indécision

15. dubna 2015 v 19:27 |  words
někteří jedinci by si zasloužili strávit jeden zkurvenej den v mý kůži. v mý hlavě. se všema mejma myšlenkama, s tím proudem paranoidních obav nebo opakujícíma se blbostma (jako třeba výčet toho, co jsem snědla za uplynulej tejden). ti zkurvysyni by si to zasloužili. sice nevím, o kom konkrétně teď muvím, asi mám zas ten pocit, že mě všichni soudí, aniž by mě ve skutečnoti znali. nejdřív si zkuste žít s mou pokurvenou myslí a pak mě suďte... jo doprdele.
nevydrželi by to ani den. do čtyřiadvaceti hodin by jim hráblo.
je to dokonalý, předstírat před stádečkem normální holku, která občas řekne nějakou píčovinu, aby si o ní náhodou nezačali myslet, že nemá v mozku nasráno...ale doprdele, nikdo z nich mě nezná.
všichni se čas od času zblázníme.
já se zbláznila naposledy 7. dubna. V den, kdy to Kurt zabalil. V den "vzdělanosti". jaká ironie.
bylo to hrozný. měla jsem dojem, že se moje mysl sesouvá k zemi, mění v písek, rozpadá. jako by to bylo rozbitý sklo vypadávající z rámu. a já šla taky k zemi.
pět hodin v kuse jsem brečela. nervový zhroucení...? je mi sedmnáct doprdele, proč musim procházet těmahle sračkama? proč se mi to děje?
podle jednoho citátu od Deepa lidi nebrečí proto, že by byli slabí, ale proto, že se snažili být silnými příliš dlouhou dobu...
brečela jsem tři dny. brečela jsem a nemohla přestat. brečela jsem a všechno kolem bolelo. brečela jsem i v noci, takže moje oči byly každý ráno krásně opuchlý, až připomínaly křepelčí vajíčka.
tak tohle je to dno.
rock bottom.
našla jsem to místo dost brzo. asi každej nosí to místo v sobě. proto se každej člověk bojí pohledu do sebe sama. ty nejčernější úchylky, ty nejděsivější noční můry. a časomíra odpočítávající, kdy to všechno půjde do prdele. všechno to nosíme v sobě. hnije to v nás.
byl tohle ten pravdivej svět? je tohle ta realita? nebo je ta pravá realita trávová a chlastová? nebo prostě žádná není a tohe je jen dlouhej dlouhej sen? nežiju v Matrixu?
bojím se, že se svět zhroutí. bojím se, že ránu otevřu dveře a najdu svět v rozvalinách. v plamenech.
můj svět někdy bejvá v plamenech.
stejně to jde všechno do prdele...
dneska odpoledne jsem seděla na lavičce v parku, zkurvený sluníčko mi svítilo do ksichtu a já hořela...vytáhla jsem tři cigára navzdory tomu, že se mi začíná blbě dejchat. nikdo známej v okolí nebyl, tak jsem se konečně mohla tvářit dostatečně tragicky.
mám ráda chuť cigaret. ne. miluju chuť cigaret. je to jeho chuť. jednou chutnal jako maliny, ale já se neodvážila mu to říct.
šla jsem na psychiatrii. sama. na psychiatrii jsem vždcyky sama, nikdo nemá koule na to mě tam doprovodit a sednout si potupně vedle mě.
kolikrát jsem ti řekla, že jsem cvok?
jsem cvok.
jsem cvok opět na prášcích.
kongratulejšn, ty píčo.
myslela jsem, že chcípnu hlady. vůbec nic jsem nechtěla jíst a když už jsem něco sežrala, neudržela sjem to v sobě. jen jsem furt myslela na to, jak hořím. na tu bolest, na ty střepy v mý zkurvený hlavě. jak se tam vzaly??? ani nevim, kolik vážim. každej den je to jinak, prostě to nikdy neni stálý číslo.
nevim, 53?

bojim se, že si přiznám, že to nezvládnu. bojim se, že podlehnu tomu pocitu, že jsem úplně na piču, že jsem nanic a...že to prostě skoncuju...
kdyby to bylo jinak, už bych tady nebyla. tím jsem si jistá. protože ikdyž něco dokážu, neocením to. a když něco nezvládnu,...pamatuju si to napořád.další a další selhání. všechno v mym životě, ikdyž jsem se sama vyhrabala z těch největších sraček, ikdyž jsem se přestala řezat, ikdyž jsem nakopala prdel sociální fobii, ikdyž jsem se dokázala přetvořit v člověka, kterej dokáže normáně fungovat...víceméně. ikdyž jsem v sobě nějak našla tu sílu...
ale co.
jsem v prdeli.
je to nerozhodnost. už nikdy nebudu jíst normálně. nedokážu to. ale to už tady bylo.
jo. můžu si zkusit hrát na normální gymplačku. krása po vzoru kalokagathie, píčoviny. jídlo je důležitý, výživa pro mozek, časovej management...
ale ve výsledku je sebedestrukce to jediný, v čem vynikám. je to můj talent. umim vydržet bez žrádla. wow. bojim se úspěchu. bojim se ukázat, že něco umím.
a nejvíc se bojim toho, že jednu přijde nějaká vychrtlá kurva, která mi bude šíleně podobná a bude to zvládat. Bude dokonalá. všechno co já nezvládám bude její doménou. zasraná anorexka s jedničkama a vyznamenáním, která hraje na milion hudebních nástrojů a závodně fotbal.
nemám ani chuť žrát, když nejsem schopná ničeho. mám pocit, že si to nezasloužím, když mi nic v živoě kurva nejde.
mám pocit méněcennosti.
živná půda pro to, aby ze mě byla smažka.
ztroskotanec. přidám se k cirkusu asi.
nejlepší je, že už ani nevim, co chci. nebo se spíš moje přání navzájem vylučujou. nevím. teď chci čaj. a hrst mejch novejch antidepresiv Sertivan.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama