Říjen 2015

lunapark v hlavě

25. října 2015 v 16:56 words
"vezměte spisovateli psací stroj a jediné, co vám zbyde, bude těžkost, která ho k psaní dovedla"
mám ráda charlieho b.
byl to určitě skvělej pařan, představuju si ho jako charismatickýho alkoholika s cigaretou, kterej nikdy neplakal. ani když k tomu měl opravdovej důvod. spíš si otevřel další flašku budweisseru a zmlátil pár lidí. jen aby si nikdo nemyslel, že má duši. nebo možná svědomí nebo soucit.
je mi zima a mám hlad. sedím v kuchyni a poslouchám tklivej song a snažím se vypsat svoje noční můry. když se všechno hroutí, budu nejspíš tady. když řeknu "všechno je v píči," dost možná mě pak najdete v chladný setmělý kuchyni, jak mlátím do klávesnice. jsem kuchyňskej ghoul. možná jsem ten šramot, kterej slyšíte vycházet z jídelny v půl druhý. hledám sušenky oreo a růžový a žlutý a bílý donuty s barevným sypáním, sním je a pak je vybliju, protože to je prostě to, co dělají bezprizorní nejistý osmnáctky s poruchou příjmu potravy.
v týhle nudný díře si musíte přivodit bulimii neb anorexii, aby váš život nebyl tak k smrti nudnej. hahahahhaahahahahaha
těžká hyperbola
tyhle dny budou těžší a těžší. říjen a listopad bývají tak zasraně těžký a snaha nezbláznit se je vyčerpávající.
skoro cítím, jak mi serotonin klouže mozkem, jak noradrenalin stupňuje moji úzkost a jak se endorfiny vypařujou, jak si berou svoje kabáty z věšáků a pracovní kufříky a s poklonou mění pracoviště. poslední slova jsou "fuck this bullshit, bye."
moje endorfiny mluví anglicky.
ve snu jsem viděla, jak mi vystupujou obratle na krku, jak mi trčí kosti z kyčlí.
řekněme, že pokud tě ztratím, nebudu mít žádnou motivaci dostat se ze sraček
nebudu muset předstírat, že je všechno super a že nemám problém s jídlem,
nebudu muset spřádat plány, jak to se mnou bude v budoucnu
jak ti budu vysvětlovat svoje podivný jídelní zvyky...
tak moc se trápím a tak moc to bolí a já nevím, nad čím přemýšlet dřív
cejtím se jak na cracku, skoro, jako bych nedokázala svoje myšlenky ovládat a všechno je hrozně rychlý a všechno je rozmazaný a já musím bez přestání přemýšlet.
když se ráno probudím, fascinovaně pozoruju strop, protože se pomau otáčí a pak se pomalu začne vlnit.
doprdele, fakt nevim, co je v mých antidepresivech, ale já jsem z toho věčně na tripu
dnešek má šedou barvu
nebe je šedý a záclony jsu šedý a kuchyň je šedá a mý myšlenky jsou šedý
jo lásko, mám trudomyslnost.
v dokonalým, ale utopickým světě bych dodala: "tak mi, prosím, dones mojito a zkusíme na to při všech možnejch oplzlostech zapomenout."
v dokonalým, ale utopickým světě by jsi byl tady, hned vedle mě.
v dokonalým, ale utopickým světě bychom byli pořád spolu a já bych nemusela každej víkend procházet tímhle svým personálním infernem, nemusea bych se jak idiot rozplakávat při každý příležitosti, bezdůvodně, nemusela bych myslet na tu zasranou bolest, nemusela bych dohromady skládat věty do příběhu s názvem "Takhle to dál nejde" , nemusela bych bejt k smrti vyděšená z toho, co bude...nemusela bych žít tenhle zkurvenej život plnej proher a sraček a všech různejch druhů sebeobviňování, protože
jo, mám problém mít se ráda
jo, mám problém se svým tělem
jo, mám problém s lidma
jo, mám problém kurva úplně se vším.
...
v dokonalým, ale utopickým světě bych neexistovala. a moje myšlenky se stejně pořád stáčí k tobě. ach bože, jak bych si přála to všechno ze sebe dostat, vyzvracet svoje srdce, vyblejt to ven a už nikdy nikdy nikdy nic necejtit.
no bože, tak jsem se zasekla. pořád mi prochází hlavou ta smyčka. retrospektivně vidím všechno...všechno.
jak jsi mě objal. prostě jsi mě objal a to stačilo, abych se do tebe tak zasraně zamilovala.
a jak jsem pak celou noc přemejšlela, jak se jmenuješ.
a jak jsem o tobě nemohla přestat muvit. nikdy o lidech tolik nemluvím. a jak jsem ti dala pusu na tvář a jak jsme proseděli hodiny tam venku v zimě, jen protože jsme milovali cigarety a milovali se navzájem a nepotřebovali jsme nikoho, ani tvý kamarády, ani obsluhu baru. a všechny ty hodiny, kdy jsem se cejtila absolutně stoprocentně naživu. a všechny ty party a oslavy, na který js mě vytáhl, možná, protože jsi prostě věděl, že to potřebuju. jo. tohle byl pravej život. tohle s tebou- pravej život.
ne. nechci minulej čas. chci v tom vidět budoucnost, chci v tom vidět potenciál. chci vidět tvůj úsměv po ránu. chci vidět tvůj krásnej obličej, když usínáš...
je mi tak hrozně, až se mi z toho chce zvracet. a nic se nestalo. nic se nezměnilo. nic se neděje. alespoň na venek.
uvnitř mě zuří bouře Patricia.


i hate myself & wanna die :D

25. října 2015 v 15:55 words
mohla bych říct všechny ty věci, který holky říkají
jako třeba
"Proč mi nikdy nenapíšeš první?"
"Proč mi nikdy nezavoláš první?"
"Miluješ mě?"
"Nad čím přemýšlíš?"
"Nejsem moc tlustá?"
a taky
"Máš někoho jinýho?"
místo toho se tě budu ptát na úplný hovadiny, místo toho se budu zaobírat vznikem vesmíru chemickými zbraněmi použitími za druhé světové války alternativním životním stylem Houdinim
A tím, že máš naprosto katastrofální hudební vkus
takže ti budu předhazovat nejlepší rockový vypalovačky a zahlcovat tě strašně pesimistickými vizemi konce světa
radši tohle všechno než přiznat,
že mě trápí to, co trápí všechny holky,
že mi nikdy nenapíšeš první
že mi nikdy nezavoláš první
že mě mateš a já nevím jistě, jestli mě ještě pořád miluješ (nebo jestli jsi mě někdy vůbec miloval)
že nevím, nad čím zrovna teďpřemýšlíš
radši budu předstírat, že mám mozek osmáctiletýho kluka, kterej tohle neřeší, než přecitlivělou duši
protože ve výsledku každej vztah, kterým projdem z nás udělá někoho jinýho
vezme nám sebe sama a pak to torzo vyplivne jako vyžvejkanou Orbitku na špinavej chodník
přemýšlím nad námi už sakra dlouho a bolí mě žaludek a možná mám nějakou onkologickou chorobu a možná mi konečně pomůžou nový antidepresiva
takže budu moct umřít naplněná chemickým pocitem euforie
zdají se mi zvláštní sny
a jsem věčne nespokojená se svým blbým báječným životem
a když se hojí jizvy po žiletkách, tak to hrozně svědí
a když se ráno probudíš s brekem, je to známka lability
a když máš dojem, že je ti matkou víc tvá cvokařka, než kdy byla tvá biologická matka
takže ti ani není líto těch tří stovek na hodinu
tolik se platí za citovou prostituci
a za to, že někdo poslouchá mý kecy šedesát minut
měla jsem se narodit v době španělský inkvizice
byla bych skvělým prostředkem tortury.
je to těžký, víš
není divu, že se musím opít nebo zhulit nebo prostě jakýmkoli způsobem totálně zrušit
abych vůbec mohla bejt sama se sebou
s kostmi a příčně pruhovanou svalovinou a tím druhým typem svalů a se svými orgány
se srdcem, který jsem si vždycky představovala černý
a s mozkem, kterej tak nějak nefunguje správně
ale hádej co
žiju
ještě pořád


soaked in bleach

24. října 2015 v 12:48 words
skládám dohromady útržky k zblití patetických vět
chystám se ti je přednést jako říkanku ve školce
a jsem k smrti vyděšená z toho, co bude potom,
až se tě zeptám
"máme šanci?"
možná bych to mohla nahradit inteligentnějším dotazem
třeba
"je tahle bolest srovnatelná s tím, když tě někdo kopne do koulí?"
mám noční můry o zvláštních lékárnách, kde si vyzvedávám antidepresiva v doprovodu spolužáka
o tom, že mi vypadávají zuby a pachuť krve v mý puse je tak realistická, že mám pochyby o tom, že to byl sen
o tom, že nejsi nikdy kolem
a možná o tom, že mi kočka začala v půl druhý v noci na koberec vykašlávat chlupy, třeba to nebyl sen
třeba nebyl sen to, že nejsi poblíž
odmítám naše vyhoření
odmítám naše hasnutí
odmítám to, že vychladneme jako dvě sirky, jako dvě cigarety, který někdo nechal v popelníku,
torza dvou filtrů
a spousta popelu kolem
popel, kterej z nás zbyl. z toho, co mohlo bejt, ze všech možnejch plánů, z našeho bytu na vejšce, z cesty na Island
nebo Galapágy
a třeba do Japonska
z toho, jak sedíme na balkoně a kouříme svoje ranní cigarety a čumíme na sebe blbýma zamilovanýma pohledama
protože jsme měli sex
měli jsme sex
a pak jsme měli sex
a moje tělo mi nepřijde odporný
takže jsem se možná za a) dostala na zelenou sekci podváhy tabulek BMI a moje anorektický já přede blahem
nebo za b) jsem zmoudřela a přestala si kurvit život
každopádně si připadám skoro krásná
skoro
skoro ti to věřím
a blízkost těla je možná to jediný, co mi schází
ta nekonečná intimita potu a slin a tak dále.
utopím se
udusím
utonu
v myšlenkách
v těch všech momentech, ve všem, co jsi mi kdy řekl, ve všech dotecích a polibcích
ponořím se do nich a už
se nikdy znova nenadechnu.

v kouři cigaret

22. října 2015 v 20:37 words
všechno.
všechno je to
všechno je to tak křehký.
neuvěřitelně. ráno se pokouším vstát.
ráno se pokouším o zázrak.
o zasranou černou magii. rituál vooodooooo.
polykám prášky a myslím na lentilky. kouřím cigaretu a myslím na tebe.
jo, klidně i v tom zvráceným smyslu.
procházím školou ve stylu noční můry v Elm Street. nechápu proč a jsem tak unavená desítkami, stovkami párů očí
chci jen tebe. jak
pateticky to zní, jak
hloupě a nedospěle, jak
totálně mimo moje vlastní představy o sobě samé, o iluzích toho, že mám hrdost.
ale hádej co...nezapadáš do mýho vztahovýho vzorce. ty nejsi x. ty nejsi konstanta.
neboť kdykoli se do někoho zblázním, ten nepochopitelnej abstratní nelogickej cit se pohybuje přesně po zmenšující se sinusoidě
nebo následuje křivku kruhovýho děje, kdy v jeden okamžik je pro vás ten člově vším
a v druhý jste méně než cizinci.
a tebe nelze dosadit do vzorce pro výpočet bolesti.
a já jen cejtím, jak pomalu umírám. pomalu umírám. taky umíráš, když spolu nejsme?
nemůžeme vyhořet. jsme víc než kterejkoli z těch párů cicmajících se na chodbě.
nenech mě
v tom samotnou tonoucí zoufající
nech mě
ještě tě pohladit po tváři a ztratit se s tebou
v kouři cigaret.


ruby red

16. října 2015 v 23:21 words
oh fuckin yeah. můj nynější úsměv se podobá rozšklebené řezné ráně, protože kurva ty lahve naskládaný na poličce v mojí šatní skříni jsou tak lákavý, že jim prostě nelze odolat. aspoň já teda nemůžu a jsem si sakra jistá, že tenhle alkoholickej blábol tu už zítra nebude.
to je tak, když posloucháte dokonalý plány na víkend a ve vaší hlavě vzkvétá deprese jako nádhernj něžnej leknínovej kvíteček, protože se vám prostě zas a znova potvrzuje, že díky svojí introverzi není kam jít a tak skončíte s flaškou vína a AHS hotel díl dva na všechno sami. o pátečním podvečeru, kdy všichni ostatní pijou ve svejch úžasnejch partičkách a šukají o sto šest. a vy se musíte opít, abyste do sebe dostali vůbec nějaý jídlo.
zkurvený peklo. chci ochutnat ten pravej život, chci ho zas znova cejtit a ochutnat na chuťových pohárcích, tak, jako vždycky, když jsme spolu, protože jenom tehdy věřím té iluzi, že ještě pořád žiju. chci se v jednu ráno toulat po polosetměých ulicích města a v krvi mít kdejaký sintetický svinstvo, který mi vykouzlí ojedinělej úsměv na rtech. chci procházet to temný město s tebou, všechny kouty s fetkama a hnusný pajzly s místníma agresivníma kreténama, chci znova tvý polibky na krk a ostrý klíční kosti, chci s tebou mít sex na veřejnejch záchodech a pak zajít do knihovny jako norální spořádanej pár, chci se s tebou koukat na Pulp fiction a všechny ujetý filmy, co mám ráda. chci s tebou v parku kouřit trávu a pak jít psát test z literatury na anarchismus. chci pro tebe bejt ten nejintimnější člověk, chci se ti dostat pod kůži a vyvolat smrtelnou obsesi mou osobou. chci s tebou mít všechny druhy sexu a chci, abys to byl ty, kdo mě za dvacet let bude držet v náručí, až budu mít tvůrčí krizi a nutkání předávkovat se antidepresivy.
copak to nevidíš? před půlnocí, před polednem, před xtou hodinou stejně myslím jen na tebe.

let me go

1. října 2015 v 18:23 words
Konečně říjen! Jak já miluju nový měsíce, je to pro mě taková miniaturní oslava. Miluju nový začátky...zvláštní, jak to nikdo kolem nevnímá. Jsem jen já a tetelící se radost v mý dušičce. Zvláštní, je to jako procházet ulicí a.vnímat ji úplně jinak, procházet ji jako ve snách a poznávat zrůdy...ale jo. Mám tajemství, špinavý malý tajemství. Separující. Ztrácení se z běžného života, pohodlný čekání na to, až mě temnota zkonzumuje.
Jo. První říjen.
Pokračuju. Mám odpor k jídlu a hrozně bych se od něj chtěla osvobodit, ale pak zas přijdou ty chvilky, kdy do sebe cpu polívkový lžíce Nutelly a...co je teď mý oblíbený jídlo? Chci říct: otázka v testu č. 54- jaké je tvoje nejoblíbenější jídlo?
A co odpovím? Existuje nějaký jídlo, během jehož konzumace bych se necejtila jako největší píča pod sluncem?
Čokoládový muffiny pistáciový košíčky banánový sušenky smaženej hermelín a tuna hranolek chipsy Lay's s příchutí chilli a limetky čokoládová tyčinka Mars donut s jahodovou polevou vegetariánská pizza jakákoli zmrzlina
Nic z tohohle. Dokonce i přemýšlet o zakázaným ovoci je těžký, v duchu prochází supermarketem a snažím se vybavit si miniaturní utrpení vykládaný v regálech. Většinu času se je snažím vytěsnit.
Systematicky si ničím klouby. Běžím, dokud nejsem zpocená jako prase a přitom poslouchání soundtracky. Viděla jsem víc filmů o anorexii než by se dalo považovat za normální. A díky bohu se nedokážu v žádný z těch anorexek vidět. Neztotožňuju se s nima. Vlastně ani nevim, proč na ty filmy koukam. Ve všech jde o stejný schéma-perfekcionistická baletka\sportovkyn\ whatev...se rozhodne shodit pár kill a protože ji interní pocity méněcenosti a komplexy nedají spát, krapet to prežene. Stejně mě to tímhle směrem furt táhne. Historicky drama nebo film o anorexii? Za b. Dokument o van Goghovi nebo ana film? Za b.
Takhle nějak se asi cejtí člověk závislej na pornu.
Dovolila jsem si pít. Tráva je evidentně podpulťák...
Hlavně moc nejíst a pravidelně se vážit a psát si jideláky...potřebuju denně vypít aspoň 2,5 l čistý vody. Aspoň 40 minut cvičit. Nejíst minimálně 4dny v týdnu a když už, tak do 500 kcal.
Mám plán. Za 10 dní se dostat pod 50 kg (takže do 10.10). To je první etapa...zní to, jako kdybych do teď žrala normálně... Normálně jsem nežrala už aspoň 3 roky.....druhým cílem je do 23. 10. vážit 47 a do 5. 11. mít 45kg. Jo, je to důležitý, jo, záleží na tom.
Potřebuju bejt ready.
Ve škole je to super, akorát...no nic. Zatím mám jedničky, nejhůř 2-. Tolik mi to chybělo :)
Jsem furt tady, jen abyste věděly. K narozeninám jsem dostala mobil, takže omluvte případný chyby, píšu z mobilu...
Držte mi palce :)