weakness

16. února 2015 v 13:49 |  words
I wish I was normal.
Dnes v noci jsem zas nemohla spát. Je to hnusný. Dokonce jsem se dva dny po sobě probudila ve stejnou dobu (asi v půl druhý.) Bylo by fajn to přisuzovat nevyspání ze soboty a pití Frisca, ale...Když jsem si ráno představila, že bych se měla jít učit na zkoušení a pak jít do školy, bylo mi špatně. Hlavně jsem byla děsně utahaná.
Nevím, co to se mnou je. Připadám si naprost mimo, jako bych byla sjetá. Připadám si tak pořád. Připadám si, jako by moje mysl lítala někde v éteru, daleko ode mě a od mý kostnatý tělesný schránky. Připadám si divně.
Můj mozek nefunguje správně.
Včera jsem stála v koupelně a přemýšlela nad tím, co to sakra dělám se svým životem, proč se většinu času cítím jako zbytečnej člověk.
Možná proto, že jsem zbytečná.
Smyslem mýho života se stalo ničení sebe sama. Tím pádem i ničení lidí kolem. Zabíjím všechno uvnitř sebe snad od narození a teď...Bych si nepřála nic jinýho, než se necejtit jako umrtvená.
Nic to není. jenom chemická nerovnováha v mozku. Nedostatek serotoninu na synapsích, nadbytek noradrenalinu, kterej způsobuje, že se pořád tak stresuju, že pořád cejtím takovou úzkost, že se dokážu uvolnit jenom s dávkou alkoholu v krvi nebo když se zhulím.
Nic to není. Jenom mám trochu rozházený hormony. nedostatek endorfinu. Whatever. Chemický reakce, který nefungujou, jenže se s tím prostě nedá jen tak žít.
Nejde to.
Tolik bych si přála bejt normální holka, ta holka z fotek starých deset let, s ofinkou a kornoutem zmrzliny.
Onehdy mi moje cvokařka řekla: "To je tvoje podstata. To jsi ty." Jenže já už možná nevím, kdo jsem...Jako bych to někdy věděla. když se podívám do zrcadla, vidím osobu s kruhama pod očima, bledou a vyčerpanou v jakoukoli denní dobu. Osobu, jejíž úsměv působí falešně. Proč?
Osobu, která by měla být v pořádku.
Chci bejt v pořádku.
Už jen kvůli němu.
Připadám si jako kotva, která ho táhne ke dnu. Jako závaží. jako bych ho ničila, jako bych mu ubližovala. Nejsem normální.
Kdy se to stalo? Kdy jsem se takhle rozbila?
Teprve až teď totiž zjišťuju, jak špatný to je. Do jaký míry mám v sobě praskliny. Dřív jsem si toho neměla jak všimnout, protože jsem byla většinou sama, nemusela jsem si lámat hlavu s tím, jak působím na ostatní.
Myslím, že bych měla požádat o zvýšení dávek prášků. Tyhle stavy trvají už aspoň měsíc. A já nechci, aby to bylo jako předtím. Prostě se do toho bodu už nevrátím. Do bodu, kdy jsem chtěla umřít.
Páni. Kdybych neměla jeho...Co by mi zbylo? Co by mě tady udrželo? Rádoby optimistická naděje, že jednoho dne bude líp...?

Ne, mám toho dost. V nejbližší době zavolám cvokařce a domluvím si schůzku. Nedokážu se soustředit, nejsem ničeho schopná, začínám bejt zase divná a uzavřená a v podstatě mám deprese bez příčiny...Nejvíc se bojím toho, že si zas začnu stavět ty svoje obranný zdi, že začnu odhánět lidi, který miluju. Protože já vždycky dělám to, co je pro mě nejhorší. Jako by ve mě bylo něco, co si nepřeje, abych byla šťastná. Možná jsem to já sama. Možná si já sama myslím, že nemám právo bejt šťastná, že si to nezasloužím.
Co ve mě vyvolalo tak obrovskej pocit viny, že mám dojem, že si nezasloužím jíst, pít a dýchat?
Někdy slyším divný zvuky, takový šumění. Někdy se mi točí strop nad hlavou.
Bojím se, že to nezvládnu.
Konstantně se děsím toho, že ho ztratím.
A všichni ti lidi, co mi říkají, ať se usměju...by si někdy měli vyzkoušet bejt v mý kůži a prožít to, co prožívám zrovna teď.
Zavinila jsem si to sama?
Už se ani neřežu, protože se bojím, že se to ještě zhorší.
Chtěla bych něco, co mě zachrání. Nějakou zázračnou pilulku, která okamžitě tohle všechno smaže a zaručí, že se takový sračky nikdy nikdy nikdy dít nebudou.
řekl jsi, že mě vyléčíš
Mám strach, že se zblázním.
Poslouchám Nicka Drakea a trochu mě to uklidňuje. Hudba má kouzelnou moc.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Skinny Bitch Skinny Bitch | Web | 16. února 2015 v 15:26 | Reagovat

Někdy se cítím stejně :/ určitě si s ní schůzku domluv a snad ti to nějak pomůže :) držím ti palce..snad tyhle stavy přejdou, a ráda spřátelím přidam si tě:)

2 diggah diggah | Web | 16. února 2015 v 18:44 | Reagovat

:( je to tak smutne ale pravdive :( dufam ze ti ten cvokar pomoze a zacnes si zivot uzivat a nie ledva prezivat :/ tiez sa o to uz dlho snazim ale zatial bez vacsieho uspechu :/

3 Em. Em. | Web | 16. února 2015 v 20:35 | Reagovat

Víš, co je divné? Dělám to samé. Odehnala jsem od sebe jediného člověka, kterého jsem měla opravdu ráda, milovala ho a on mě. A proč? Abych mu neublížila. A taky protože nevěřím, že by mě mohl mít někdo opravdu rád, když já sebe nenávidím..
Jinak ráda spřátelím :)

4 EWan EWan | 16. února 2015 v 21:33 | Reagovat

[1]: Děkuju, taky doufám, že zas bude líp...:)

[2]: Nejhorší na tom je, že jsem myslela, že se to už nevrátí. Falešná naděje je to nejkrutější zlo na světě :(. Ale jo...Dostanu zas nějaký prášky a bude to :).

[3]: Hrozně se toho bojím, protože nevím, co bych bez něj dělala...Strašně moc mi na něm záleží, ale bojím se to dávat najevo, je to šílený. Je to jak rozdvojení osobnosti, jedna polovina ho chce a druhá polovina by nejradši utekla.
Mám to úplně stejný. Upřímně nedokážu uvěřit, že ke mně někdo cítí něco jinýho než nenávist...Nechápu, jak mě někdo může mít rád.

5 skinny-smurfette skinny-smurfette | Web | 16. února 2015 v 23:17 | Reagovat

casto som sa citila podobne... depresie, uzkosti, pocit odlucenia a rozpoltenia, uzatvaranie sa do seba, rezanie sa... teraz sa snazim pomaly znovu vratit do zivota a musim uznat ze je to kurva tazke... snad ti doktorka trochu pomoze :/ btw jedalnicek co si pridala tiez dnes je fajnovy :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama