Je suis déçu que je suis encore en vie

15. července 2015 v 9:56 |  words
olalá. another fuckin morning. waking up hurts.
a je to tady. já věděla, že to celou tu dobu přichází a teď cejtim, že je to tady. zpíčená deprese si krásně sedla naproti mně do toho hnusnýho křesla, zapálila cigáro bez filtru a teď se usmívá- jo, ta pšunda se prostě směje! neuvěřitelný.
jó. ve tři dvacet mám bejt v tý hnusný čekárně, odporný bílý místnosti plný zmrdů, ale víte co, možná to nedopadne...
možná pojedu tak maximálně do píči. nedovedu si představit, že vstanu z postele, půjdu do koupelny a dám si sprchu, hodim na sebe nějaký hadry...nedokážu si představit, že když budu s ním, ubráním se slzám. nedokážu si představit, že dokážu jen jeden další podělanej den předstírat úsměv nebo snad jen to, že jsem v pohodě, jo, všechno je přece totálně v pohodě...všechno je tak akorát v prdeli, abych tak řekla.
probrala jsem se a v očích mě zaštípaly slzy. líbí se mi, když se v noci probudím a sem naprosto dezorientovaná, nevím, kde jsem...můj odraz v zrcadle vypadá děsně. vzala jsem si prášky.
proč. co mám dneska říct tomu týpkovi, co mě má takzvaně léčit? mám teatrálně smést všechny ty složky a sešitky ze stolu a začít řvát, že to vůbec, ale vůbec nepomáhá, potom třísknout do skleněný výlohy skříně a přímo před ním si rozjebnout ruku? napříč? aby to nešlo zašít? bo co jako?
ne. neudělám nic z toho. neudělám vůbec nic. přijde tam moje slupka, vycucaná slupka, která si poslušně nechá předepsat dalších 50 mg. jsem na desetinásobku toho, co jsem začala brát minulý léto.
eh, ekskjúz mí, sr, aj fink dis doznt vork.
přála bych si, aby pršelo. takhle moje hudební kulisa působí nepatřičně. sedim tady a poslouchám jakousi dojemnou sračičku, píšu tohle, neradostně se usmívám svojí aktivitě tady, protože...jo, jsem v prdeli a nevim, co.
mám jich po krk. mám po krk matky, která tady akorát občas pochoduje s telefonem a jediný, co by měla udělat, je nějak mě prostě přesvědčit, že tohle všechno, tohle má nějakej smysl,
je prostě mě obejmout a říct mi, že to bude zas dobrý
je zabavit všechny moje žiletky a prášky a vyházet nože, nůžky, toxický látky, jako bych byla zakletá a když se zraním o něco ostrýho, usnu na sto let, protože tahle civilizace je asi tolik let vzdálená od apokalypsy
nic.
neměla by dělat vůbec nic.
a co dál.
ježišikriste. jsem tak strašně unavená z týhle hloupý hry. jsem kurevsky unavená z toho, jak musim každou chvíli šplhat z králičí nory. znovu a znovu se stavět na nohy. vždycky. vim, že to musim udělat. vim, že se nemůžu prostě zaseknout. vim to.
nicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnic
hloupá holko
jseš úplně v prdeli
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 thiny thiny | Web | 15. července 2015 v 11:47 | Reagovat

pri tomto ti bude pršať vždy:
http://www.rainymood.com/
ja sa k psychológovi/psychiatrovi odhodlávam ísť už asi 5 rokov, bojím sa, že mi poviem, že som úplne bežná normálna bytosť,ktorá si všetky problémy namýšľa a v skutočnosti neexistujú...
ešte to nedávaj preč. mne veľmi pomohla Sylvia Plath - Pod skleneným zvonom, skús :)

2 lucianathinbitch lucianathinbitch | Web | 15. července 2015 v 12:43 | Reagovat

Vůbec nevím co na to říct já u psychiatra vydržela týden a o lécích nemluve ty skoncily v popelnici....
Bojuju sama bez niceho a nikoho mozna je to blbost..  ale takhle mi to vyhovuje..
Snad ti bude zitra trochu lip a prset dneska mozna maličko bude.. ted ale budou ty happy days... taky mam radsi uprseny dny...

3 pro-beky pro-beky | Web | 16. července 2015 v 17:55 | Reagovat

človek si vždy musí pomôcť sám,to je najhoršie na tom celom....samotná samota
rada spriatelím

4 EWan EWan | 16. července 2015 v 21:59 | Reagovat

[1]: To je krásný :). nejradši bych si do pokoje nainstalovala repráky a poslouchala ten déšť pořád :)A tu knížku určitě zkusím někde sehnat, vypadá zajímavě :).
No jo, ale co je normální? Nebo spíš kdo? V dnešním světě, kdy nehneme brvou nad vraždama, sebevraždama, popravama, kdy si (BOHUŽEL) necháme diktovat médii, jak myslet, jak vypadat a kolik vážit, který lidi milovat...mám pocit, že nic není normální:/ takže, o to se bát nemusíš :)

5 EWan EWan | 16. července 2015 v 22:05 | Reagovat

[2]:jo. skoro všichni kolem mě prášky odsuzujou, jen já v sobě ještě tak nějak chovám plamínek naděje, že třeba...třeba dalších 50 mg mi pomůže, možná ty další...vim, že je to totální chemická sračka a prostě mi to udělalo parádní bordel v hlavě, jenže...prostě už nevim, co dělat. zkoušela jsem snad všechno- jógu, trochu meditace, whatev...a nic. deprese se vždycky vrátila.
hrozně mi to komplikuje život, je to hrozná nevýhoda ve škole, páč se nemůžu pořádně soustředit...ale je to mou součástí tak hrozně dlouho, že, já nevim,...třeba bych to bez depresí už ani nebyla já -_-

6 EWan EWan | 16. července 2015 v 22:07 | Reagovat

[3]: nebo spíš ten pocit, že je sám. ve skutečnosti mám kolem sebe lidi, kteří by to dokázali, dokázali by mě z toho dostat, jenže já je prostě nenechám...když se cejtim takhle, nikoho k sobě nepouštím. deprese izoluje :(

7 thiny thiny | Web | 16. července 2015 v 22:31 | Reagovat

[4]:
ja k tomu dažďu zvyknem ešte počúvať vlny. dážď a vlny a predstavujem si, že som niekde na ostrove v malej chatke pri lese sýtozelenej farby.
tak s tým súhlasím! :) normálnosť je taká všeliaka. neviem. je to vemi ťažké opísať, každopádne ver, že chápem tvoje pocity :)

8 EWan EWan | 16. července 2015 v 22:49 | Reagovat

jééé, to bych si tolik přála slyšet zrovna teď, zasraný rozbitý repráky :/
děkuju, moc to pro mě znamená :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama