Skissors, tears, books and everything else

17. května 2015 v 18:57 |  words
"The difference between genius and insanity is your level of success. The impossible is always crazy until you do it."

Sedím na svý posteli, s obvázanou rukou a v pytlovitým oblečení, který nosim doma, protože se moc bojim toho, že projdu kolem zrcadla a uvidim přesnej obrys svojí postavy v upnutejch hadrech. Mám spoustu bláznivých zvyků, docela se bojím toho, že jednou nebudu schopná je udržet v tajnosti.
Někdy beru laxativa. (Nejvíc jsem je brala ještě na základce, předpokládám, že jsem měla díky tomu problémy se železem a omdlíváním. Naposledy jsem měla tu odpornou věc v pátek. Asi si budu muset brát větší dávky, nefunguje to tak ,jak jsem chtěla. Z nějakýho důvodu nemůžu zvracet, takže beru laxativa. Doufám, že je teď delší dobu potřebovat nebudu...)
Nesnáším, když musím pít z oranžovýho hrnku Pickwick. Někde jsem četla, že oranžová podporuje chuť k jídlu. (Snad proto nenáším tohle místo. Stěny jsou tady oranžový nebo žlutý.
Nejím z velkých talířů. Polívky si dávám do misky, protože přes okraj není vidět, kolik toho mám. Nemám ráda nerezový příbory a lžičky od babičky.
Už hrozně dlouho jsem nejedla s někým. Jím sama. Když žeru sladkosti, tak nechci, aby o tom někdo věděl. Když mě při tom někdo vidí, cejtím se jak píča, jak kdybych si na něco hrála...Chápejte, po těch nařčeních z "anorexie" mě načapají, jak se cpu čokoládou. Když něco jím v kuchyni, pouštím nahlas rádio, abych nebyla slyšet, protože ve vedlejší místnosti s televizí vždycky někdo sedí a marní svůj čas čuměním na zprávy...
Nedokážu jíst na veřejnosti. Je mi to nepříjemný a v takovejch chvílích se vrací Sofie.
Na základce jsem vyhazovala svačiny. Buď jsem je nechala po šuplících zplesnivět, nebo jsem je dala psovi, ještě čerstvý, samozřejmě. Bylo mi z toho hrozně. Někdy jsem je naházela do hajzlu.
Teď už mi nikdo svačiny nechystá- matka nejspíš naznala, že je to stejně ztráta času, ani nevím, jak k tomu došlo, že se mi podařilo ji přesvědčit. Chystám jídlo ségře a otcovi. Nejspíš jsem jí nakecala, že si beru jogurty, kdoví...
Ví moc dobře, že nejím. Ví, že nechodím na obědy, že nejím nic ráno a stejně s tím nic nedělá. Díkybohu. Myslím,že mě začíná nesnášet, celej víkend se ke mně chová naprosto příšerně. A já brečím a piju bylinkovej čaj, jako že mi to pomůže. Mají mi kurva pomoct ty prášky!


Od čtvrtka se všechno sere. pátek byl katastrofální, to už jsem věděla, že se zas něco chystá. jako by se na obzoru formovala obrovská tsunami a mě nenapadlo nic jinýho, než se schoulit pod deku a podvolit se tomu. nechat to, ať mě to převálcuje. jako obvykle. je těžký proti tomu bojovat. tentokrát jsem to posrala dokonale.
nebrala jsem telefony, neměla jsem náladu nikoho vidět.
dneska je to o trochu lepší.
Začínám mít vážnou averzi k víkendům stráveným doma, protože ta podpora, která by měla fungovat a která by mi snad i pomohla prostě nefunguje.
a víte, co je nejlepší? stejně si připadám hnusná, tlustá, odporná a šeredná.
připadám si hnusná nejen na povrchu, ale i uvnitř.


nechci jít ven. nechci bejt vidět, nechci nic. ale vím moc dobře, že se musím sebrat. zítra jdu do školy. musím. už v pondělí jsem se na to vykašlala. nemám omluvenku a teď nemám na to si o ni říct. teď bych si nedokázala říct ani o peníze na autobus.
jsem hroznej člověk.
doma hrajeme škatulata. celá hra tkví v tom vyhejbat se jeden druhýmu, takže si měníme pokoje, ale nessmíme bejt v jednom zároveň. tenhle dům je moc velkej a prázdnej.
...
zas jsem se pořezala. poprvý nůžkama, protože nic jinýho po ruce nebylo. jak to sakra mám utajit? a co je horší, vůbec se mi neulevilo. chtěla jsem přitlačit. měla jsem přitlačit. měla jsem...
všechny špatný věci, všechno špatně. nenechám se zas do toho zahučet. nikdo jinej mi s tím nepomůže, už ne. Kate je pryč. už se neodvažuju jí psát. naposledy jsem jí napsala v únoru na její narozeniny. omlouvala jsem se, že nemám čas. ve skutečnosti jsem byla v háji. už to tu bylo tolikrát, že by to bylo trapný, nejspíš.
teď mě musí zachraňovat on...
ne
musím se zachránit sama. jesti mě něco ty roky osamaění naučily, tak to, že je kravina se spoléhat na kohokoli jinýho než na sebe. Matka, otec, kámoška...jen já.
nejsem žádná zkurvená oběť. nepovažuju se za oběť. prostě jsem komplikovaná lidská bytost, který je těžký porozumět. a skoro nikdo se mnou neumí zacházet, je tudíž snadný mi vyrobit další jizvy...ikdyž možná nechtěně. jsem zvláštní. jsem citlivá. jsem agresivní. chtěla bych se s někým poprat, chtěla bych to všechno vybít ze sebe. jsem odjištěnej granát. mám válku v hlavě. něco je se mnou špatně, ale to nevadí.
já se s tím poperu.
jsem koneckonců bulldog, ne?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 must-be-thinka must-be-thinka | 18. května 2015 v 18:51 | Reagovat

je to depresivni
ale to, ze nerada jis pred ostatnima a ze nechces na verejnost mam stejny
nechapu, ze s tim tvoje rodice nic nedelaji, u me to kontroluji a jakmile vidi, ze se necemu vyhybam, tak do me to jidlo nacpou tak i tak :/

2 tokmlhy tokmlhy | E-mail | Web | 18. května 2015 v 23:37 | Reagovat

Zkus se brát jinak. Změň svůj pohled na svět a na důvody, co je hezké a špatné... Kdo to určil? Všichni jsme krásní. :) Žij šťastně
S láskou,
Věřitelé v lepší svět. :)

3 Luce Luce | E-mail | 19. května 2015 v 23:01 | Reagovat

Víš, prolezla jsem Ti komplet celý blog. Nadvakrát. Proč? Protože třeštím oči na ta seskládaná písmenka. Na ta slova, na pocity, ze kterých se snažíš vypsat a tak nějak se v tom vidím. Trošku. Připadám si prázdná, připadám si jako mrtvá mezi živými. Připadám si odsouzená a tak zatraceně zbytečná. Jsem obětí vlastní mysli, která si se mnou dělá co chce. Jsem jako otrok, jako padlý anděl odsouzený žít tady, tady na Zemi. Anděl s protrhanými křídly. Věčný snílek zahalený v dece žalu a věčné bolesti. Proč Ti to píšu, proč Ti to cpu, co je Ti vlastně do toho? Nic. Jen Ti chci říct, že část myšlenek a emocí, které pouštíš sem do anonymního éteru, jsou pro mě pohlazením po zamrzlé duši, oblaku zkaženého vzduchu. Připadáš mi jako Effy, to ber jako hlubokou poklonu. Je to tak temně krásný, tak smutný a tak neskutečně dokonalý. Děkuju, ne za to že trpíš, to mě neskutečně mrzí a kdybych Ti mohla pomoct, udělám to.  Ale tvá slova mi dávají pocit, že nejsem jediná.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama