crystal blue

26. července 2015 v 18:07 |  words
je to jako zalézt si na chvíli do želvího krunýře. schovat se pod deku a nenechat slunce, cigarety ani jeho, aby mě odtud dostali pryč. schovávám se tady a společnost mi dělá pouze Lana del Rey a jakási sladká otupělost. je mi tady teplo a jsem ospalá a osamělá.

druhej den jsme doma úplně sama. Z. je na "líbánkách", rodinka si odjela do prdele a on...

měli jsme se spolu dneska vyspat...všechno překazila panická ataka, moje zamindrákovaný já. nenávidim se za to ještě víc, nenávidim se za to, že jsem ho obrazně odstrčila pryč. připadám si jako schizofrenička, jedna část mojí mysli ho chce a druhá zuřivě odporuje a říká, že nejsem perfektní. jak jen to je těžký, když člověk nenávidí svoje tělo...je mi to tak líto. je mi líto, že mě "tohle" ovlivňuje v tolika aspektech života.

zvláštní.

nemám ráda dny jako je tenhle. všechno je jakoby potažený folií, do který se balí nábytek při stěhování. melancholicky přemýšlím nad červencem, kterej byl kompletně vyplněnej prací. přijde mi neuvěřitelný, jak rychle to uteklo. rychle a zároveň pomalu. na víkend jsem si vzala volno, rozhodla jsem se, že je toho dost, v pátek jsem se ještě nějak připlazila domů a teď se tady už druhej den placatím, ale stejněcejtim,m že jsem si vůbec neodpočinula. pořád bych někam odbíhala, pořád mám pocit, že někde, něco...pořád mě to pudí někam jinam. nemůžu spát. na psaní nemám náladu, na čtení taky ne....a ta nečinnost mě ubíjí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama