neurochirurgie

5. května 2015 v 19:12 |  words
Dneska odpoledne jsem si jako obvykle opřela čelo o zašvihanou okenní tabulku autobusu a byla šťastná, ne ani tak z toho, že jedu domů (protože...co tady doprdele? jo, někdy tu je wifi a pořád tu mám postel a hrníček s Blink 182, ale to je asi tak vše...). Někdy je můj den jako lízatko s tekutou náplní uvnitř....Začátek je jako tvrdej pád na zem, kdy člověk dvacet minut před odjezdem autobusu sebere veškerý svoje síly a prostě se zvedne z tý zkurveně vyhřátý postele, ikdyž se mu dělá mdlo při pomyšlení na všechny ty kretény, který ho zas budou soudit za tu největší blbost, jako kdy v životě udělal a která ho trápí tolik, že má pocit, že se z toho zcvokne. Vstane z postele a tak trochu sebevražedně skočí po hlavě do dalšího dne na píču, přičemž už od začátku ví, jak moc to zas bude bolet.
A jednotlivý vrstvy sraček se postupně rozpouští, občas dokonce na chvíli vysvitne sluníčko- to, když máte vedle sebe tak skvělýho člověka, kterej vás dokáže rozesmát a odvést vaše myšlenky aspoň na chvilku jiným směrem. Nebo je to možná tím, jak se postupně během dne vaším tělem prodírá flegmatičnost, takže v jednu už je vám skoro všechno u prdele, spolu s tím, jak se v tý řece I-don't-care utápí stres, frustrace, strach a úzkost. (JO, doprdele, suďte člověka s úzkostnou poruchou a depresemi. Dejte mi na záda cedulku JSEM PÍČA a fuck you all...)
Usmívala jsem se. Dostala jsem se k tekutý sladký náplni...
Po včerejšku jsem zas začínala bláznit. Přijela jsem domů a za nic na světě jsem nechtěla myslet, jen proboha nepřemýšlet...Bezmyšlenkovitě jsem si teda uklidila pokoj, přičemž jsem se zuby nehty snažila nesklouznout do toho bazénu sebeobviňování a lítosti. Hrozně jsem chtěla něco dělat, nějak se zaměstnat, dohnala jsem to dokonce tak daleko, že jsem měla v plánu nabatikovat si tričko na Majáles. Skončila jsem nad dějepisem s Three cheers for sweet revenge na plný koule puštěným do sluchátek, takže jsem měla asi tak nulovou šanci se něco naučit (vzpomněla jsem si na to dneska ráno při písemným zkoušení anglický reformace -_-Doprdele). Pak jsem čuměla na hokej a na konci třetí třetiny jsem fakt skoro usínala. jsem furt utahaná a to ještě nechodim do práce. je deprimující...nechci říct nic nezvládat, nechci sklouznout do toho kruhu, do kterýho občas spadnu apak si vyčítám i vlastní narození a to, že jsem úplně na hovno a k ničemu...
what a wonderful world.
ne, běž pryč.
začínám věřit tomu, že všechno špatný, co se mi v životě stalo a stane je zkouška. a já mám dost toho, jak furt padám na držku...ale vždycky se zvednu. mám sice trochu komplikovanější situaci než všichni okolo, veskutečnosti je špatnej vtip, v jaký společnosti se nacházím...chci říct...je to taková ta "elita", výběr nejlepších z nejlepších, takoví ti správní hateři a já vim, že mezi ně nijak zvlášť nezapadám, ale, nevim ,co s tim mám doprdele asi tak dělat.
začínám věřit tomu, že to, co se mi stalo, to, co jsem si nějakým způsobem vsugerovala do hlavy ze mě dokáže udělat silnějšího člověka...když jsem schopná sama sebe naprosto mentálně rozložit, měla bych bejt logicky schopná se taky sama dát dohromady. ačkoli...nemůže tě napravit stejnej člověk, kterej tě rozbil...?
kapitola XXXIX.
zodpovědnost za svůj vlastní život.

proč mi doprdele žádnej online simulátor nechce ukázat, jak vypadá 45kilogramový tělo? hlavně že to na mě řve z reklamy na billboardu, jůtůb, televize...
asi ze mě zas bude vegan. jako by na tom záleželo ,jakým způsobem se tituluju, pro rodiče jsem konstantní problém. Problém je moje prostřední jméno.
healthy lifestyle.
budu jíst saláty a cvičit jógu...:D (jo, jasně...to bych asi prvně musela překonat tu nebetyčnou sebenenávist, abych si mohla každej den chystat žrádlo a nechat svůj mozek produkovat něco jinýho než negativní myšlenky...)
teď jsem člověk, kterej na sebe víceméně sere a huntuje si plíce i žaludek- jedno cigaretama a druhý projímavými čaji nebo hladověním. a s dneškem mě s plnou silou převálcovalo vědomí toho, že takhle to do čtvrťáku prostě dělat nemůžu. můj život je jaksi vymknutej z kloubů a já netrpělivě čekám, až se to zas spraví....potřebuju funkční mozek a sebevědomou osobnost, která bude schopná uspět v tom hnusnym velkym světě.
Nějakej dárce?
pociťuju, že melu z posledního. periodicky se u mě střídají psychický kolapsy s momenty, kdy jsem víceméně v pohodě...teď je to navíc ještě úžasnější o to, že beru tři týdny nový ATD, takže kolikrát ani nevím, jestli mě bolí hlava sama o sobě, ze stresu, z toho, že málo piju nebo jestli je to jen vedlejší příznak. a ten pocit, že jedu asi tak na 50 procent je strašnej. to, že bych to všechno mohla zvládat milionkrát líp..
kéž by byl puding...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama