lunapark v hlavě

25. října 2015 v 16:56 |  words
"vezměte spisovateli psací stroj a jediné, co vám zbyde, bude těžkost, která ho k psaní dovedla"
mám ráda charlieho b.
byl to určitě skvělej pařan, představuju si ho jako charismatickýho alkoholika s cigaretou, kterej nikdy neplakal. ani když k tomu měl opravdovej důvod. spíš si otevřel další flašku budweisseru a zmlátil pár lidí. jen aby si nikdo nemyslel, že má duši. nebo možná svědomí nebo soucit.
je mi zima a mám hlad. sedím v kuchyni a poslouchám tklivej song a snažím se vypsat svoje noční můry. když se všechno hroutí, budu nejspíš tady. když řeknu "všechno je v píči," dost možná mě pak najdete v chladný setmělý kuchyni, jak mlátím do klávesnice. jsem kuchyňskej ghoul. možná jsem ten šramot, kterej slyšíte vycházet z jídelny v půl druhý. hledám sušenky oreo a růžový a žlutý a bílý donuty s barevným sypáním, sním je a pak je vybliju, protože to je prostě to, co dělají bezprizorní nejistý osmnáctky s poruchou příjmu potravy.
v týhle nudný díře si musíte přivodit bulimii neb anorexii, aby váš život nebyl tak k smrti nudnej. hahahahhaahahahahaha
těžká hyperbola
tyhle dny budou těžší a těžší. říjen a listopad bývají tak zasraně těžký a snaha nezbláznit se je vyčerpávající.
skoro cítím, jak mi serotonin klouže mozkem, jak noradrenalin stupňuje moji úzkost a jak se endorfiny vypařujou, jak si berou svoje kabáty z věšáků a pracovní kufříky a s poklonou mění pracoviště. poslední slova jsou "fuck this bullshit, bye."
moje endorfiny mluví anglicky.
ve snu jsem viděla, jak mi vystupujou obratle na krku, jak mi trčí kosti z kyčlí.
řekněme, že pokud tě ztratím, nebudu mít žádnou motivaci dostat se ze sraček
nebudu muset předstírat, že je všechno super a že nemám problém s jídlem,
nebudu muset spřádat plány, jak to se mnou bude v budoucnu
jak ti budu vysvětlovat svoje podivný jídelní zvyky...
tak moc se trápím a tak moc to bolí a já nevím, nad čím přemýšlet dřív
cejtím se jak na cracku, skoro, jako bych nedokázala svoje myšlenky ovládat a všechno je hrozně rychlý a všechno je rozmazaný a já musím bez přestání přemýšlet.
když se ráno probudím, fascinovaně pozoruju strop, protože se pomau otáčí a pak se pomalu začne vlnit.
doprdele, fakt nevim, co je v mých antidepresivech, ale já jsem z toho věčně na tripu
dnešek má šedou barvu
nebe je šedý a záclony jsu šedý a kuchyň je šedá a mý myšlenky jsou šedý
jo lásko, mám trudomyslnost.
v dokonalým, ale utopickým světě bych dodala: "tak mi, prosím, dones mojito a zkusíme na to při všech možnejch oplzlostech zapomenout."
v dokonalým, ale utopickým světě by jsi byl tady, hned vedle mě.
v dokonalým, ale utopickým světě bychom byli pořád spolu a já bych nemusela každej víkend procházet tímhle svým personálním infernem, nemusea bych se jak idiot rozplakávat při každý příležitosti, bezdůvodně, nemusela bych myslet na tu zasranou bolest, nemusela bych dohromady skládat věty do příběhu s názvem "Takhle to dál nejde" , nemusela bych bejt k smrti vyděšená z toho, co bude...nemusela bych žít tenhle zkurvenej život plnej proher a sraček a všech různejch druhů sebeobviňování, protože
jo, mám problém mít se ráda
jo, mám problém se svým tělem
jo, mám problém s lidma
jo, mám problém kurva úplně se vším.
...
v dokonalým, ale utopickým světě bych neexistovala. a moje myšlenky se stejně pořád stáčí k tobě. ach bože, jak bych si přála to všechno ze sebe dostat, vyzvracet svoje srdce, vyblejt to ven a už nikdy nikdy nikdy nic necejtit.
no bože, tak jsem se zasekla. pořád mi prochází hlavou ta smyčka. retrospektivně vidím všechno...všechno.
jak jsi mě objal. prostě jsi mě objal a to stačilo, abych se do tebe tak zasraně zamilovala.
a jak jsem pak celou noc přemejšlela, jak se jmenuješ.
a jak jsem o tobě nemohla přestat muvit. nikdy o lidech tolik nemluvím. a jak jsem ti dala pusu na tvář a jak jsme proseděli hodiny tam venku v zimě, jen protože jsme milovali cigarety a milovali se navzájem a nepotřebovali jsme nikoho, ani tvý kamarády, ani obsluhu baru. a všechny ty hodiny, kdy jsem se cejtila absolutně stoprocentně naživu. a všechny ty party a oslavy, na který js mě vytáhl, možná, protože jsi prostě věděl, že to potřebuju. jo. tohle byl pravej život. tohle s tebou- pravej život.
ne. nechci minulej čas. chci v tom vidět budoucnost, chci v tom vidět potenciál. chci vidět tvůj úsměv po ránu. chci vidět tvůj krásnej obličej, když usínáš...
je mi tak hrozně, až se mi z toho chce zvracet. a nic se nestalo. nic se nezměnilo. nic se neděje. alespoň na venek.
uvnitř mě zuří bouře Patricia.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Alenka v říši divů Alenka v říši divů | Web | 28. října 2015 v 17:45 | Reagovat

Už je lépe? Podzim je na hovno. Taky mě to v tomhle období "chytá" ..

Ačkoliv většina tvých článků působí dost depresivně, líbí se mi způsob tvého vyjadřování.. Máš zajimavé slovní spojení :D Asi musíš být v reálu zajimavá osobnost :)

2 stuprum stuprum | Web | 1. listopadu 2015 v 2:23 | Reagovat

Určitě se zas dáš dokupy. :)

3 lucianathinbitch lucianathinbitch | Web | 4. listopadu 2015 v 1:06 | Reagovat

Panebože to jsi napsala dokonale :O. Jinak jak píšeš ze se nenaucis mit rada apod... vidim to dost podobne :/. A AD drogy proste jsou at mi nikdo netvrdi ze ne pac kdyz jsem je brala taky jsem si pripadala jak sjeta :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama