Shades of cool

3. července 2015 v 14:16 |  words
Myslím si, že Summertime sadness je napsaný podle mě. Jedině v létě může člověka zavalit ona melancholie s vůní trávy. Smutek, kterej pálí na kůži a tak se může zdát, že vstupujete do devátýho okruhu Pekla. období roku, kdy si vždycky naplno uvědomím, jak moc jsem sama. nezáleží na tom, kolik lidí je kolem, nezáleží na tom, kde právě jsem. léto je jako oslava šílenství. vedro jak v prdeli, sluneční paprsky se evidentně snaží usmažit všechny ty živoucí kreatury a jejich pitoreskní životy na popel. je to, jako když na mě nepřetržitě svítí lampa s tisíciwattovou žárovkou, jako když není kam se schovat, jako ve vyslýchací cele. a v tom vedru se prostě potloukáte kolem, vesnicí Pekelná díra, pálíte jednu za druhou a stále víc si uvědomujete tu nutnost utéct, ale zároveň moc dobře víte, že není kam jít.
není kam jít.
a tohle mě pronásleduje celý dlouhý letní dny, který začínají bejt relativně bezpečný až po setmění. deprese odhodí černý hadry, aby jí nebylo takový vedro a v žabkách mě pronásleduje na každým kroku. paradoxně se v létě cejtím snad nejhůř, ikdyž je to vlastně pochopitelný- stačí poslouchat partičku tzv. cool kidz a jejich naprosto cool plány na letní partiez.
nejde o ty kalby, ani o jejich "coolness", v podstatě jsou mi úplně u prdele...jediný, co jiim závidím je to, jak dokážou bejt šťastní bez sebemenšího úsilí a já se zuby nehty musím držet, abych nezešílela. život lehkej jako dýchání
ležela jsem na břehu pod větvemi vrby a pozorovala, jak na mě padají listy. jako křídla Zvonilek. do zelena tónovanej sluneční svit pozdního odpoledne, cigaretovej kouř, ticho a jemnej vánek. jaký by to bylo,ležet pod tím stromem napořád, napořád smět pozorovat tu stále měnící se korunu a ty složitě pokroucený větve. ze vzdálenosti pět stop pod zemí.
ale miluju letní noci. tehdy se Země nejvíc podobá Nebi. chtěla bych tak jako tenkrát procházet setmělým městem, neohroženě a jistě, s litrem vína v krvi a cigaretou v ruce, protože letní noci jsou prosycený vůní života, nočních klubů a vodních dýmek a měsíc tě pozoruje jak támhleten týpek od baru, kterej tě chce ošukat na hajzlech. noční město je nejnádhernějším bojištěm světa, flašky od chlastu se ráno třpytí jako diamanty a celá ulice se naprosto změní, z naparáděné děvky zpátky v bohabojnou křesťanku.
kdybych mohla, strávila bych celý léto procházením nočních měst, ve dne bych jen spala...nejlíp s tebou po boku, mohli bychom se celej den válet a koukat na seriály o upírech a sexovat a číst knihy o fiozofii a pít kafe po litrech a čekat na setmění, protože ty taky nesnášíš sluneční svit. a pak večer vypadnout s dávkou heráku a mít pocit nesmrtelnosti.
tancovat až do rána a pak zas a znova, dokud bychom neměli pocit, že je to rutina a tak nezbývá žádný jiný logický řešení, než zdrhnout do LA.
ve skutečnosti by mi stačilo, kdybys ležel vedle mě. je jedno kde, na tom vůbec nezáleží. klidně můžem ležet na matraci na podlaze jak největší smažky, s lahvemi od vína a krabičkama od kondomů poházenýma kolem...hlavně mě nenech napospas vlkům.
tři dny jsem nejedla. dneska jsem se nějak přinutila, ačkoli jsem hlad vůbec neměla...hah, hlad...mívám já ještě vůbec hlad? podívala jsem se z okna s nelíčenou hrůzou, která mi přeběhla po zádech, cejtila jsem, že se ztrácím, že tohle už za chvíli nebude žádná sranda. že do sebe za chvíli nedostanu nic, co nebude v tekutým stavu. jsou to spíš chvilkový záchvaty žravosti, díky kterým pak po dobu dalších tří dní nic nežeru. nemám na jídlo ani pomyšlení. mám vystouplejší klíční kosti a žebra. a nejradši bych byla furt v rauši, nejradši bych zapomněla na tenhle svět a na moji mysl, která je spíš klecí než čímkoli jiným.
možná, že když skončím v nemocnici, čas se zastaví. možná ti dojde, že to není v poho...možná mě příště nenecháš samotnou v místnosti plný nožů ,ikdyž víš, že se ráda řežu.
if i get a little prettier, can i be your little baby?
self destructive
potřebuju bejt mnohem, mnohem hubenější.
ten víkend, když jsem zase nebrala telefony...když jsem úplně v prdeli, když nejsem s tebou...bejváš taky tak zoufalej jako já?
ať už je odpověď jakákoli, ať mi řekneš bilionkrát něco, čemu nevěřím, nepřestanu. asi dokud se úplně nezničím.
tak prosím, prosím...nebuď chladnej ani rezervovanej, neber vážně ty kecy, který o mně říkají...aspoň pro tuhle dobu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama