Červenec 2015

prolog...7 kg

26. července 2015 v 18:29 words
moc děkuju za komentáře a podporu, jste skvělý! :3
rozhodla jsem se vyzkoušet Dukanovu dietu, kterou mi poradila Luciana :3 ..
nějaký zkušenosti? za jak dlouho jste zhubly? :)
začínám v pondělí a vzhledem k tomu, že jsem vegetarián a maso prostě nepozřu to bude docela zajímavý :D. takže místo masa vajíčka...asi vařený, tenhle způsob přípravy mi přijde tak nejdietnější...včera jsem si rozplánovala jídlo, co kdy a kolik...má to jen jedinej zádrhel: alkohol
alkohol je zakázanej po dobu prakticky celý diety (a ta trvá docela dlouho). a to je pro mě problém: znamenalo by to vzdát se "rozšoupnutí"...já prostě potřebuju alkohol, abych se dokázala bavit a uvolnit ve společnosti lidí. no a přes léto je to přece jen samá kalba (jo, zajímavý, že jsem letos ještě nikde nebyla, hehe :D)
takže mám dvě možnosti:
A) pít suchý bílý víno -_-, který mají prostě úplně všudeee (jakej druh chlastu má nejmíň kalorií?
B) sehnat si trávu (jo, vim, že podporuje chuť k jídlu -_-...ale já prostě něco nutně potřebuju)
jakej na to máte názor, kůstky? :3

crystal blue

26. července 2015 v 18:07 words
je to jako zalézt si na chvíli do želvího krunýře. schovat se pod deku a nenechat slunce, cigarety ani jeho, aby mě odtud dostali pryč. schovávám se tady a společnost mi dělá pouze Lana del Rey a jakási sladká otupělost. je mi tady teplo a jsem ospalá a osamělá.

druhej den jsme doma úplně sama. Z. je na "líbánkách", rodinka si odjela do prdele a on...

měli jsme se spolu dneska vyspat...všechno překazila panická ataka, moje zamindrákovaný já. nenávidim se za to ještě víc, nenávidim se za to, že jsem ho obrazně odstrčila pryč. připadám si jako schizofrenička, jedna část mojí mysli ho chce a druhá zuřivě odporuje a říká, že nejsem perfektní. jak jen to je těžký, když člověk nenávidí svoje tělo...je mi to tak líto. je mi líto, že mě "tohle" ovlivňuje v tolika aspektech života.

zvláštní.

nemám ráda dny jako je tenhle. všechno je jakoby potažený folií, do který se balí nábytek při stěhování. melancholicky přemýšlím nad červencem, kterej byl kompletně vyplněnej prací. přijde mi neuvěřitelný, jak rychle to uteklo. rychle a zároveň pomalu. na víkend jsem si vzala volno, rozhodla jsem se, že je toho dost, v pátek jsem se ještě nějak připlazila domů a teď se tady už druhej den placatím, ale stejněcejtim,m že jsem si vůbec neodpočinula. pořád bych někam odbíhala, pořád mám pocit, že někde, něco...pořád mě to pudí někam jinam. nemůžu spát. na psaní nemám náladu, na čtení taky ne....a ta nečinnost mě ubíjí.

pure

20. července 2015 v 14:43 words
Čauky! Doufám, že si užíváte léta a toho zasranýho k zbláznění spalujícího sluníčka :)
v následujících dnech hodlám chodit do práce a konečně začít využívat aspoň ten minimální volnej čas, kterej mi zbývá z 24 hodin po odečtení osmi hodin spánku a osmi hodin v práci :D. chybí mi čtení, mám doma plnou krabici knížek z knihovny a ještě jsem se k tomu jaksi nedostala. taky chci začít zas malovat a kreslit.
a potřebovala bych poradit:
potřebuju teď co nejvíc a co nejrychleji zhubnout. co je podle vás účinnější? vůbec někoik dnů nejíst (musela bych to vydržet tak týden, ale to je v poho :DD horší by bylo, kdyby do mě něco nacpali parents...), přičemž bych chodila celou dobu makat a přes den měla akorát kafe z automatu a cigarety, popřípadě vodu.
nebo
snídat a večeřet (tak do 500 kcal, hlavně ovoce a zeleninu, něco jako ballerina's diet), přičemž bych mohla ještě víc cvičit.

taky teď hodně jezdím na kole, ale nechci mít moc silný nohy. je lepší běhání?
děkuju za každej komentář :)


ever since this began

19. července 2015 v 23:42 words lost in the echo
bolí mě číst starý deníky. ten obraz čistý nezkažený mysli. ten propastnej rozdíl mezi holčičkou se směšně ostříhanejma vlasama a tím, čím jsem dnes. čím jsem dnes? kreatúra, která "kouří jak prokoplý kamna", "má pokřivenej pohled na svět", "je arogantní" a zároveň "má dobrý srdce". zobe pilulky jako Skittles a když se opije, ráda se usmívá do nebe.
bolí to, ale v rámci dopátrání se samotnýho začátku jsem to před nedávnem udělala. našla jsem si všechny možný starý sešitky a deníčky, do kterejch jsem si vylejvala svoje (pre)pubertální srdíčko.
hmatatelné listiny a dokumenty mě dovedly na počátek roku 2013. tehdy to oficiálně začalo, ale bylo to ve mně vždycky. totálně nesebevědomej člověk, neprůbojnej a plachej. o "friends" nemůže bejt ani řeč, vůbec jsem nechodila ven, neměla jsem důvod. to jsem radši četla nebo koukala na telku. začala si vymýšlet vlastní příběhy, vlastní realitu. čím dál tím víc se izolovala od lidí. a prostě se postupem času nabalovaly všechny ty sračky:


livin like Jim Morrison

16. července 2015 v 23:26 words
vůbec nevim, jak se mi ráno povedlo vstát z postele. fakt nemám páru, musela jsem asi sebrat svoji veškerou volní sílu...tak blbě mi už hodně dlouho nebylo. a nemyslim fyzicky špatně jako po dobrý kalbě. byla to čistá neředěná hnusná psychická bolest. vzala jsem si dvě tabletky (dnes poprvý) a odpotácela se pod ledovou sprchu. taky je pro mě záhadou, jak jsem se mohla dostat na kole do práce, aniž by mě někdo srazil, protože...jo, byla jsem totálně grogy.
zamilovala jsem si přírodu. z nějakýho důvodu jsem si včera koupila krásnej novej zápisník s motýlkama (děvče, jsi tak patetické!) a asi hodinu seděla u řeky na lavičce a psala. v levý ruce cígo, v pravý propiska, musela jsem vypadat jak slušnej exot. dneska taky, potom, co jsem si uvědomila, že doma stejně není o co stát. psaní venku mě tak nějak...uklidňuje.
chtěla bych celej den poslouchat hudbu...chybí mi to. chybí mi hudba, která ke mně promlouvá.
v pracovní době přemýšlím nad svým imaginárním rozhovorem s cvokařkou. co bych řekla a co by řekla ona...
návštěva psychiatrie ve mně podnítila ještě větší touhu po drogách, menší naději na to, že někdy budu "v pořádku" a především chuť vystřelit si mozek z hlavy.
200 mg. 2 tabletky denně. a pravděpodobně přejdu na kombinovanou medikaci. COOL.
musím se z tohohle pekla dostat. už jen kvůli němu. už jen kvůli tomu chaosu, kterej musí zažívat, když občas seberu odvahu a vyprávím mu o svých terapiích a lécích, kvůli tomu strachu, kterej možná má, když mi hrábne a přestanu brát telefony, odpovídat na smsky a jediný, co chci je, aby šel celej zkurvenej svět do prdele, včetně ho.
je to tak svazující. když má člověk svobodu, může se klidně i zabít. hádám, že kvůli němu jsem si ještě nic neudělala.
pravdou je to, že prostě nemám čas na to se zhroutit. nemůžu. a tak mi nezbývá nic jinýho, než se sebrat, posbírat svý rozbitý střípky ze země a znovu je slepit vteřiňákem.
nic víc, nic míň.
DEEP REST
DEPRESSED
nabrala jsem druhej dech. mám novou motivaci v tomhle všem.

Je suis déçu que je suis encore en vie

15. července 2015 v 9:56 words
olalá. another fuckin morning. waking up hurts.
a je to tady. já věděla, že to celou tu dobu přichází a teď cejtim, že je to tady. zpíčená deprese si krásně sedla naproti mně do toho hnusnýho křesla, zapálila cigáro bez filtru a teď se usmívá- jo, ta pšunda se prostě směje! neuvěřitelný.
jó. ve tři dvacet mám bejt v tý hnusný čekárně, odporný bílý místnosti plný zmrdů, ale víte co, možná to nedopadne...
možná pojedu tak maximálně do píči. nedovedu si představit, že vstanu z postele, půjdu do koupelny a dám si sprchu, hodim na sebe nějaký hadry...nedokážu si představit, že když budu s ním, ubráním se slzám. nedokážu si představit, že dokážu jen jeden další podělanej den předstírat úsměv nebo snad jen to, že jsem v pohodě, jo, všechno je přece totálně v pohodě...všechno je tak akorát v prdeli, abych tak řekla.
probrala jsem se a v očích mě zaštípaly slzy. líbí se mi, když se v noci probudím a sem naprosto dezorientovaná, nevím, kde jsem...můj odraz v zrcadle vypadá děsně. vzala jsem si prášky.
proč. co mám dneska říct tomu týpkovi, co mě má takzvaně léčit? mám teatrálně smést všechny ty složky a sešitky ze stolu a začít řvát, že to vůbec, ale vůbec nepomáhá, potom třísknout do skleněný výlohy skříně a přímo před ním si rozjebnout ruku? napříč? aby to nešlo zašít? bo co jako?
ne. neudělám nic z toho. neudělám vůbec nic. přijde tam moje slupka, vycucaná slupka, která si poslušně nechá předepsat dalších 50 mg. jsem na desetinásobku toho, co jsem začala brát minulý léto.
eh, ekskjúz mí, sr, aj fink dis doznt vork.
přála bych si, aby pršelo. takhle moje hudební kulisa působí nepatřičně. sedim tady a poslouchám jakousi dojemnou sračičku, píšu tohle, neradostně se usmívám svojí aktivitě tady, protože...jo, jsem v prdeli a nevim, co.
mám jich po krk. mám po krk matky, která tady akorát občas pochoduje s telefonem a jediný, co by měla udělat, je nějak mě prostě přesvědčit, že tohle všechno, tohle má nějakej smysl,
je prostě mě obejmout a říct mi, že to bude zas dobrý
je zabavit všechny moje žiletky a prášky a vyházet nože, nůžky, toxický látky, jako bych byla zakletá a když se zraním o něco ostrýho, usnu na sto let, protože tahle civilizace je asi tolik let vzdálená od apokalypsy
nic.
neměla by dělat vůbec nic.
a co dál.
ježišikriste. jsem tak strašně unavená z týhle hloupý hry. jsem kurevsky unavená z toho, jak musim každou chvíli šplhat z králičí nory. znovu a znovu se stavět na nohy. vždycky. vim, že to musim udělat. vim, že se nemůžu prostě zaseknout. vim to.
nicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnicnic
hloupá holko
jseš úplně v prdeli


watch me burn

14. července 2015 v 1:51 words
sedim ve tmě se sluchátkama na uších a je to, jako by se moje pomyslný nvitřní dítě schoulilo do embryonální polohy, lehlo si do klubíčka a spokojeně v tý tmě vrnělo...jsou to okamžiky jako tenhle, kdy poslouchám Bmth stejně jako před rokem nebo čmárám do deníku stejně jako před dvěma roky, je to jako prolézt králičí norou (nebo možná tou děsně úzkou šachtou ve zdi, o který se mi tak před měsícem zdálo, bylo to jako lézt do útrob samotnýho domu...) a octnout se v tom důvěrně známým pokoji mojí vlastní mysli, kde to už znám.
Je to černej pokoj, celej pohodlně černej a hebkej. Možná, že vypadá jako cela v psychiatrický léčebně, která je vypolstrovaná černým sametem. Je to království Nico, která zvládá obojí, smutek i mánii beztoho, aniž by byla zmatená. jo. až tak je dobrá.
komfort černých stěn. žádný sluneční světlo. nic. tohle je to místo, tem nejčernější koutek mojí mysli, kde spřádám plány.
stěnama prosakujou klavírní tóny Deathbeds. chtěla bych tu ležet a poslouchat tu skladbu do smrti
poslední dobou se mi zdají divný sny a hlavně si je pamatuju. o podivnejch raccích a mořských vlnách, o neznámým místě, o bláznivinách.
nechci jíst
už nikdy
vyměnila bych všechno za tu jeho žvýkačkovou chuť
ale jsem tolik unavená
že nevím, jak dlouho ještě
můžu
vydržet
bojovat

Meeting in July

12. července 2015 v 19:46 words
Dvanáctý den. Dvanáctý den od tý doby, co jsem tě viděla naposled. Jak jsi mě tady doprdele mohl nechat?
Dvanáctý den. Dvanáctý den od tý doby, co mi došlo, že moje tak zvaná BF se nebude tohle léto zajímat o nic jinýho, než jak nejlíp vyhonit/vykouřit svýmu debilnímu klukovi. Jak jsem mohla čekat něco jinýho?
Dvanáctý den. Dvanáctý den, od tý doby, kdy jsem komfort školní lavice vyměnila za tuhle zkurvenou práci, do níž musím jak největší píča dojíždět na kole, makat průměrně 6,75 hodiny a pak jet jak idiot zpátky s pocitem marnosti. Asi jsem čekala moc, když jsem chtěla aspoň minimální podporu od rodičů. I pro normálního člověka je obtížný jít do nový práce, do kolektivu, kde nezná vůbec nikoho. A co teprv pro člověka s úzkostou poruchou a něčím, co bývalo sociální fobie...A jejich postoj k tomu celýmu? Jsou akorát nadšení z toho, že nebudu parazitovat na jejich peněženkách...Nikdy jsem nic nechtěla, nic nepotřebovala. Teď větší část týdne trávím v osamělých hotelových pokojích, kde potím krev, abych mohla přijet domů, vlézt si do studený vany a přemýšlet nad tím, jestli mi ty prachy za to stojí. Za všechen ten stres, za to, že přicházím domů totálně zničená, protože kolikrát nemám ani debilní přestávku, za to, že jsem zas ten zkurvenej outsider, za to, že se mi brutálně zhoršil třes rukou. Nenávidím to. Ale potřebuju peníze.
Vracím se "domů", nadávám, protože agresivita je v tu chvíli vhodnej způsob, jak se vypořádat s tou zasranou úzkostí...A všichni se tváří, jako by tomu nerozuměli. mám toho po krk. mám toho fakt dost.
what doesn't kill you, makes you wish you were dead
nejde o to se "otrkat". u mě něco takovýho prostě nefunguje. chodím po těch hnusnejch chodbách a ačkoli dokážu se všema komunikovat, ačkoli dokážu říct, když něco potřebuju a odpovědět na otázku, cejtím, že to takhle bude vždycky.
tohle je ten zlom.
prostě cejtím, že nemám na to chodit do normální práce s normálním kolektivem...protože vždycky vim přesně, co si myslí. lidi kolem mě...a lidi jsou všude. nenávidim lidi. nenávidim ty jejich zasraný otázky, nenávidim uklízet po nich sračky a koše plný posranejch plínek ani špinavý prostěradla.
umejvala jsem sprchu a přemýšlela o sebevraždě.
zlom
a lidi jsou všude. tenhle svět je přeplněnnej lidma. tenhle svět není pro mě a jediný, co mě tady drží...
co mě tady drží.
díky BF slyším v hlavě Born to die, konkrétně tu část I feel so alone now...celý to byla jen iluze. neměla jsem se na ni tolik spoléhat, neměla jsem jí dovolit dostat se mi tak hluboko pod kůži...protože mi nejspíš dá k narozeninám osamělost,zabalenou v dárkovým papíře a převázanou smyčkou na oběšení se.
jediní dva lidi, kteří mě tady drží. a kdykoli může buď jeden nebo druhej, nebo oba přervat ty slaboučký pavoučí vlákna, který nás spojujou. protože to je přesně to- pavučiny. a já můžu spadnout.
myslím, že bych se měla objednat ke cvokařce. pokec před práškama. tohle nedávám ,nedokážu ty nesmysly držet ve svý hlavě, jako by se na mě všechno sypalo.
přála bych si, aby lidi kolem vysublimovali a aby to všechno aspoň na chvilku nebylo tak zasraně složitý.
jsem na všechno úplně sama.
na ten bordel v mojí hlavě. a ten uklidí kdo?
začala jsem panikařit. telefonovali jsme si a já snad poprvý za tři měsíce vzala hovor...přespat u něj. usmála jsem se, tlemila jsem se jak idiot a po zmáčknutí červenýho tlačítka to na mě dolehlo a já myslela, že se udusim.
neviděli jsme se dvanáct dní. nikdy předtím jsem neměla strach...ale v tý chvíli jsem byla dokonale v prdeli.
mám tak málo času. příliš málo na to, abych ten čas trávila s lidma, který nemůžu vystát, na událostech, na kterých nechci bejt.
měním se v kámen. cejtím to, měním se v kámen s každým dalším slovem, který je proti mě.
"...jsou duše drsné, co samy šly žitím, hroty a ostny se zalily vrchem. Kvetly- li jednou a kvetly- li v noci, rudý byl květ..."
nebo se možná mění v kámen všechno kolem.
chci pryč.
myslím, že se vyhladovím k smrti
lahvička laxativa je poloprázdná
moje stehna vypadaly jako stehna dvanáctiletý holčičky
a klíční kosti a kyčle
nakonec, když použiju sítko a proseju a vyházím všechny ty záležitosti, který by mě mohly jednoho dne opustit
zbyde na dně sítka jedině touha bejt perfektní
která ale nevychází z okolí
vychází ze mě samotné
a nikdy mě neopustí
ana je to jediný, co zbývá, jediná jistota. jak patetické
nedokážu se vypořádat se silami, který hýbou světem
svět se hroutí stejně jako WTC na podzim 2001, jako má kamarádka při panický atace,jako má vlastní mysl
nadopujte mě práškama a zkuste mě přesvědčit, že to tak není
sklenička na víno a flaška dekadence v mým šuplíku
hned vedle kondomů
a žiletek
říkáš něco jinýho, než cítíš
všichni jste cvoci
a já
královna prozřetelnosti
a především jsem strašnej člověk
produkt kolektivního odstrkávání
jako bych neměla co ztratit
hádej, jaká chci být...


už neposlouchám nikoho, nikoho kromě ní. jediný, co říká...pokračovat. pořád pokračovat, ať jsem zrovna sežrala tunu špaget a mám dojem, že je tohle prostě konec světa, že tohle musí být konec světa, jediný, co říká, je ať pokračuju. pokračovat.
pracovat do roztrhání těla, až ze mě lije pot a kolena mám samou modřinu
ve dnech volna běhat jako cvok na rotopedu, ačkoli venku je tak krásný počasí a třicet ve stínu
a ráchat se v ledový vodě ve vaně
a nežrat
nebo si přesně plánovat týden dopředu, kdy si dám jablko a kdy musli tyčinku
a vidět svůj odraz v zrcadle o x kilo lehčí.
a ztratit se v cigaretovym kouři


Shades of cool

3. července 2015 v 14:16 words
Myslím si, že Summertime sadness je napsaný podle mě. Jedině v létě může člověka zavalit ona melancholie s vůní trávy. Smutek, kterej pálí na kůži a tak se může zdát, že vstupujete do devátýho okruhu Pekla. období roku, kdy si vždycky naplno uvědomím, jak moc jsem sama. nezáleží na tom, kolik lidí je kolem, nezáleží na tom, kde právě jsem. léto je jako oslava šílenství. vedro jak v prdeli, sluneční paprsky se evidentně snaží usmažit všechny ty živoucí kreatury a jejich pitoreskní životy na popel. je to, jako když na mě nepřetržitě svítí lampa s tisíciwattovou žárovkou, jako když není kam se schovat, jako ve vyslýchací cele. a v tom vedru se prostě potloukáte kolem, vesnicí Pekelná díra, pálíte jednu za druhou a stále víc si uvědomujete tu nutnost utéct, ale zároveň moc dobře víte, že není kam jít.
není kam jít.
a tohle mě pronásleduje celý dlouhý letní dny, který začínají bejt relativně bezpečný až po setmění. deprese odhodí černý hadry, aby jí nebylo takový vedro a v žabkách mě pronásleduje na každým kroku. paradoxně se v létě cejtím snad nejhůř, ikdyž je to vlastně pochopitelný- stačí poslouchat partičku tzv. cool kidz a jejich naprosto cool plány na letní partiez.
nejde o ty kalby, ani o jejich "coolness", v podstatě jsou mi úplně u prdele...jediný, co jiim závidím je to, jak dokážou bejt šťastní bez sebemenšího úsilí a já se zuby nehty musím držet, abych nezešílela. život lehkej jako dýchání
ležela jsem na břehu pod větvemi vrby a pozorovala, jak na mě padají listy. jako křídla Zvonilek. do zelena tónovanej sluneční svit pozdního odpoledne, cigaretovej kouř, ticho a jemnej vánek. jaký by to bylo,ležet pod tím stromem napořád, napořád smět pozorovat tu stále měnící se korunu a ty složitě pokroucený větve. ze vzdálenosti pět stop pod zemí.
ale miluju letní noci. tehdy se Země nejvíc podobá Nebi. chtěla bych tak jako tenkrát procházet setmělým městem, neohroženě a jistě, s litrem vína v krvi a cigaretou v ruce, protože letní noci jsou prosycený vůní života, nočních klubů a vodních dýmek a měsíc tě pozoruje jak támhleten týpek od baru, kterej tě chce ošukat na hajzlech. noční město je nejnádhernějším bojištěm světa, flašky od chlastu se ráno třpytí jako diamanty a celá ulice se naprosto změní, z naparáděné děvky zpátky v bohabojnou křesťanku.
kdybych mohla, strávila bych celý léto procházením nočních měst, ve dne bych jen spala...nejlíp s tebou po boku, mohli bychom se celej den válet a koukat na seriály o upírech a sexovat a číst knihy o fiozofii a pít kafe po litrech a čekat na setmění, protože ty taky nesnášíš sluneční svit. a pak večer vypadnout s dávkou heráku a mít pocit nesmrtelnosti.
tancovat až do rána a pak zas a znova, dokud bychom neměli pocit, že je to rutina a tak nezbývá žádný jiný logický řešení, než zdrhnout do LA.
ve skutečnosti by mi stačilo, kdybys ležel vedle mě. je jedno kde, na tom vůbec nezáleží. klidně můžem ležet na matraci na podlaze jak největší smažky, s lahvemi od vína a krabičkama od kondomů poházenýma kolem...hlavně mě nenech napospas vlkům.
tři dny jsem nejedla. dneska jsem se nějak přinutila, ačkoli jsem hlad vůbec neměla...hah, hlad...mívám já ještě vůbec hlad? podívala jsem se z okna s nelíčenou hrůzou, která mi přeběhla po zádech, cejtila jsem, že se ztrácím, že tohle už za chvíli nebude žádná sranda. že do sebe za chvíli nedostanu nic, co nebude v tekutým stavu. jsou to spíš chvilkový záchvaty žravosti, díky kterým pak po dobu dalších tří dní nic nežeru. nemám na jídlo ani pomyšlení. mám vystouplejší klíční kosti a žebra. a nejradši bych byla furt v rauši, nejradši bych zapomněla na tenhle svět a na moji mysl, která je spíš klecí než čímkoli jiným.
možná, že když skončím v nemocnici, čas se zastaví. možná ti dojde, že to není v poho...možná mě příště nenecháš samotnou v místnosti plný nožů ,ikdyž víš, že se ráda řežu.
if i get a little prettier, can i be your little baby?
self destructive
potřebuju bejt mnohem, mnohem hubenější.
ten víkend, když jsem zase nebrala telefony...když jsem úplně v prdeli, když nejsem s tebou...bejváš taky tak zoufalej jako já?
ať už je odpověď jakákoli, ať mi řekneš bilionkrát něco, čemu nevěřím, nepřestanu. asi dokud se úplně nezničím.
tak prosím, prosím...nebuď chladnej ani rezervovanej, neber vážně ty kecy, který o mně říkají...aspoň pro tuhle dobu.