wake up, wake up, WAKE UP!!!

7. února 2015 v 16:29 |  words
Potřebuju se probrat, potřebuju se dostat z králičí nory. Zkoušela jsem snad všechno- ledová sprcha, hektolitry kafe a profackování, ale hádej co...Pořád ze sebe nemůžu dostat ten pocit, jako když proplouvám skrz každej den v transu. Jako náměsíčná. Nebo mrtvá.

Není to tak dlouho od té doby, co jsem ležela v posteli a nebyla schopná se pohnout. Prostě to nešlo, svaly mě neposlouchaly, nohy ani ruce nebyly moje. Nedokázala jsem vstát, prostě jsem ztuhla. Tak silnou depresi jsem ještě nezažila. Trvalo to osm dní- zasranejch osm dní, během nichž jsem měla každou vteřinu pocit, že umřu. Zas to byl ten pocit. Jako když jste lapení v zavařovací sklenici a nedokážete se z ní dostat, jste prostě separovaní od ostatních, od rodiny, od kamarádů, od svýho kluka a přitom sledujete, jak si ostatní vůbec ničeho nevšimli, jak se dál šťastně usmívají a hopkají směrem k duhovýmu zámku v západu slunce.
Hovno.
Nejhorší je ten pocit bezmoci. Tohle se prostě nedá ovlivnit. Jo. Je to jen chemická nerovnováha v mozku. Ta nekontolovatelnost je děsivá. A taky ten pocit provinilosti. Nebyla jsem schopná se jít připravit do školy, učit se, uklidit si v pokoji...Natož jít cvičit. nesnáším tyhle stavy, nesnáším to. Je to, jako když se celej svět vymkne kontrole, nic nedává smysl.
Mojí kamarádce umřel kocour. Matka šla na další rentgen. Babička je v nemocnici.
A já se furt doprdele nemůžu probudit z týhle noční můry.
Měla jsem tu být pro kamarádku. Myslím, že jsem se tímhle a mou dlouhou nekomunikací zařadila na seznam ex- přátel. Nikdy jsme se nesetkaly. Bojím se, že jsem ji už ztratila.
Měla jsem udělat spoustu věcí jinak...Jenže co se stalo, stalo se.
Nemluvím s otcem, po našem posledním "rozhovoru", kdy mě de facto zmlátil jsem se rozhodla, že u mě skončil. Myslím si, že tu celou depresivní epizodu odstartoval právě tenhle konflikt. A vůbec...On odstartoval všechno. On mě zkurvil. On způsobil, že ze mě vyrostl uzlíček nervů a způsobil, že mám slušnej náběh na anorexii. (Jo, dělala jsem si test na nějaký anglický stránce..."Mám silné tendence k mentální anorexii." Psychika je neuvěřitelně zajímavá.)
Jarní prázdniny byly boží. Ve středu a čtvrtek jsem víceméně polehávala, ráda bych řekla odpočívala, jenže já si prostě nedokážu odpočnout. Ráno se probudím a jsem unavená, jako bych nespala, navíc mě všechno bolí. Mám problémy se spánkem. Buď spím moc a nebo vůbec. Nic mezi tím a takhle je to se vším- jídlo, láska... V ničem nedokážu najít tu zlatou střední cestu.
Často přemýšlím o něm. Je to zvláštní- v některých aspektech života se cítím jak padesátnica, prošla jsem spoustou sraček...A naproti tomu, když jsem s ním, jsem patnáctiletá holka, který se podlamují kolena z toho odstínu modři v jeho očích...Určitě pro to v odborný literatuře existuje nějakej pojem...
Chci bejt dokonalá tak strašně moc.
Ale vím, co musím udělat. Prostě se jednoho rána vzbudím, usměju se na svůj strop a půjdu si uvařit kafe. Pak na sebe hodím kabát a sejdu na verandu na svou ranní cigaretu. A budu vědět, že je všechno zas na chvilku v pořádku, protože uvidím nebe a poletující sníh a stromy. Budu vědět, že za pár desítek minut uvidím jeho a budu vědět, že jsem zpátky ve svým světě.
Jen se potřebuju probudit.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucy Ana forever. Lucy Ana forever. | Web | 7. února 2015 v 21:02 | Reagovat

Zlato podle toho jak to popisuješ to vypadá na úzkostnou poruchu a upřímně větší psychická sračka není to už je fakt lepší mít anorexii. Každopádně s tou anou je to normální bych řekla. Mně se to taky stalo umřel mi brácha a všichni brečeli a hroutili se a já to vyřešila tak že jsem se uzavřela do sebe a přitom měla anu. Ani jsem o tom nevěděla dokud jsem si jednoho dne neuvědomila, že jsem jenom kostra naprosto bílá potáhlá kůží, která je totálně mimo..
Takže tak.
Drž se a snad se to brzo zlepší!♥

2 LILY ☼ LILY ☼ | Web | 8. února 2015 v 8:37 | Reagovat

To bude lepší! Prostě si teď taková uzavřená do sebe a nevnímáš moc ten chaotický svět mimo :-)

3 stuff1 stuff1 | Web | 9. února 2015 v 11:18 | Reagovat

pekny blog ! :)

4 EWan EWan | 9. února 2015 v 18:07 | Reagovat

[1]: No, takhle...S úzkostnou poruchou, resp. se sociální fobií se léčím, beru antidepresiva a všechno, takže mě docela dokáže vykolejit, že i po tom množství chemickejch sraček, který do sebe cpu se mi může něco takovýho dít :(. Jako, já vím, že to nemá stoprocentní účinnost, ale ráda bych byla schopná aspoň vstát z postele, když už nemůžu normálně fungovat...Ale jo. To zas bude dobrý :). Prostě je to občas horší. Ale bude to v pohodě- zhulím se nebo opiju a svět bude zas růžovej :DD.
Bráchy je mi líto :(. Už jsi na tom líp?...Ještě nejsem tak daleko, abych sama sobě přiznala, že jsem pro ana :D nicméně už přes dva roky takhle žiju. A bojím se, že kdyby se teď něco, cokoli stalo...dokázala bych se vyhladovět k smrti. Ana je moje útočiště, bohužel. Jediná jistota.
Děkuju za podporu, jsi hodná :).

5 EWan EWan | 9. února 2015 v 18:09 | Reagovat

[2]: Jo, pevně věřím, že to bude lepší...Nikdy to se mnou asi nebude dokonalý, ale doufám, že takhle špatně se zas hodně dlouhou dobu cítit nebudu :). Děkuju :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama