Listopad 2015

Apollón a Dafné

15. listopadu 2015 v 19:32 words
Sedím na barový židličce v největším pajzlu ve městě, v hnusný nalejvárně, kde se nikdy nic dobrýho nestalo (pamatuješ si na toho kreténa, kterej mě tam otravoval tehdy před rokem? Z jukeboxu zrovna hrálo Cancer od My Chemical Romance a já nedokázala pochopit, kterej idiot pustil zrovna tohle...A ty ses kvůli mě nechtěl prát, ale to nevadí...Na ničem z toho nezáleží. Já jen, že by to bylo hrozně sexy. Já bych se kvůli Tobě porvala s kýmkoli, protože mám patetický sebedestruktivní sklony a bolest už mě nebolí.) Mám na sobě ty červený šaty a do ksichtu mi svítí nepříjemný ostrý světlo jako při výslechu. A kdykoli jindy bych se cejtila totálně naživu, kdykoli jindy bych byla šťastná navzdory tomu, že sedím v takovým pajzlu. Protože to nejdůležitějí je, bylo...(A bude???) že jsi tu taky. A dnes- podívej se na nás.
Jsme tu. Jsme tu oba dva a s námi oběma je něco špatně.
A právě to je na tom nejhorší. To že jsem oba dva stejní.
Jsme Apollón a Dafné. A já nejsem ta, která odchází, která uniká...
Ale zrovna teď nemyslím na to, kolikrát se nám stalo, že jsme si vzali podobný hadry a vypadali jak dvojvaječný dvojčata bez toho, abychom se jakkoli domlouvali ani na to, jakej to byl pocit, jaký to bylo všechno tehdy...
Pořád mám na mysli Tvoje dotyky na kůži. Ten polibek osolenej našimi slzami. Ani nevím, co jsem Ti všechno řekla, kolik procent z mýho připravenýho proslovu...
A pak...Všechno je to pořád tolik živý i přes to, že se stala ta nejlepší věc, jaká se vůbec stát mohla a v kterou jsem ani nedoufala. Na ničem z toho nezáleží. Vůbec na ničem.
Nemám sílu na to pořád myslet, na to, co se vůbec stalo ani na Tebe...Ale po všech těch měsících se v mý hlavě představa Tebe tolik zabydlela, že...
Víkend byl hroznej. Tenhle i ten předtím. Teorie převedená do praxe o tom, že čím víc věcí si kolem sebe nahromadíš, čím víc věcí souvisejících s někým koho miluješ, tím víc to pak bude bolet. A ani to nemusí bejt věci, stačí vzpomínky, stačí, když ti hlavou běží nekonečnej řetězec flashbacků. Tady jsi seděl. A tady jsme pili kafe. A na tuhle zeď jsem napsala všechny citáty, který mi tě připomínaly. a v rádiu hraje Adele a já jsem totálně v píči. Víc než kdy dřív si všímám všech těch gest, který jsem od tebe převzala, všechny ty tvý ujetý výrazy.
Začala jsem brečet při sebemenší asociaci spojený s tebou.
Jsi moje první všechno.
První objetí.
První pusa.
První opravdový "Miluju Tě."
Záleží ještě vůbec na něčem?
Na čem, když člověk ví, že se jednou pokusí zabít. Že důvodem jeho smrti bude buď vykrvácení nebo předávkováním něčím...Já ale nechci umřít. Zoufale se snažím držet se toho jedinýho, co mi zbejvá. A doufám,že mě někdo zachrání.
Je to jako mít včelí roj v hlavě. Odpornej pocit.
Co zbejvá?
Co se zítřkem? Hlavolam...
Na čem teď lpím? Co je teď můj tajnej zdroj "síly"?
sebedestrukce.
what else.
jo. už zas jsem se naučila vkládat si do hlavy karcinogenní myšlenky. už zas jsem na tom špatně a můj úsměv prostě pomalu odumírá. už zas budu schopná hodiny běhat a dny nežrat. a asi mi přibydou jizvy, ačkoli jsem chtěla bejt hrozně racionální a neposkvrnit nás dva mou krví.
jenže si prostě nemůžu pomoct. to bych nebyla já, kdyby nezapracoval můj sebemrskačskej přístup.

"není divu, že to je takhle. jsi nechutná."
"tvoje nohy jsou moc tlustý. tvoje ruce jsou moc tlustý. dokonce i tvůj obličej je moc tlustej."
"kdo by chtěl bejt s někým tak odporným jako ty."
"jsi nenažraná kráva. blbá, hnusná a bylo by lepší, kdybys chcípla."
If i get a little prettier i can be your litlle baby...
"nikdo tě nebude mít rád, dokud nebudeš dokonalá."
zastav tuhle bolest dnes v noci...
"nezasloužíš si ho. nezasloužíš si nic kromě bolesti."
"nenechám tě, aby to pokračovalo dál. nechám tě kurva vyhladovět, takže už nezbyde nic, vůbec nic, za co by ses musela stydět. nechám tě běhat jako křečka v kolečku, jen pro dalších pár desítek kalorií. nechám tě koupat se v ledový vodě a mrznout. nechám tě zvracet, když budu muset. a neopustím tě dřív, než bude tvoje váha tak nízká jako tvý sebevědomí."
"všichni tě nesnáší. není divu. dokonce ani ty sama se nedokážeš milovat."
"bezcenná."
"tlustá."
"trapná."
"neschopná."
"bez budoucnosti. bez nadání."
"nikdo."
jo. teď zrovna nevím, co dělat. a nikdy jsem nevěděla, jak řešit různý průsery jinak než útěkem, někdy to byl útěk opravdovej, někdy jsem prostě utekla k žiletkám a thinspu. a doprdele, je mi osmnáct a pořád neumím situace řešit jinak než tím,že se vracím k hladovění a thinspu. nepopírám, že je to úplně k ničemu a nepopírám, že je to hodně, hodně nekonstruktivní způsob řešení čehokoli...ale tak to prostě je. teď se budu chvíli ničit, abych se později cejtila líp. a je hloupý, že v tom vidím jedinou jistotu a ještě hloupější je, že je to pro mě něco jako mateřskej klín, něco jako můj temnej dětskej koutek, kde si hraju se sirkama politá benzínem. kam se ráda vracím a co mi nikdo nikdy nevezme, pokud to já sama nebudu chtít. a já nechci. a hádej co, teď už se ani před tebou nemusím přetvařovat, nemusím se obávat toho, že se mnou o tom začneš mluvit nebo toho, že nějakej tvůj další příbuznej začne kecat do mýho "vegetariánství". ikdyž to myslí dobře a já vim, že to myslí dobře, ale je mi to fuk. všechno je mi ukradený až na čísla na váze. zasloužím si kolaps a zasloužím si všechnu tu bolest. protože když už se ani mí rodiče nesnaží mě zachránit a když už mě i vlastní matka nenávidí...asi jsem opravdu špatnej člověk. připadám si prohnilá zevnitř.
zas si v hlavě vypěstuju všechny ty démony...všechno to, co jsi ze mě skoro dostal. skoro jsi mě vyléčil...škoda, že existuje nějaká taková věc jako recidiva.
dostaň mě odsud. prosím.


hello

8. listopadu 2015 v 17:38 words
...a pak mi najednou došlo, že existuje jen jedno slovo. Slovíčko, který má hned několik významů a který pro mě znamená tolik věcí majednou, který má miliardu významů a obsahuje v sobě stovku dalších slov, myšlenek a vzpomínek...
Hello.
To, co jsem říkala jen Tobě. A jako nějaká trapná puberťačka jsem tomu slovu dala novej význam; pokaždé, když jsem Ti řekla Ahoj, znamenalo to Miluju Tě...protože to je jen Tvoje.
Moje Ahoj patří jen Tobě.
A taky vím moc dobře, jak trapný a patetický je, že tady teď poslouchám Adele. Hello od Adele, o němž jsem doufala, že si poslechnem spolu...sedím tady jen já a z mých očí se už zas valí litry slz.
Sama jsem překvapená vlastní odvahou, že jsem řekla svýmu dilematu Fuck you...nezáleží mi, jestlimě nějaký další slovo dovede dk těch známejch končin, odkud se vrátim ubrečená s nostalgickým výrazem v ksichtu...
Vidím Tě všude. Sedím na tom gauči, kde jsme spolu v létě spali...a ne nezáleží na tom, že to teď tolik bolí a že ani nevidím na klávesnici přes slznou clonu. Nemůžu se víc rozbít, tak dál sedím na gauči a myslím na to ráno, když jsem se probudila vedle Tebe a pozorovala, jak spíš a myslela si, že jseš nejkrásnější člověk na světě.
A tehdy tam...v prosinci. Kouř cigaret a chlad a to, že jsme prostě byli spolu.
A tak se pokouším představit si, co bude dál. Snažím se rozluštit tj velkou hádanku, jak jen existovat dál. Jak pokračovat. A snažím se bejt racionální a silná, ale jsou to všechno jen sračky. Nepotřebuju slyšet, že někdy bude někdo jinej, že nemám brečet, že to přejde. Mě to sakra vůbec nezajímá. Nechci to slyšet a nedokážu si představit...
Ne. To, jak jsi mě objal a já se k vlastnímu údivu rozbrečela. Brečela jsem. Ty jsi brečel. A líbali jsme se a možná...možná v tu chvíli se mělčas zastavit. Protože od tý doby šlo všechno do sraček.