chapter one...We Found Two Dead Swans And Filled Their Bodies With Flowers

7. srpna 2015 v 21:37 |  words
procházela jsem svou "děsně tajnou složku", kterou mám strašně nenápadně umístěnou přímo na ploše aceru. říká se, že když chceš něco pořádně ukrýt, nech to všem na očích, ale obávám se, že zrovna na kompromitující složku plnou morbidních obscéních článků, blbejch fotek a thinspa se zrovna tohle nevztahuje. a taky na spoustu dalších věcí. dělám hloupý věci- nechávám svůj deník na psacím stole, pod vrstvou pouhých dvou dalších bloků. obvykle zapomenu zapnout kapsu batohu plnou cigaret. lahve od vína jsem ještě nebyla schopná vynést do kontejneru, takže jsou v papírový tašce.
přicházím domů a obvykle sebou švihnu na nejbližší horizontálně položenou plochu. deprimuje mě můj neuklizenej pokoj.
zjistila jsem, že se na mym tumblru nashromáždil soundtrack mých temnotemných dnů. většinou tam trávím ve svý zoufalosti celý hodiny.
mám kombinovanou léčbu antidepresivy. beru další, odporně silný prášky. vedlejší účinky jsou naprosto boží, vážně. ráno po tom, co jsem si vzala prvních 50 mg jsem myslela, že prostě padnu mrtvá k zemi. tak unavená jsem v životě nebyla a po tom, co mi otec řekl, že mám nějak "nateklej obličej" jsem začala mít fakt strach. vzala jsem kolo, spíš po paměti jsem dojela do práce a několik hodin se modlila, ať už si můžu jít lehnout. asi jsem to tak nějak vydržela díky svojí lásce :3.
je mi po nich líp? co já vim...motá se mi po nich hlava, způsobujou únavu, zmatenost, jsou po nich prokázaný pokusy o sebepoškození.
koupila jsem žiletky, protože už jsem nemohla zvládnout tuhle situaci. sílil ve mně pocit, že mě matka neuvěřitelně nenávidí. všechen volnej čas vyplněnej prací, kde se mi vrací ty neodbytný myšlenky, který nedokážu odpinknout, jako by to byl pinpongáč. moje myšlenky nejsou míček na ping pong. moje myšlenky jsou zasranej bumerang. nikdy jsem se necejtila tak strašně sama. nebyl tu on, nebyla tu Z., ségra mě z nějakýho důvodu nemohla ani vidět, nejspíš kvůli tomu, jak protivně je furt racionální a rozumná, takže nechápe moje agresivní záchvaty, moje uzavírání se do sebe, moje mlčenlivý rána a zamračený večery. o rodičích nemůže být ani řeč...
seděla jsem ve vaně a nechtěla vylézt.
pořezala jsem se na levý ruce. poprvý za dva roky. bude to depresivní, když použiju minulej čas, ale...měla jsem spřízněnou duši. já jsem tu holku milovala, ikdyž jsme se nikdy naživo neviděly. ani jsme nikdy nenašly odvahu k tomu si zatelefonovat, ale s ní jsem prošla devítku i prvák, jen díky smskám. kvůli ní jsem s tím přestala, ale když to bylo nesnesitelný, řezala jsem se do pravý ruky a jen trochu...našla jsem si chabou omluvu, našla jsem si "tohleto neplatí"...ale začalo to bejt pro mě těžký, protože v devítce začalo tohle.
spoustu věcí jsem jí zatajila, hlavně to, jak moc se pořád trápím. nechtěla jsem otravovat, to je přesně můj styl. a rozbilo se to ve chvíli, kdy mi poslala fotku, ja se cicmá se svým klukem.
úplně všechno se změnilo, najednou mi došlo, že ona má někde stovky kiláků daleko svůj život a najednou byla cizí holka, kterou objímá úplně cizí týpek. psala jsem jí, jak je to úžasný a jakou mám radost a přitom jssem brečela. a nebo možná ne, už si nevzpomínám.
a tak sedím na posteli a přemýšlím, jestli rozbít to poslední pouto, porušit tu smlouvu, zavraždit motýla. řízla jsem se, jedna z těch ran byla dost hluboká. musela jsem si vyrobit improvizovanou mašličku a pořád to prosakovalo, takže moje vyděšená mysl začala přemýšlet o tom, jak si budu muset sama zašít ruku bavlnkou v tělový barvě, heheheh. bylo by tolik snadný vykrvácet, stačilo by trochu přitlačit...žiletka prochází kůží jako máslem. nejsem zvyklá na žiletky a nevěřím jim. jsou strašně ostrý...nechci udělat nějakou pitomost, kvůli němu. budu muset nějak zakrýt ty další jizvy, který přibyly k vybledlým starým jizvám.
chtěla jsem ty žiletky vyhodit spolu se zakrvácenýma kapesníkama
naplnila jsem si hlavu vzpomínkama. a to okamžitě po tom, co mi zmizel z dohledu. moje deka má pořád jeho vůni, jeho pot. připadám si jako fetišista, když se přitulim k tričku, který jsem toho dne ukradla v obchodě (jo, protože jsem si zadala, že do svejch osmnáctin musím stihnout co nejvíc ilegálních věcí, protože prostě...pak už to nikdy nebude stejný, pak už mi zbydou jen tvrdý drogy...ale tohle byla moje první krádež!) a který má pořád cigaretovej odér...připomíná mi to tu chvíli, kdy jsem byla šťastná...
ještě pořád se bojim stoupnout na váhu. přemýšlim o jídle, píšu si jídelníčky, počítám kalorie. v práci je to šílený, nikdy bych nevěřila, že dělat pokojskou je tak fyzicky (a pro mě i psychicky) náročný. lítám po chodbách, stelu pitomý postele těžkejma peřinama, děsně mě všechno bolí, hlavně záda a ruce, celejch osm hodin jsem v pohybu. a hlavně se dostanu domů tak strašně utahaná, že už ani nemám sílu na to jít běhat. a navíc musím vymýšlet strategii, jak se vyhnout svojí spolupracovnici, dámě v letech, která mi neodbytně pořád něco nabízí. naposledy to byl sýr, kaiserka a hrozny. ach bože. já trávím svoje přestávky na terase, s vodou nebo kafem z automatu a cigaretama. včera jsem vykouřila šest cigaret najednou. a nemohla jsem přestat. hello, nikotin addiction. (or death addiction?)
držím tu bílkovinovou dietu. kafe se sacharinem, hm...začínám si zvykat. nejím tuky ani sacharidy, dokonce ani sůl (kromě plátkovýho sýra, kde je soli hodně). je to jen tvaroh, vajíčka, mlíko. dneska jsem jela s matkou nakupovat a následně jsem půlhodinu rovnala věci v ledničce, aby to mělo systém.
snažím se jíst do 500 kcal, nízkotučný jídlo. mělo by to bejt lehčí, snazší, když někdy nejím vůbec nic.
chtěla bych tolik vidět na váze nízký číslo. chtěla bych vidět svý kosti a mít pocit, že jsem krásná. a snažím se, vážně se snažím. mám ještě nějaký tři týdny do začátku školního roku a chci prostě...


když nad tím tak přemýšlím, moc jsem si tyhle prázdniny neužila. za týden dostanu výplatu, ale co s ní? chystáme se jet se Z. do Brna. Kino (možná Unfriended, ale Méďa 2 by mohl bejt taky super), prolézt Olympii, nakupovat jak bláznivý...prostě takovej úžasnej holčičí den. a na co myslím nejvíc? jak to mám udělat, abych si nemusela v nějakým nechutným FCK koupit něco na jídlo a sežrat to mezi všema těma lidma? naposledy jsme měly pizzu...a užila jsem si to. sice jsem přemýšlela nad počtem kcal v coca cole a v tom pitomým bubbletee, ale stejně...
a to stejný s chatou (jestli to klapne :/). a první prázdninová akcička, která mě čeká a kterou jestli neprožiju, budu fakt v depresi. do konce srpna musim sehnat trávu.
a co je nejdůležitější- tohle místo je pro mě útočiště a vy jste pro mě strašně důležitý, Kůstky. děkuju za podporu :3
sorry za tak strašně dlouhej článek :)

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Unknown Unknown | 19. srpna 2015 v 15:20 | Reagovat

Moc pěkný blog a hudba, kterou posloucháš je boží. (:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama