Leden 2016

o_O

31. ledna 2016 v 14:46 words
Je to zvláštní, jak ve mně tahle "temná díra" vyvolává melancholii...-_- (myslím, že by se tak měl jmenovat můj příští bestseller...už kvůli tomu, aby se pár věcí vyjasnilo...oHmy gosbiujfndihujnk). Snad díky tomu, že jsem si dovolila vybudovat tuhle písmenkovou jeskyni na prohnilejch základech mojí mysli...Ale jo. Samozřejmě, že umím psát i "pozitivně", "optimisticky", tím způsobem, že člověk si neprožene hlavou kulku po prvním odstavci...Ale tady nemusím, tady nemám chuť se nějak...přetvařovat, psát nepřirozeně jen proto, že to zní depresivně....
A snad proto mi přijde zvláštní poslouchat během psaní sem Panic! at the disco nebo něco takovýho, co poslouchám běžně. Během návratu do grafitovýho dolu, jehož štoly jsou popsaný temnýma temnýma temnýma myšlenkama, hledám divný akustický věci, který mi běžně nic moc neříkají, poslouchám text, poslouchám slova a...a je to ta chvíle, kdy jsem šťastná. Je to ten pocit svobody, je to necenzurovanej pohled na něco obscéního. A je to skvělý, protože vím, že když sama nebudu chtít, nikdo to nikdy neuvidí.
To je to, co mě svazuje, kdykoli mám napsat něco "oficiálního". Něco, co budou číst lidi, který znám a který jsou mi upřímně úplně u prdele, přitom...nemůžu snést pomyšlení, že by mě pak soudili. Jsem hrozně paranoidní a vím to o sobě. Poslední dobou jsem ještě víc paranoidní než obvykle. Kdyby tohle celý byla hra (a kdo říká že není...??? O_O), kdyby tohle byl svět Sims, řekněme, v němž nás ovládají zpoza monitorů naše kočky a psi (I'm scared), myslím, že bych aktuálně bloudila po Sims City a napadala random kolemjdoucí laserovým mečem (jde to vůbec? nikdy jsem Sims nehrála a vůbec celý tohle přirovnání je fakt dost na hovno...)
Skončilo to.
Doprdele, je to tak sakra zajímavý, míjet na chodbách lidi, se kterýma jsem se opíjela, se kterýma jsem mluvila, MLUVILA coby sociálně přijatelná další forma života, je to zvláštní a utvrdilo mě to v přesvědení, že svět je jedna velká žumpa plná fake lidí a že je sice hrozně cool jít na paaarty a každejch pět vteřin se zdravit s dalším ze svý stovky "friendz", ale...ve výslekdu člověk stejně zůstane totálně osamělej uprostřed tanečního parketu obklopenej známejma ksichtama, který jsou pro něj úplně cizí. Cejtím se, jako kdyby poslední rok mýho života, celej druhák byl jeden gigantickej sociální experiment s adolescentním kreténem se sociální fobií- mnou. Jo. A byla to sranda, bylo to kurevksy vtipný.
Sociální život s sebou nese tolik úskalí, že to kohokoli, kdo je tolik trapnej a nejistej jako já, musí po nějaké době začít unavovat. Je to peklo, je to jedno velký zasraný Inferno. A vy musíte celou tu dobu přemýšlet nad tím, jestli jste dost "vtipní", dost "společenští", dost "zaujatí", protože se většinu času kecá o lidech, který jsou vám naprosto neznámí a z nějakýho důvodu to jsou "looseři"...Musíte přemýšlet o tom, co říct a jestli to je přijatelný a adekvátní situaci a když se konečně rozhodnete, téma "KONVERZACE" je už dávno někde jinde...někde v bodě, kde se probírá kdo koho ošukal na poslední paaaaarty.
Kontakt s lidma je pro mě nežádoucí, fakt. Kdykoli si pak musím pokládat otázky jako: "Jsem normální, když mě naprosto nezajímá, co jaká Mařka zas udělala tehdy a tehdy?", "Jsem normální, když přemýšlím nad důsledkama globálního oteplování?", "Jsem normální, když v duchu probírám osud osoby X, která vystupuje v příběhu o vlastní trapnosti jako typickej příklad úzkostný poruchy?", "Jsem normální, když toleruju homosexualitu?". Je to fakt vtipný...Je to absolutně dokonalý.
Když na to tak zpětně koukám,...Všichni jsou zkažení. Do morku kostí. Zvláštní, že to říkám zrovna já, ale...
Nechápu, proč nemůžou všichni kurva zavřít hubu a starat se o vlastní věci. Proč??? Je to tak skvělý zvyšovat si vlastní ego na účet někoho jinýho? Pravděpodobně.
Měla bych to taky zkusit...
Nikdy.
A tak jsem prostě naznala, že nemám zapotřebí ztrácet čas sociálním životem. Nemám zapotřebí bejt mezi lidma, který nerespektuju a se kterýma nemám nic společnýho...okay, něco by se našlo, ale stejně. Moje paranoia by mě mi stejně nedovolila vyložit všechny karty na stůl.
Takže...Co bych tak mohla říct o svým aktuálním vztahu k lidem? Něco jako...Seru na vás, bitchezzzzzzz.
Proč vůbec o tomhle všem píšu? Sama nevím. Kecám, vím moc dobře proč. Protože se cejtím trochu provinile, protože jsem vylezla ze svý zkurvený "ulity", protože to byl "obrovskej pokrok"...Jo. Vylezla jsem ze svý ulity jen kvůli tomu, abych zjistila, že je všechno to, o co jsem přicházela stejně úplně na píču, takže se zas plazím zpátky.
Ne, okay. Neříkám, že to bylo všechno na nic, ale stejně jsem si pořád připadala, že tam nepatřím. Možná kvůli tomu, že lžu.
Jo. Lžu úplně všem, celá moje existence, tak jak ji vidí ostatní je lživá nebo aspoň pokrytecká a zkreslená. Já nejsem ve skutečnosti to, co jsem. Je to jako bejt tajnej nastrčenej agent na meetingu nějaký super tajný cool politický strany.
Pravda je, že jsem na práškách a trochu mimo a tak.
Nemůžu se zbavit toho dojmu, že mezi ně postě nepatřím a dost možná mezi ně ani patřit nechci.
A dost možná to celý působí jako recidiva, ale je mi to fuk.
Možná bylo moje starý já dokonale spokojený, se svejma knížkama, hudbou ve sluchátkách a filmama.
Vracím se do toho bodu a nevím, jestli je to správný. Je to správný. Není. Nemám nejmenší tušení...
A vlastně na tom vůbec nezáleží :).

hiatus

13. ledna 2016 v 12:57 words
i think i won't be there for a while...for a longer while. I'll be back, i promise, but not now. I just need to figure out what the fuck am i doin with my life, so...it could take some time.
xoxoxo