Srpen 2015

tag #1

27. srpna 2015 v 16:22 words
takže díky nominaci od Ally mám možnost na sebe prásknout některý dost soukromý věci, týkající se mýho postoje k jídlu.
no, úvodem bych asi měla objasnit, jak to teda vůbec mám.
za "anařku" se nepovažuju. nejsem pro ana, nepropaguju ppp a už vůbec k tomu nehodlám nabádat někoho dalšího. to, že jsem si "Jistej způsob" příjmu potravy zvolila a snažím se tak zredukovat svoji váhu ještě neznamená, že musím k tomuhle patřit. pro ana není žádnej životní styl dle mýho mínění. k tomu, že jsem se ocitla na tomhle místě, v komunitě holek, který chtěj stejně jako já zhubnout mě dohnaly okolnosti a různý výhybky během mýho života, nebylo to tak, že bych si otevřela google a řekla si "jooo, tak dneska vyzkouším tohle..." je to soukromě má věc a můj pokřivenej vztah k vlastnímu tělu, ale pro ana nejsem.
během psaní odpovědí jsem občas fakt zuřila, občas jsem prostě musela přestat a ptát se sama sebe "co se to se mnou krucinál stalo?"...nikdy dřív jsem si neuvědomila, jak to se mnou vůbec je...


chapter two...mes sentiments sont l'isolement

14. srpna 2015 v 18:29 words
obětovala jsem prázdniny tomu, abych se v budoucnu měla líp. vycpala jsem je prací jako krocana nádivkou na Díkuvzdání u rodinky Chestertonových nebo Morrisových. moje tělo je bledý, jako by se denní teplota právě nepohybovala kolem 51258763246 stupňů Celsia. zasraný sluníčko. opila jsem se jednou. nebo dvakrát...o nějaký paaaarty nemůže být ani řeč. mám pocit, že mám rozlámanou páteř na kousíčky a ruce bolavý jako po nějakým mučení. hlavně se vůbec necejtím odpočinutá. moje baterky nejsou jenom vybitý, chystají se implodovat do sebe a vytvořit černou díru. třeba nakonec vcucne i mě, aspoň už nebudu muset přemýšlet o posraných dvou měsících mýho života.
zítra dostanu peníze. jsou vykoupený potem, hodinama jízdy na kole a dny strávenými v pitomym hotelu v obležení zaprášenejch peřin a pachu dezinfekce do záchodu. zde nám vzniká zajímavý paradox: k čemu mi jsou, když si stejně nemůžu koupit to, co nejvíc chci? možná mi přeskočí a teatrálně je podpálím, zapálím si o hořící bankovky cigáro...
prášky na hubnutí,
antidepresiva,
laxativa,
coca cola zero,
coca cola light,
tráva,
dva tisíce cigaret (tohle mělo bejt hned na začátku...)
nákupní seznam nezbytných věcí k ničemu.
horní polovina mýho těla vypadá sakra anorekticky a začínal se mi líbit i ten zbytek...jo, nebejt dvoudenního naprosto neomluvitelnýho selhání. zpíčených šestnáct sušenek...a miliarda ostatních sraček. jestli jsem se předtím bála stoupnout na váhu, teď jsem z vážení zasraně vyděšená.
krásně mi začaly vystupovat klíční kosti, žebra a kyčle, moje nohy se zdály hubenější...ještě tak tři dny a byla bych schopná vysvlíct se do plavek a konečně se vykoupat. hovno leda. ani potom bych do toho nešla.
dneska je mi špatně. ráno mě hrozně bolelo břicho, odpoledne závrať. nemám náladu vůbec na nic. dokonce nechodim ani ven, nerada procházím kolem zrcadla, ačkoli vím, že musím vypadat líp než před měsícem.
dneska jsem jedla podle plánu (ne víc než 500 kcal). jsem na bílkovinový dietě. a nevim, kolik vážím.
ale odvážila jsem se stoupnout na váhu, který moc nevěřím. na "oficiální" váhu se dostanu tak za týden (a až tam dám ty nový baterky, který jsem v úterý koupila). bylo tam 50 kg. bylo to tak krásný vidět to číslo, ačkoli týhle váze prostě nevěřím...a ten pocit, že odteď se zakousnu do čísel se čtyřkou na začátku. čtyřicet devět, čtyřicet osm, čtyřicet sedm...
potřebuju ještě shodit tak pět kilo, minimálně. tenhle týden (od 14.-21. 8.) jím tak, jak mám. do 500 kcal, žádný sacharidy, tuky ani sůl, minimum ovoce , jen bílkoviny a nízkotučný výrobky.
mám ještě víc než dva týdny.

chci...

7. srpna 2015 v 23:59 views

chci tyhle nožky. chci bejt lehká jako dech. chci, aby si lidi za mými zády šeptali o anorexii. chci bejt "ta štíhlounká". chci, aby mě lidi konečně začali vnímat, aby si mě pamatovali, aby mě viděli, abych už nebyla ta "snadno zapomenutelná",chci bejt křehká, chci bejt ta, která se všude protáhne, chci se cejtit konečně perfektní, takže budu moct začít chodit s hlavou sebejistě vztyčenou, chci to dokázat sama sobě, chci klíční kosti, chci bejt dokonalá




















chapter one...We Found Two Dead Swans And Filled Their Bodies With Flowers

7. srpna 2015 v 21:37 words
procházela jsem svou "děsně tajnou složku", kterou mám strašně nenápadně umístěnou přímo na ploše aceru. říká se, že když chceš něco pořádně ukrýt, nech to všem na očích, ale obávám se, že zrovna na kompromitující složku plnou morbidních obscéních článků, blbejch fotek a thinspa se zrovna tohle nevztahuje. a taky na spoustu dalších věcí. dělám hloupý věci- nechávám svůj deník na psacím stole, pod vrstvou pouhých dvou dalších bloků. obvykle zapomenu zapnout kapsu batohu plnou cigaret. lahve od vína jsem ještě nebyla schopná vynést do kontejneru, takže jsou v papírový tašce.
přicházím domů a obvykle sebou švihnu na nejbližší horizontálně položenou plochu. deprimuje mě můj neuklizenej pokoj.
zjistila jsem, že se na mym tumblru nashromáždil soundtrack mých temnotemných dnů. většinou tam trávím ve svý zoufalosti celý hodiny.
mám kombinovanou léčbu antidepresivy. beru další, odporně silný prášky. vedlejší účinky jsou naprosto boží, vážně. ráno po tom, co jsem si vzala prvních 50 mg jsem myslela, že prostě padnu mrtvá k zemi. tak unavená jsem v životě nebyla a po tom, co mi otec řekl, že mám nějak "nateklej obličej" jsem začala mít fakt strach. vzala jsem kolo, spíš po paměti jsem dojela do práce a několik hodin se modlila, ať už si můžu jít lehnout. asi jsem to tak nějak vydržela díky svojí lásce :3.
je mi po nich líp? co já vim...motá se mi po nich hlava, způsobujou únavu, zmatenost, jsou po nich prokázaný pokusy o sebepoškození.
koupila jsem žiletky, protože už jsem nemohla zvládnout tuhle situaci. sílil ve mně pocit, že mě matka neuvěřitelně nenávidí. všechen volnej čas vyplněnej prací, kde se mi vrací ty neodbytný myšlenky, který nedokážu odpinknout, jako by to byl pinpongáč. moje myšlenky nejsou míček na ping pong. moje myšlenky jsou zasranej bumerang. nikdy jsem se necejtila tak strašně sama. nebyl tu on, nebyla tu Z., ségra mě z nějakýho důvodu nemohla ani vidět, nejspíš kvůli tomu, jak protivně je furt racionální a rozumná, takže nechápe moje agresivní záchvaty, moje uzavírání se do sebe, moje mlčenlivý rána a zamračený večery. o rodičích nemůže být ani řeč...
seděla jsem ve vaně a nechtěla vylézt.
pořezala jsem se na levý ruce. poprvý za dva roky. bude to depresivní, když použiju minulej čas, ale...měla jsem spřízněnou duši. já jsem tu holku milovala, ikdyž jsme se nikdy naživo neviděly. ani jsme nikdy nenašly odvahu k tomu si zatelefonovat, ale s ní jsem prošla devítku i prvák, jen díky smskám. kvůli ní jsem s tím přestala, ale když to bylo nesnesitelný, řezala jsem se do pravý ruky a jen trochu...našla jsem si chabou omluvu, našla jsem si "tohleto neplatí"...ale začalo to bejt pro mě těžký, protože v devítce začalo tohle.
spoustu věcí jsem jí zatajila, hlavně to, jak moc se pořád trápím. nechtěla jsem otravovat, to je přesně můj styl. a rozbilo se to ve chvíli, kdy mi poslala fotku, ja se cicmá se svým klukem.
úplně všechno se změnilo, najednou mi došlo, že ona má někde stovky kiláků daleko svůj život a najednou byla cizí holka, kterou objímá úplně cizí týpek. psala jsem jí, jak je to úžasný a jakou mám radost a přitom jssem brečela. a nebo možná ne, už si nevzpomínám.
a tak sedím na posteli a přemýšlím, jestli rozbít to poslední pouto, porušit tu smlouvu, zavraždit motýla. řízla jsem se, jedna z těch ran byla dost hluboká. musela jsem si vyrobit improvizovanou mašličku a pořád to prosakovalo, takže moje vyděšená mysl začala přemýšlet o tom, jak si budu muset sama zašít ruku bavlnkou v tělový barvě, heheheh. bylo by tolik snadný vykrvácet, stačilo by trochu přitlačit...žiletka prochází kůží jako máslem. nejsem zvyklá na žiletky a nevěřím jim. jsou strašně ostrý...nechci udělat nějakou pitomost, kvůli němu. budu muset nějak zakrýt ty další jizvy, který přibyly k vybledlým starým jizvám.
chtěla jsem ty žiletky vyhodit spolu se zakrvácenýma kapesníkama
naplnila jsem si hlavu vzpomínkama. a to okamžitě po tom, co mi zmizel z dohledu. moje deka má pořád jeho vůni, jeho pot. připadám si jako fetišista, když se přitulim k tričku, který jsem toho dne ukradla v obchodě (jo, protože jsem si zadala, že do svejch osmnáctin musím stihnout co nejvíc ilegálních věcí, protože prostě...pak už to nikdy nebude stejný, pak už mi zbydou jen tvrdý drogy...ale tohle byla moje první krádež!) a který má pořád cigaretovej odér...připomíná mi to tu chvíli, kdy jsem byla šťastná...
ještě pořád se bojim stoupnout na váhu. přemýšlim o jídle, píšu si jídelníčky, počítám kalorie. v práci je to šílený, nikdy bych nevěřila, že dělat pokojskou je tak fyzicky (a pro mě i psychicky) náročný. lítám po chodbách, stelu pitomý postele těžkejma peřinama, děsně mě všechno bolí, hlavně záda a ruce, celejch osm hodin jsem v pohybu. a hlavně se dostanu domů tak strašně utahaná, že už ani nemám sílu na to jít běhat. a navíc musím vymýšlet strategii, jak se vyhnout svojí spolupracovnici, dámě v letech, která mi neodbytně pořád něco nabízí. naposledy to byl sýr, kaiserka a hrozny. ach bože. já trávím svoje přestávky na terase, s vodou nebo kafem z automatu a cigaretama. včera jsem vykouřila šest cigaret najednou. a nemohla jsem přestat. hello, nikotin addiction. (or death addiction?)
držím tu bílkovinovou dietu. kafe se sacharinem, hm...začínám si zvykat. nejím tuky ani sacharidy, dokonce ani sůl (kromě plátkovýho sýra, kde je soli hodně). je to jen tvaroh, vajíčka, mlíko. dneska jsem jela s matkou nakupovat a následně jsem půlhodinu rovnala věci v ledničce, aby to mělo systém.
snažím se jíst do 500 kcal, nízkotučný jídlo. mělo by to bejt lehčí, snazší, když někdy nejím vůbec nic.
chtěla bych tolik vidět na váze nízký číslo. chtěla bych vidět svý kosti a mít pocit, že jsem krásná. a snažím se, vážně se snažím. mám ještě nějaký tři týdny do začátku školního roku a chci prostě...


když nad tím tak přemýšlím, moc jsem si tyhle prázdniny neužila. za týden dostanu výplatu, ale co s ní? chystáme se jet se Z. do Brna. Kino (možná Unfriended, ale Méďa 2 by mohl bejt taky super), prolézt Olympii, nakupovat jak bláznivý...prostě takovej úžasnej holčičí den. a na co myslím nejvíc? jak to mám udělat, abych si nemusela v nějakým nechutným FCK koupit něco na jídlo a sežrat to mezi všema těma lidma? naposledy jsme měly pizzu...a užila jsem si to. sice jsem přemýšlela nad počtem kcal v coca cole a v tom pitomým bubbletee, ale stejně...
a to stejný s chatou (jestli to klapne :/). a první prázdninová akcička, která mě čeká a kterou jestli neprožiju, budu fakt v depresi. do konce srpna musim sehnat trávu.
a co je nejdůležitější- tohle místo je pro mě útočiště a vy jste pro mě strašně důležitý, Kůstky. děkuju za podporu :3
sorry za tak strašně dlouhej článek :)