jako pistáciový Riso. Přesto ty věci nepřestanu používat. Ani když připomínají ejakuláty.
Spím pod fosforeskujícíma planetama a hvězdama a galaxiema a hvězdokupama. Přilepila jsem si je izolačkou zespodu na skříň nad mojí postelí, nicméně to není dostačující prostředek proti insomnii. Zjevně. Třesu se jak feťák na odvykačce i přes třicítku na teploměru a dost mi to vadí v psaní. Je to sakra nepříjemný. Blbý nervy. Blbý blbý nervy. Prodleva. Zpoždění. Není na tom nic cool.
Bože, řekni, že to není moje vina. Ať to není moje vina, protože další provinění proti přirozenýmu způsobu myšlení už nevydržím.
Hvězdičky na mě zpoza izolepy mrkaly v noci, když jsem se dusila nauseou a existencialismem a pocitem marnosti. Aspoň bylo na co se koukat. Změna oproti zírání do neporušený sametový tmy.
V životě jsem měla několikrát zlomený srdce, ale nikdy žádnou kost. Co to o mně vypovídá? Že nežiju v reálným světě? Že mám v hlavě vlastní pokřivenej vesmír, kterej funguje podle mých vlastních pokřivených pravidel? Že potichu navážu imaginární romantickej vztah a budu čekat, až mě pan Vztah shodí ze schodů, až zase budu sledovat osobu x šťastně poskakovat v západu slunce a po boku bude kdokoli jinej než já? Že mám v těle abnormální množství vápníku, takže se mi kosti nelámou, zatímco svaly chřadnou a drolí se jako vánoční cukroví v únoru?
No a co. Poslouchám Placebo a jediný, co si přeju, je ovládnout ten třes. Protože ovládnout svou hlavu už jsem zkoušela a nikam to nevedlo.
Šílela jsem hrůzou v nemocniční čekárně, ale napovrch to byla jen hořká agrese, protože proč bych se měla prosit o soucit nebo prostej lidskej kontakt. Radši budu kousat a škrábat. Je to snazší.
Holka na protější straně místnosti. Ví o mně. Já vím o ní. Víme o sobě a nebavíme se spolu, protože já mám něco na způsob sociální úzkosti a ona kluka. Možná. Ale na řadu jdu až po ní, do tý hnusný ordinace nebo vyšetřovny nebo jak pojmenovat místnost s pachem dezinfekce a dýchacíma přístrojama a hadičkama...Mučírna?
Jo. Za tohle mučení si můžu sama. Můžu si sama za ranní infarkty a podezření, že asi umírám (ne ale v tom filozofickým významu, nebo spíš mimo ten filozofickej význam i klasickým způsobem), že asi hniju zevnitř. Že mám asi něco se žaludkem. Můžu si sama za to, že ze mě teče krev i mimo určitý dny v měsíci. Krev všude. Šílený bolesti žaludku plus nevysvětlitelný migrény. Jsem v prdeli.
Ta holka spí na nemocniční posteli a já se mám ve stejným pokoji vyslíct. Ani nestíhám přemýšlet nad tím, jak je ta situace absurdní. Že jsem se takhle náhodnýmu sexu přiblížila nejvíc, jak jsem mohla. Aniž bych o to doopravdy stála. Aniž bych stála o to se vysvlíkat ve stejným pokoji s cizí holkou hnedle vedle. Ani na tělák nejsem schopná se převlíct ve stejných šatnách jako všichni ostatní. Nemám sice péro, ale mám hodně expresivní ksicht.
Kyslík. Kanyla v ruce. Anestetikum. Chci toho víc. Chci toho víc, ať se můžu vysmát svý pošetilosti, svý bisexualitě, svý trapnosti, svý nejistotě, svý svoucnosti, svýmu já, který je momentálně mimo. Nechci vědět o ničem. Nechci vědět o světě, o nemocničních postelích, o holkách, o klucích, o tom, jak to vypadá v mých orgánech. Chci jen spát.
Probudím se na vedlejší posteli, zahrabaná v nemocniční peřině. Vidím tu holku. Má hezký vlasy. Přemýšlím, jestli je ta barva skutečně geneticky její. Asi jo, zrzci mívají pihy a tahle holka má cute pihovatý ruce. Zrzci taky údajně nemají duši. Těžko říct.
Spát vedle někoho mi přijde děsivě intimní. Je to snad ještě horší, než mít s někým sex. Prostě jen spát. Nevinně. Nesnáším školní výlety. Párty s přespáním. jen chci bejt sama. nebo možná nechci...Je mi na blití z narkózy a motá se mi hlava, ale nechci v tom pokoji zůstat. Chci jet domů. Chci bejt někde jinde. Chci otočit vypínačem a vypnout ten věčnej zmatek nad zmatek. Chci, aby něco řekla. Chci, aby byla zticha. Chci, aby mi vytáhli tu jehlu z pracky.
Posílají ji na histologii. V duchu jí přeju hodně štěstí. Nechci, aby se jí něco stalo. Nechci, aby v těch orgánech pod pihatou kůží našli Marlu Singerovou a Marlu Singerovou a Marlu Singerovou. Nechci, aby musela bejt tak odvážná, ikdyž ani nevím, jak se jmenuje. Mohla bych jí říkat Ginny Weasleyová.
Možná ty zrzavý vlasy skončily v koši. Doufám, že ne.