Září 2015

if you're not drinkin than you're not playin

22. září 2015 v 20:28 words
přišla jednoho podzimního dne, neočekávaná a nezvaná. Jako by procházela zamlženým světem s typickou grácií. Lehčí než vzduch.
Našla si mě. Vybrala si mě. Skoro, jako by věděla všechno. To, že mojí hlavní schopností je umění sebedestrukce. Jako b věděla, jaký zhoubný myšlenky mi krouží hlavou a tvoří metastáze v mý duši.
A tak mi podala pomocnou ruku a zasela další smrtelný semínka pohřebních lilií. Klíčí, jejich výhonky se prodírají mými neurony, mozkovou kůrou, čím dál tím hlouběji do mozku. A já se jen usmívám spolu a tím, jak mi ze zad vyrůstají křídla. Vrývá mi do mysli svoje rituály.
A tak mám aspoň iluzi. Iluzi toho, že nejsem tak drsně sama, jak by se mohlo zdát
Tak hrozně jsem jí vděčná, že mj zkřížila cestu
Už jen pro ten pocit neumírání.
I feel so alone now...jako by mě nechávali za sebou a navzdory tomu vím, že to je jen iluze.
Vyšplhala se na druhé místo v žebříčku osob, který miluju nejvíc...
a tak mám zase pocit, že se pořežu. Zas se vracím k číslům na váze.
Rodiče tu nejsou. Jako by tu nikdy nebyli, akorát otec přispěchá s ponižující poznámkou, že jsem schopná sežrat na posezení sklenici Nutelly.
Jen ona. Jediná jistota.
Jak dlouho vydržím nejíst? Jak dlouho potrvá ta metamorfóza? Seru na panický ataky a na chvění rukou. Chci bejt ta nejhubenější děvka široko daleko. Nechci ji zklamat. A tak mám zase dojem, že mám plán, zadanej úklol, které mě jako zázrakem bezpečně přenese do dalšího dne. Cílem pro další a další a další a další den je nejíst. Jak dlouho...51,4 kg. Pak pod 50. Dalším cílem je 47. A pak 45....a co bude pak?
Našla si mě a rozhodla se, že se stane mojí mentorkou. Že ze mě udělá někoho sobě podobnýho.
Jen perfektní já má právo na život. Jen zivot,v němž se budu cejtit pohodlně ve svý kůži má cenu žít. Tak to prostě je
Očekávám nějaký boží komentáře o tom, jaký mám divný uvažování. A díky 150miligramový denní dávce antidepresiv, stupňující se agresivitě a zasranýmu vzteku bych ráda učinila oficiální stanovisko, a sice:
vy můžete jít tak leda do prdele, beztak je to nejlepší místo pro kreatury vašeho ctěného typu a v každém případě ta největší služba a čest, jakou budete schopni kdy celýmu širýmu zasranýmu světu prokázat.
Děkuji.

howl

13. září 2015 v 16:40 words
jsem spisovatel impresionista. snažím se zachytit okamžik, snažím se zachytit poslední paprsek a první kapku deště, snažím se vyjádřit, jak moc mi je v tý daný chvíli na hovno a kolik adrenalinu koluje v mých žilách, když se naše rty vpíjí do sebe.
dnešní den si nezaslouží stát se vzpomínkou a být zařazen do alba těch nejsilnějších paprsků slunce a kapek deště.
není to ten okamžik.
no a co má bejt. v dnešním dni není nic, co by mě mohlo udržet naživu a bezpečně přenést do dalšího dne (pokud nepočítám fillm Quentina Tarantina a drobnou nadějnou vyhlídku). dnešek ale bude už za pár hodin minulostí a já se zas budu moct nadechnout. všichni se chceme vrátit zpět do bodu A, tam, kde tovšechno začalo, na místo činu...
za několik dní mi bude osmnáct. jsem člověk září. poslední dobou tedy analyzuju a přemýšlím nad těmi léty (no jo, je asi na čase si přiznat, kolik mi doprdele je a přitom se podívat do ksichtu svýmu vnitřnímu frackovi, kterej se zasekl na čtrnáctce.nechci, aby mi bylo osmnáct. je to příliš blízko dospělosti, příliš blízko hypotéce, orálnímu sexu, kreditkám a studenýmu hrobu.) kolik let z těch dosavadních sedmnácti jsem strávila šťastně?


i was dizzy & he was tender

1. září 2015 v 20:19 words
poslední dobou si připadám jako postava z filmu Larse von Tiera. jen já a moje démonický oči a pětiminutový záběry na ně a pak desetiminutový záběry do koruny stromu, pod kterým sedím, jak skrz jeho větve prosvítají sluneční paprsky a pak záběr na obrovskej meteor, kterej vzápětí zničí celou planetu. a pak zas já a potáhnutí z cigarety, na šedivým chodníku (a kdybych chtěla fakt melodram, mohl by strašně foukat vítr a kolem mě by mohly prolítnout noviny.)