Meeting in July

12. července 2015 v 19:46 |  words
Dvanáctý den. Dvanáctý den od tý doby, co jsem tě viděla naposled. Jak jsi mě tady doprdele mohl nechat?
Dvanáctý den. Dvanáctý den od tý doby, co mi došlo, že moje tak zvaná BF se nebude tohle léto zajímat o nic jinýho, než jak nejlíp vyhonit/vykouřit svýmu debilnímu klukovi. Jak jsem mohla čekat něco jinýho?
Dvanáctý den. Dvanáctý den, od tý doby, kdy jsem komfort školní lavice vyměnila za tuhle zkurvenou práci, do níž musím jak největší píča dojíždět na kole, makat průměrně 6,75 hodiny a pak jet jak idiot zpátky s pocitem marnosti. Asi jsem čekala moc, když jsem chtěla aspoň minimální podporu od rodičů. I pro normálního člověka je obtížný jít do nový práce, do kolektivu, kde nezná vůbec nikoho. A co teprv pro člověka s úzkostou poruchou a něčím, co bývalo sociální fobie...A jejich postoj k tomu celýmu? Jsou akorát nadšení z toho, že nebudu parazitovat na jejich peněženkách...Nikdy jsem nic nechtěla, nic nepotřebovala. Teď větší část týdne trávím v osamělých hotelových pokojích, kde potím krev, abych mohla přijet domů, vlézt si do studený vany a přemýšlet nad tím, jestli mi ty prachy za to stojí. Za všechen ten stres, za to, že přicházím domů totálně zničená, protože kolikrát nemám ani debilní přestávku, za to, že jsem zas ten zkurvenej outsider, za to, že se mi brutálně zhoršil třes rukou. Nenávidím to. Ale potřebuju peníze.
Vracím se "domů", nadávám, protože agresivita je v tu chvíli vhodnej způsob, jak se vypořádat s tou zasranou úzkostí...A všichni se tváří, jako by tomu nerozuměli. mám toho po krk. mám toho fakt dost.
what doesn't kill you, makes you wish you were dead
nejde o to se "otrkat". u mě něco takovýho prostě nefunguje. chodím po těch hnusnejch chodbách a ačkoli dokážu se všema komunikovat, ačkoli dokážu říct, když něco potřebuju a odpovědět na otázku, cejtím, že to takhle bude vždycky.
tohle je ten zlom.
prostě cejtím, že nemám na to chodit do normální práce s normálním kolektivem...protože vždycky vim přesně, co si myslí. lidi kolem mě...a lidi jsou všude. nenávidim lidi. nenávidim ty jejich zasraný otázky, nenávidim uklízet po nich sračky a koše plný posranejch plínek ani špinavý prostěradla.
umejvala jsem sprchu a přemýšlela o sebevraždě.
zlom
a lidi jsou všude. tenhle svět je přeplněnnej lidma. tenhle svět není pro mě a jediný, co mě tady drží...
co mě tady drží.
díky BF slyším v hlavě Born to die, konkrétně tu část I feel so alone now...celý to byla jen iluze. neměla jsem se na ni tolik spoléhat, neměla jsem jí dovolit dostat se mi tak hluboko pod kůži...protože mi nejspíš dá k narozeninám osamělost,zabalenou v dárkovým papíře a převázanou smyčkou na oběšení se.
jediní dva lidi, kteří mě tady drží. a kdykoli může buď jeden nebo druhej, nebo oba přervat ty slaboučký pavoučí vlákna, který nás spojujou. protože to je přesně to- pavučiny. a já můžu spadnout.
myslím, že bych se měla objednat ke cvokařce. pokec před práškama. tohle nedávám ,nedokážu ty nesmysly držet ve svý hlavě, jako by se na mě všechno sypalo.
přála bych si, aby lidi kolem vysublimovali a aby to všechno aspoň na chvilku nebylo tak zasraně složitý.
jsem na všechno úplně sama.
na ten bordel v mojí hlavě. a ten uklidí kdo?
začala jsem panikařit. telefonovali jsme si a já snad poprvý za tři měsíce vzala hovor...přespat u něj. usmála jsem se, tlemila jsem se jak idiot a po zmáčknutí červenýho tlačítka to na mě dolehlo a já myslela, že se udusim.
neviděli jsme se dvanáct dní. nikdy předtím jsem neměla strach...ale v tý chvíli jsem byla dokonale v prdeli.
mám tak málo času. příliš málo na to, abych ten čas trávila s lidma, který nemůžu vystát, na událostech, na kterých nechci bejt.
měním se v kámen. cejtím to, měním se v kámen s každým dalším slovem, který je proti mě.
"...jsou duše drsné, co samy šly žitím, hroty a ostny se zalily vrchem. Kvetly- li jednou a kvetly- li v noci, rudý byl květ..."
nebo se možná mění v kámen všechno kolem.
chci pryč.
myslím, že se vyhladovím k smrti
lahvička laxativa je poloprázdná
moje stehna vypadaly jako stehna dvanáctiletý holčičky
a klíční kosti a kyčle
nakonec, když použiju sítko a proseju a vyházím všechny ty záležitosti, který by mě mohly jednoho dne opustit
zbyde na dně sítka jedině touha bejt perfektní
která ale nevychází z okolí
vychází ze mě samotné
a nikdy mě neopustí
ana je to jediný, co zbývá, jediná jistota. jak patetické
nedokážu se vypořádat se silami, který hýbou světem
svět se hroutí stejně jako WTC na podzim 2001, jako má kamarádka při panický atace,jako má vlastní mysl
nadopujte mě práškama a zkuste mě přesvědčit, že to tak není
sklenička na víno a flaška dekadence v mým šuplíku
hned vedle kondomů
a žiletek
říkáš něco jinýho, než cítíš
všichni jste cvoci
a já
královna prozřetelnosti
a především jsem strašnej člověk
produkt kolektivního odstrkávání
jako bych neměla co ztratit
hádej, jaká chci být...


už neposlouchám nikoho, nikoho kromě ní. jediný, co říká...pokračovat. pořád pokračovat, ať jsem zrovna sežrala tunu špaget a mám dojem, že je tohle prostě konec světa, že tohle musí být konec světa, jediný, co říká, je ať pokračuju. pokračovat.
pracovat do roztrhání těla, až ze mě lije pot a kolena mám samou modřinu
ve dnech volna běhat jako cvok na rotopedu, ačkoli venku je tak krásný počasí a třicet ve stínu
a ráchat se v ledový vodě ve vaně
a nežrat
nebo si přesně plánovat týden dopředu, kdy si dám jablko a kdy musli tyčinku
a vidět svůj odraz v zrcadle o x kilo lehčí.
a ztratit se v cigaretovym kouři

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama