i was dizzy & he was tender

1. září 2015 v 20:19 |  words
poslední dobou si připadám jako postava z filmu Larse von Tiera. jen já a moje démonický oči a pětiminutový záběry na ně a pak desetiminutový záběry do koruny stromu, pod kterým sedím, jak skrz jeho větve prosvítají sluneční paprsky a pak záběr na obrovskej meteor, kterej vzápětí zničí celou planetu. a pak zas já a potáhnutí z cigarety, na šedivým chodníku (a kdybych chtěla fakt melodram, mohl by strašně foukat vítr a kolem mě by mohly prolítnout noviny.)


jenže nejsem postava z filmu Larse von Tiera, nejsem postava z žádnýho filmu krom toho, kterej si přehrávám v hlavě. někdy si zkouším představit, jak vypadám zvenku, jak vypadá moje chůze, moje gesta, všechny ty bezvýznamný píčoviny, který lidem z nějakýho důvodu přijdou tak hrozně komický. možná, že "přehrávat si film ve svý hlavě" je blbě řečený. znamenalo by to, že jsem režisérka a tím pádem můžu svůj film usměrňovat.
kamera klapka akce. v přesně určenej čas, kterej jsem si před pár hodinama zvolila. s úderem pátý se probudím blablabla...
v sobotu ráno jsem se pozvracela. bolelo to, neměla jsem nic v žaludku. ty silný křeče...a pak, večer jsem začala mrznout. trvalo to skoro až do pondělí, ale co mě děsí...neskončilo to. už skoro čtyři dny do sebe valim prášky proti bolesti. zneklidňuje mě, že to mou matku vůbec nezneklidňuje. nejsem ten typ, kterej s každým zraněním hned běží do nemocnice, spíš naopak, mám tendence k tomu se o sebe vůbec nestarat, ale tohle...tohle mi dělá starosti.
"Mami, nechceš mě objednat na magnetickou rezonanci?"
koukla jsem se do zrcadla v drogerce a viděla závislačku na heráku.
namodralý kruhy pod očima a světlounká pleť.
to jsem teď já a upřímně doufám, že mi tahle "image" pomůže při shánění uvolnění z tělocviku. ach ano. uvolnění z tělocviku. potřebuji Vaši pomoc, už zase...
protože sotva pár hodin po tom, co jsem pomyslně zařvala kamera klapka akce jsem zjistila, že tahle role prostě nebude na Oscara. chci říct...nedokázala jsem si představit ještě jeden rok v tý odporný tělocvičně. vážně. ani při čtvrtletce z matematiky jsem nikdy necejtila takovou úzkost jako při všech těch zkurvenejch kolektivních hrách, to bušení srdce a smrt na jazyku a tu zasranou předvídatelnost, když jsem jako vždycky zůstala při vybírání do týmů poslední, kdo zbývá. já už tohle nechci. jen tak mimochodem- ještě před svojí pozvracenou tečkou za letošními prázdninami jsem kolem devátý večer vyrážela běhat. cvičím doma. popadne mě taková panika, že se prostě musím hejbat, i kdybych měla skákat na místě, ty kalorie prostě musí ven.
ten první večer během zimnice jsem jen tak ležela ve tmě a chtělo se mi brečet. byla jsem tak strašně vyděšená...
a byla jsem si skoro jistá, že tohle bude to, co mě zabije. tohle bude důvod, diagnóza, to, na co umřu. že ikdyž budu sebevíc chtít, tohohle se nezbavím. a tohle moje přesvědčení ještě zesílilo, když jsem během toho otřesnýho dneška pomyslela na tohle místo, na tuhle tajemnou komnatu vytapetovanou černobílým thinspem s láskou. tak nějak, jako miminko myslí (pokud dokáže myslet) na náruč svý matky, kde se bude moct schoulit a vědět, že je v bezpečí, kde ho nikdo nenajde.
zhubla jsem. prsty si dokážu obepnout stehno výš. miluju svý klíční kosti, ale...
...ale pořád to nestačí, co?
...pořád to nestačí, ne. tak přemýšlím co dál, přemýšlím, jestli vůbec někdy budu mít tu odvahu stoupnout na váhu, protože i když VÍM, že jsem zhubla, stejně nemůžu.
za jedenáct dní. co se stane? nic. a těšit se nebudu, neboť to vždycky skončí hrozně, když se těším. ale musím zhubnout. musím zhubout a budu hubnout tak dlouho, až se nebudu bát na tu debilní váhu stoupnout.
takže budu pokračovat stejně jako doteď. omezení sacharidů, soli a tuků. koupím si prášky na hubnutí, možná i laxativa. potřebuju bejt mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem hubenější.
chci se dostat na 47 kg.
na Dukanovku už jsem si zvykla, možná až moc. přešla mě úplně chuť na ovoce, těstoviny, rýži, sladký limonády. je to pořád to stejný- řeckej jogurt, kafe se sladidlem, půlka okurky...během školy ale bude hodně snadný nejíst vůbec nic. ráno většinou nestíhám snídat, na oběd už nechodím. když se vrátím domů, je to rizikový, ale s tím bude taky konec. stačí jen si rozplánovat den- učení, cvičení, čtení a psaní, ...
jsem ujetá na čísla, lépeřečeno, když je v datu jednička. je to tak plný naděje, je to obdoba svítání, jako by měsíc byl den a první den v měsíci byl úsvit.
poslouchám virtuální déšť a toužím po dešti reálném.
MÝCH DESET NEJVĚTŠÍCH STRACHŮ:
10. bojím se, že když ráno otevřu dveře pokoje, zjistím, že začala apokalypsa, náš dům bude napůl v plamenenech, všichni mrtví a všude bude láva a démonický bytosti (ne, že bych věřila v křesťanství...nevím proč je to takhle..)
9. bojím se ponížení ve větší skupině lidí
8. bojím se hadů a hlavně toho, jak strašně umí roztáhnout svoje čelisti- je to odporný
7. bojím se neodpustitelných chyb
6. bojím se toho, že se ke mně do pokoje nějak dostane anakonda a bude mě pomalu polykat a pak dlouho douho trávit, stejně, jako to udělal ten hroznýš v Malým princi
5. bojím se utopení- když se v nějakým filmu někdo topí, automaticky přepínám...asi to mám z jedný scény z fimu Dobrodružství Poseidonu...taky mi nahání strach Houdiniho únik ze skleněný nádoby plný vody
4. bojím se vos
3. bojím se, že začnu jíst a nebudu schopná přestat a když mě při tom někdo uvidí, tak ho zabiju a budu žrát tak dlouho, až prasknu
2. bojím se, že mě přestane naplňovat samotnej život, že jednou prostě zjistím, že už dál nemůžu
1. někdy pozdě v noci se bojím, že zešílím, že začnu slyšet hlasy a vidět nereálný věci

nemohla jsem se dočkat školy. třeťák chci dokončit s vyznamenáním. těšila jsem se na všechny ty školní sračičky, chci si udělat řidičák a psát co nejvíc, jak to jen půjde,...chci bejt sakra dobrá. a chci se taky bavit.
jo. těšila jsem se do školy, ale...
...ale nedošlo ti, že škola neznamená jen tohle, ale i lidi.
jo. přijde mi, že letos se moje sociální úzkost vyšplhala do takových výšin, že ji odtud ze Země už ani nevidím. tečka.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eva Eva | E-mail | 1. září 2015 v 21:32 | Reagovat

Dostalas můj email a fotky?

2 EWan EWan | Web | 1. září 2015 v 21:48 | Reagovat

jo jo, promiň, že jsem neodepisovala :)hned to napravím.

3 L Arpet L Arpet | E-mail | Web | 13. září 2015 v 19:23 | Reagovat

Ahoj,
nečetla jsem celý blog, ale tento článek mi přijde dost smutný, přesto zajímavý. Zajímalo by mě, jestli je to reálné, jestli popisuješ to, co cítíš, nebo jestli je to - jak bych to řekla, abych neurazila- přibarvené,... nadsazené nebo tak nějak.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama