Květen 2015

Skissors, tears, books and everything else

17. května 2015 v 18:57 words
"The difference between genius and insanity is your level of success. The impossible is always crazy until you do it."

Sedím na svý posteli, s obvázanou rukou a v pytlovitým oblečení, který nosim doma, protože se moc bojim toho, že projdu kolem zrcadla a uvidim přesnej obrys svojí postavy v upnutejch hadrech. Mám spoustu bláznivých zvyků, docela se bojím toho, že jednou nebudu schopná je udržet v tajnosti.
Někdy beru laxativa. (Nejvíc jsem je brala ještě na základce, předpokládám, že jsem měla díky tomu problémy se železem a omdlíváním. Naposledy jsem měla tu odpornou věc v pátek. Asi si budu muset brát větší dávky, nefunguje to tak ,jak jsem chtěla. Z nějakýho důvodu nemůžu zvracet, takže beru laxativa. Doufám, že je teď delší dobu potřebovat nebudu...)
Nesnáším, když musím pít z oranžovýho hrnku Pickwick. Někde jsem četla, že oranžová podporuje chuť k jídlu. (Snad proto nenáším tohle místo. Stěny jsou tady oranžový nebo žlutý.
Nejím z velkých talířů. Polívky si dávám do misky, protože přes okraj není vidět, kolik toho mám. Nemám ráda nerezový příbory a lžičky od babičky.
Už hrozně dlouho jsem nejedla s někým. Jím sama. Když žeru sladkosti, tak nechci, aby o tom někdo věděl. Když mě při tom někdo vidí, cejtím se jak píča, jak kdybych si na něco hrála...Chápejte, po těch nařčeních z "anorexie" mě načapají, jak se cpu čokoládou. Když něco jím v kuchyni, pouštím nahlas rádio, abych nebyla slyšet, protože ve vedlejší místnosti s televizí vždycky někdo sedí a marní svůj čas čuměním na zprávy...
Nedokážu jíst na veřejnosti. Je mi to nepříjemný a v takovejch chvílích se vrací Sofie.
Na základce jsem vyhazovala svačiny. Buď jsem je nechala po šuplících zplesnivět, nebo jsem je dala psovi, ještě čerstvý, samozřejmě. Bylo mi z toho hrozně. Někdy jsem je naházela do hajzlu.
Teď už mi nikdo svačiny nechystá- matka nejspíš naznala, že je to stejně ztráta času, ani nevím, jak k tomu došlo, že se mi podařilo ji přesvědčit. Chystám jídlo ségře a otcovi. Nejspíš jsem jí nakecala, že si beru jogurty, kdoví...
Ví moc dobře, že nejím. Ví, že nechodím na obědy, že nejím nic ráno a stejně s tím nic nedělá. Díkybohu. Myslím,že mě začíná nesnášet, celej víkend se ke mně chová naprosto příšerně. A já brečím a piju bylinkovej čaj, jako že mi to pomůže. Mají mi kurva pomoct ty prášky!


Od čtvrtka se všechno sere. pátek byl katastrofální, to už jsem věděla, že se zas něco chystá. jako by se na obzoru formovala obrovská tsunami a mě nenapadlo nic jinýho, než se schoulit pod deku a podvolit se tomu. nechat to, ať mě to převálcuje. jako obvykle. je těžký proti tomu bojovat. tentokrát jsem to posrala dokonale.
nebrala jsem telefony, neměla jsem náladu nikoho vidět.
dneska je to o trochu lepší.
Začínám mít vážnou averzi k víkendům stráveným doma, protože ta podpora, která by měla fungovat a která by mi snad i pomohla prostě nefunguje.
a víte, co je nejlepší? stejně si připadám hnusná, tlustá, odporná a šeredná.
připadám si hnusná nejen na povrchu, ale i uvnitř.


nechci jít ven. nechci bejt vidět, nechci nic. ale vím moc dobře, že se musím sebrat. zítra jdu do školy. musím. už v pondělí jsem se na to vykašlala. nemám omluvenku a teď nemám na to si o ni říct. teď bych si nedokázala říct ani o peníze na autobus.
jsem hroznej člověk.
doma hrajeme škatulata. celá hra tkví v tom vyhejbat se jeden druhýmu, takže si měníme pokoje, ale nessmíme bejt v jednom zároveň. tenhle dům je moc velkej a prázdnej.
...
zas jsem se pořezala. poprvý nůžkama, protože nic jinýho po ruce nebylo. jak to sakra mám utajit? a co je horší, vůbec se mi neulevilo. chtěla jsem přitlačit. měla jsem přitlačit. měla jsem...
všechny špatný věci, všechno špatně. nenechám se zas do toho zahučet. nikdo jinej mi s tím nepomůže, už ne. Kate je pryč. už se neodvažuju jí psát. naposledy jsem jí napsala v únoru na její narozeniny. omlouvala jsem se, že nemám čas. ve skutečnosti jsem byla v háji. už to tu bylo tolikrát, že by to bylo trapný, nejspíš.
teď mě musí zachraňovat on...
ne
musím se zachránit sama. jesti mě něco ty roky osamaění naučily, tak to, že je kravina se spoléhat na kohokoli jinýho než na sebe. Matka, otec, kámoška...jen já.
nejsem žádná zkurvená oběť. nepovažuju se za oběť. prostě jsem komplikovaná lidská bytost, který je těžký porozumět. a skoro nikdo se mnou neumí zacházet, je tudíž snadný mi vyrobit další jizvy...ikdyž možná nechtěně. jsem zvláštní. jsem citlivá. jsem agresivní. chtěla bych se s někým poprat, chtěla bych to všechno vybít ze sebe. jsem odjištěnej granát. mám válku v hlavě. něco je se mnou špatně, ale to nevadí.
já se s tím poperu.
jsem koneckonců bulldog, ne?


it was all about...

10. května 2015 v 17:43
...cestou z hlavního města jsem přemýšlela nad posleldními třemi roky mýho života. Není to vtipný, jak se člověk dokáže prostě zaseknout na místě a ze snahy zvednout se ze země žije v konstantní únavě?
mám v sobě něco mizantropickýho. nedokážu vydržet s lidma, pokud je šíleně nemiluju. tuhle dost skličující vlastnost jsem v sobě odhalila za poslední tři dny. všichni mě už serou a není možný, že bych pokaždý vyfasovala lidi, kteří jsou nesnesitelní. musí to být ve mně.
hloupá holka.
cestování u mě vyvolává melancholii. možná proto, že vim, že se budu muset vrátit. kdybych věděla, že odcházím napořád...utratila jsem skoro všechny svoje peníze a ničeho nelituju. možná budu zítra mrtvá, k čemu by mi pak byla zavařovačka plná peněz s nápisem DO NOT TOUCH?
sociální fobie Sofie. A Nico celej tejden mlčí a nechává mě cpát se popcornem.
Mám ráda silný lidi. Mám ráda lidi, kteří se ze stokilovejch nerdíků dokážou transformovat v týpka se směšným účesem na způsob Doctora Who a s kuřecíma nožkama.
zírala jsem ven francouzským oknem a přála si být s ním. chtěla jsem vylézt na rantl balkonu v Letňanech a vidět jeho vyděšenej obličej, chytit se ho za ruku a přejít tam a zpátky jako kočka, třicet metrů nad zemí. čtyřikrát.
nemám náladu na realitu. možná půjdu a zachumlám se do pěny, uvelebim se ve vaně plný teplý vody a zapomenu na svět.
necejtim se tak sama, jako když mi bylo čtrnáct. pokud jsem někdy byla blízko smrti, tak to bylo po mých čtrnáctinách. vybavovaly se mi věci pohřbený pod vrstvou prachu a vzorečků do fyziky. měla jsem je tam nechat. měla jsem je nechat ležet tam, kde byly.
není to neuěřitelný? jak málo stačí, aby člověk kompletně znčil sám sebe? pokud má předpoklady k sebedestrukci, projeví se to...stačí věta, stačí jedno slovo, opakovaný posměšně pořád dokola, stačí tři dny hloupejch poznámek, který milá Sofie přetvoří ve skrytý ostny kritiky. kritiky mojí váhy, mýho vzdělání, mýho vzhledu, mý celý zkurvený osobnosti.
nikdo mě nechce nechat naživu.
HOW TO BE MENTALY HEALTHY?
pokouším se najít smysl svýho života. poslouchám la dispute a pokouším se najít nějakej smysl v tomhle bordelu, v tomhle všem. ve věcech kolem, proč vůbec jsem tady? tohle není v pořádku, já nejsem v pořádku a upřímně:
nejsem v pořádku už pěkně dlouho. od začátku roku to všechno stojí za hovno, jako by mě nějaká píča proklela, jako by na mě někdo seslal kletbu voodooo a do figurky s pramenem mejch vlasů ,terý padají po zemi, kamkoli se hnu bodal nože. nikdy mi nebylo líp. nikdy jsem nebyla šŤastnější a zároveň jsou moje deprese horší a horší. nedává to smysl? já vím. zhoršuje se to, občas se sice objeví hvězdy v týhle nekonečný tmě, v týhle nudě a šedi, ale většinou jsou to jen záblesky jeho očí.
on je moje antidepresivum.
ještě pořád chci bejt perfektní.
jak z toho ven?

myslím, že bych se měla zvážit. myslím, že se musím nějak vyprovokovat k činu.
50 dní do prázdnin.
ana
a já

neurochirurgie

5. května 2015 v 19:12 words
Dneska odpoledne jsem si jako obvykle opřela čelo o zašvihanou okenní tabulku autobusu a byla šťastná, ne ani tak z toho, že jedu domů (protože...co tady doprdele? jo, někdy tu je wifi a pořád tu mám postel a hrníček s Blink 182, ale to je asi tak vše...). Někdy je můj den jako lízatko s tekutou náplní uvnitř....Začátek je jako tvrdej pád na zem, kdy člověk dvacet minut před odjezdem autobusu sebere veškerý svoje síly a prostě se zvedne z tý zkurveně vyhřátý postele, ikdyž se mu dělá mdlo při pomyšlení na všechny ty kretény, který ho zas budou soudit za tu největší blbost, jako kdy v životě udělal a která ho trápí tolik, že má pocit, že se z toho zcvokne. Vstane z postele a tak trochu sebevražedně skočí po hlavě do dalšího dne na píču, přičemž už od začátku ví, jak moc to zas bude bolet.
A jednotlivý vrstvy sraček se postupně rozpouští, občas dokonce na chvíli vysvitne sluníčko- to, když máte vedle sebe tak skvělýho člověka, kterej vás dokáže rozesmát a odvést vaše myšlenky aspoň na chvilku jiným směrem. Nebo je to možná tím, jak se postupně během dne vaším tělem prodírá flegmatičnost, takže v jednu už je vám skoro všechno u prdele, spolu s tím, jak se v tý řece I-don't-care utápí stres, frustrace, strach a úzkost. (JO, doprdele, suďte člověka s úzkostnou poruchou a depresemi. Dejte mi na záda cedulku JSEM PÍČA a fuck you all...)
Usmívala jsem se. Dostala jsem se k tekutý sladký náplni...
Po včerejšku jsem zas začínala bláznit. Přijela jsem domů a za nic na světě jsem nechtěla myslet, jen proboha nepřemýšlet...Bezmyšlenkovitě jsem si teda uklidila pokoj, přičemž jsem se zuby nehty snažila nesklouznout do toho bazénu sebeobviňování a lítosti. Hrozně jsem chtěla něco dělat, nějak se zaměstnat, dohnala jsem to dokonce tak daleko, že jsem měla v plánu nabatikovat si tričko na Majáles. Skončila jsem nad dějepisem s Three cheers for sweet revenge na plný koule puštěným do sluchátek, takže jsem měla asi tak nulovou šanci se něco naučit (vzpomněla jsem si na to dneska ráno při písemným zkoušení anglický reformace -_-Doprdele). Pak jsem čuměla na hokej a na konci třetí třetiny jsem fakt skoro usínala. jsem furt utahaná a to ještě nechodim do práce. je deprimující...nechci říct nic nezvládat, nechci sklouznout do toho kruhu, do kterýho občas spadnu apak si vyčítám i vlastní narození a to, že jsem úplně na hovno a k ničemu...
what a wonderful world.
ne, běž pryč.
začínám věřit tomu, že všechno špatný, co se mi v životě stalo a stane je zkouška. a já mám dost toho, jak furt padám na držku...ale vždycky se zvednu. mám sice trochu komplikovanější situaci než všichni okolo, veskutečnosti je špatnej vtip, v jaký společnosti se nacházím...chci říct...je to taková ta "elita", výběr nejlepších z nejlepších, takoví ti správní hateři a já vim, že mezi ně nijak zvlášť nezapadám, ale, nevim ,co s tim mám doprdele asi tak dělat.
začínám věřit tomu, že to, co se mi stalo, to, co jsem si nějakým způsobem vsugerovala do hlavy ze mě dokáže udělat silnějšího člověka...když jsem schopná sama sebe naprosto mentálně rozložit, měla bych bejt logicky schopná se taky sama dát dohromady. ačkoli...nemůže tě napravit stejnej člověk, kterej tě rozbil...?
kapitola XXXIX.
zodpovědnost za svůj vlastní život.

proč mi doprdele žádnej online simulátor nechce ukázat, jak vypadá 45kilogramový tělo? hlavně že to na mě řve z reklamy na billboardu, jůtůb, televize...
asi ze mě zas bude vegan. jako by na tom záleželo ,jakým způsobem se tituluju, pro rodiče jsem konstantní problém. Problém je moje prostřední jméno.
healthy lifestyle.
budu jíst saláty a cvičit jógu...:D (jo, jasně...to bych asi prvně musela překonat tu nebetyčnou sebenenávist, abych si mohla každej den chystat žrádlo a nechat svůj mozek produkovat něco jinýho než negativní myšlenky...)
teď jsem člověk, kterej na sebe víceméně sere a huntuje si plíce i žaludek- jedno cigaretama a druhý projímavými čaji nebo hladověním. a s dneškem mě s plnou silou převálcovalo vědomí toho, že takhle to do čtvrťáku prostě dělat nemůžu. můj život je jaksi vymknutej z kloubů a já netrpělivě čekám, až se to zas spraví....potřebuju funkční mozek a sebevědomou osobnost, která bude schopná uspět v tom hnusnym velkym světě.
Nějakej dárce?
pociťuju, že melu z posledního. periodicky se u mě střídají psychický kolapsy s momenty, kdy jsem víceméně v pohodě...teď je to navíc ještě úžasnější o to, že beru tři týdny nový ATD, takže kolikrát ani nevím, jestli mě bolí hlava sama o sobě, ze stresu, z toho, že málo piju nebo jestli je to jen vedlejší příznak. a ten pocit, že jedu asi tak na 50 procent je strašnej. to, že bych to všechno mohla zvládat milionkrát líp..
kéž by byl puding...

May day

3. května 2015 v 18:15 words

Nikoho nezajímá, že nevíš, co dělat. Nikoho nezajímá, že nevíš, co dál. Je to v předstírání. Předstírej, že je všechno tak, jak má, že máš všechno pod kontrolou. Předstírej, že víš, co dělat. Protože...Copak to takhle nedělají všichni? Doprdele, přece nemůžou všichni kolem vědět, co dělat, ne? Přece nemůžu bejt zas jako jediná mimo...To není možný. Nikdo z nich není ztracenej? Nebo jsou o tolik lepší v předstírání? Nenávidim se za to, jak se pořád k někomu přirovnávám. Nenávidim se za spoustu věcí. Nezvládám čas. Nezvládám svou realitu. Za okny je hnusně a mně je hnusně ze sebe.
Chtěla bych mít schopnost...Vytvořit z těch věcí, který se mi dějou drobný zábavný vtipný úžasně humorný historky. Chtěla bych je přetransformovat v tu trošku do mlýna, kterou normální lidi přispívají do konverzace..."Konverzace."
Spoustu slov "chtěla bych" bych chtěla předělat v realitu, kterou by bylo možný zvládat.
"Ty mě kurva neznáš."
myslím, že mě přesně tohleto ničí. potkávat se s takzvaně normálními lidmi. je mi to jedno. nechci to řešit. budu předstírat, jak hrozně je mi to u prdele a dál brát prášky.
ne.
není to správný. ten pocit není správnej. nic z toho. sedět v přeplněný místnosti plný lidí, lidí mýho věku a říkat si, co tam doprdele dělám. i'm not okay and it's not allright. Crooked young. best thing ever.
a víš ty co? Mám mnohem větší problémy, než jseš ty. mám kurva takový problémy, že pochybuju, že bys to na mym místě ještě nezabalil. vlastně bys mi měl bejt úplně u prdele. vy všichni takzvaně normální hajzlové.
mým archetypem je odpadlík. není to trapný?
je dost odpadlíkovský dřepět ráno u vany a prát si poblitý oblečení? mám toho po krk. kurva. běžte do prdele.
zkusila jsem zapadnout, no, a jak to dopadlo. perfektně. zkusila jsem zapadnout a čím dýl to zkouším, tím je to víc na hovno.
mám asi zas depresi.
kurva.
když mám depresi, jsem velmi vulgární. když mám depresi, mluvim sprostě jako dlaždič a v takových chvílích je lepší se mi obloukem vyhnut, rotože nejvíc ze všeho připomínám zvíře uvězněný v nějaký kleci, ze který se nemůže dostat, ale pokud se někdo k tý kleci přiblíží a zkusí uvolnit zámek ,vrčí a štěká a řve a cení zuby.
ráda sedím v koupelně a přemýšlím. až budu jednou bydlet sama, chci mít sprchu. místo, kde se schoulim pod proud studený vody a smyju ze sebe všechnu tu špínu, pocity, kůži.
hnusí se mi věci kolem mě. hnusí se mi mý myšlenky, analytický hovadiny, který detailně rozebírají každou vteřinu. hnusí se mi to, jak nedokážu nic vidět s odstupem, ikdyž se o to už deset hodin snažím, zkouším odložit svou pokřivenou optiku a nebrat věci tragicky. mám z toho akorát tak panický ataky.
přemýšlím o elektrokonvulzivní terapii. možná by se mi po elektrošocích konečně rozsvítilo. jo. naperte do mě 220 V. přímo do centra všeho. nebo víte co? já si prostě sednu do vany, protože sprchu budu mít, až budu bydlet sama, napustím si plnou vanu vody a vy prostě zapojte do zásuvky fén a hoďte ho do vody.
problem solved.
jsem nemožná. už zas jsem si rozškrábla strup na ruce, docela to bolí. (ale tohle není fejsbuk, ty píčo)
taky přemýšlím o tom ,že se přidám k cirkusu. k Přehlídce zrůd.

z písku a mlhy

1. května 2015 v 16:10 words
Myslím, že jsem asi romantická. asi jsem romantik a pokud tomu tak je, mám další nevýhodnou vlastnost, protože vidím dnešní svět jako žumpu, kde snílci s přiblblým výrazem v ksichtu prostě neuspějou, narozdíl od realistických "sobeckých" hajzlů (ach, jak ráda bych byla jedním z těchhle cílevědomých hajzlů, necítící vinu ani strach.) Neuznávám "snílkovství" a v podstatě beru svět jako bojiště...A člověk musí obrousit vlastní hrany, naostřit lokty a vrhnout se do boje. Neuznávám snílkovství, snila jsem o změně světa, jenže dneska vidím, že jeden člověk prostě tohle všechno změnit nedokáže...A nikdy to není víc jak jeden člověk, všichni jsme sami. Všichni jsme konzumováni samotou. Je to součást naší jsoucnosti, je to součást naší duše. Samota nám koluje v krvi a my jen čekáme na okamžik, na tu vteřinu světla, kdy se promění nazpátek v hemoglobin ,na chvíli, kdy nás zasáhne paprsek iluze, že možná...
Je to správně? Je tenhle svět správně?
Ne. Tenhle svět není pro romantiky a snílky. Je to, jako by se všechno rozpadalo. Bývala jsem romatik a snílek. Bývala jsem taková, ale postupem času člověk odkrývá temný mystéria a má čím dál tím víc dojem ,že jde všechno do prdele...
Ale stejně jsem asi romantik ,protože ze všeho nejvíc toužím po útěku od reality, po odstřihnutí se od toho, co se teď děje, od bolestnejch všednodenních starostí, od toho všeho, od šedi, kterou denodenně žerou rodiče, od toho, jak jejich svět utíká minutu po minutě a den po dnu, od toho, jak nesmyslnně každej den vstávají do stejný práce, kterou nesnáší, od šedi ,kterou žijou, od nesmyslnejch konverzací ,který mezi sebou vedou, od snů ,kterejch se vzdali.
Chci útěk. Chci zapomenout na ten strach. Chci zapomenout na ty temný dny a na jejich cykličnost.
Chci útěk. Chci uprostřed noci vypadnout z baráku s malým batůžkem na zádech, chci vyjít do tmy a mlhy a v ní se utopit, dokud nenajdu aspoň něco.
Chci za úsvitu vidět panenskej svět, takovej, jakej by byl, kdyby neexistovali lidi a jejich pitomá arogance, jejich opovrhování jeden druhým ,jejich posuzování a všechny ty jejich hnusný malicherný vlastnosti, díky kterým si snad připadají výjimeční.
Neříkám, že jsem jiná. Jen vím, že vidím svět pokřiveně. Vidím svět jinou optikou než většina lidí. Jsem mluvčím bláznů.
Chci kouřit trávu v letní noci. Chci se opít tisícem druhů alkoholu a tancovat na house party, zase. Zase zapomenout. Zase utéct. Chci naplnit svý žíly něčím jiným než hemoglobinem a samotou, ale nechci je porušit, nechci je přetnout.
Je tolik vyčerpávající bejt mnou.
I am the ocean, I am the sea. There's a world inside of me.
Poslouchám Flume. V některých chvílích mi house pomáhá myslet. Všechny ty nesmyslný žánry bez textů.