forget-me-not

22. února 2015 v 17:20 |  words
Je zvláštní, jak do sebe všechno může začít ve vteřině zapadat. Jak může všechno najednou působit racionálně a dokonale rozumně, když člověk sedí na tom pohodlným gauči (jaké zklamání, že to nefunguje jak ve filmech, víte co...Rorschachův test, rozvalování se na kanapi a další kraviny.) Mám ráda ty chvíle, ikdyž to může znít zvláštně. Mám ráda ten pokoj i ten gauč i ten čaj, ikdyž ho nikdy nepiju (a kterej tam určitě není jen z důvodu případné žízně, určitě to něco vypovídá o mym nitru...). Když jsem v úterý odcházela, zas jsem se usmívala, protože tak je to vždycky...vždycky odcházím s nadějí, vždycky věřím, že to bude lepší.


Tahle doba pro mě není zrovna nejlepší. Bývá to horší na jaře. Nesnáším jaro, takovou tu pachuť jara, která toho spoustu slibuje a nic nesplní. Nenávidim jarní počasí a jarní pocit toho, že vlastně neexistuju, jarní chuť smrti na jazyku. Takže je mi poslední dobou špatně. Poslední kapkou byla ta známá úzkost, která mě navštívila, když jsem se objednávala. Řekla jsem si, že se do toho bodu už nevrátim a hodlám to taky sakra dodržet. V Podsvětí jsem strávila času dost. Díky, o další promrhaný roky nestojím.
Asi se to na mě sesypalo všechno naráz. najednou tady byla spousta sraček a žádná cesta ven a já byla silná dost dlouho na to, abych vydržela byť jen další vteřinu nebrečet. Všechno tohle- deprese, úzkost, to zklamání, když jsem něco nezvládla, protože jsem byla tolik unavená , že to prostě nešlo a ten stálej pocit, že nejsem dost dobrá. Myslím, že mě dělilo snad jen pár dnů od toho, abych se zas začala řezat.
Zapomněla jsem, kolik jsem toho dokázala. Nebo spíš nezapomněla, jen sama sebe nedokážu docenit a v tomto je. Nevnímám svoje úspěchy, nevnímám samu sebe takovou, jaká jsem.
Vidím jen to nejhorší.
Nastal čas, kdy mi to bylo připomenuto. Jaká jsem bývala dřív a jaká jsem teď. Jak dlouhou cestu jsem ušla. Ten propastnej rozdíl mezi starou X a novou X. Dokázala jsem to. Dokázala jsem přejít na druhej břeh a naplivat sociální fobii do ksichtu. Dokázala jsem vylézt ze svojí kukly.
Ale strach mě pořád ovládá, strach u mě hraje velkou roli, pořád se něčeho bojím a sama si tím ubližuju, protože pokud se člověk pořád stresuje a strachuje, nikdo s ním nedokáže dlouho vydržet. V poslední době byl ten strach přiživenej hlavně mojí depresí.
Pamatuješ na ty večery? Večery ve městě se zataženou oblouhou a vůní cigaret a dlouhý dlouhý dlouhý objetí?
Nová X.
Bylo to docela děsivý, protože najednou jsem byla někým jiným, najednou jsem byla princezna, kterou všichni chtějí.
Pamatuješ na ty noci?
Pořád jsem princezna, jen si to nechci přiznat.
Měla bych si začít vážit sama sebe. Řekla mi to cvokařka i kámoška.
No jasně, je snadný mít se rád, zvlášť pokud se většinu života nesnášíte.
Údajně jsem zhubla.
Můj mozek nedokáže fungovat. Tělo má hlad, ale mozek si tenhle signál nepřeloží jako "je mi mizerně, protože hladovím..." Je to prosté "je mi mizerně." Samozřejmě, je to souhra spousta okolností. Chemická nerovnováha, se kterou toho moc nenadělám (ikdyž se budu přehlašovat k jinýmu psychiatrovi a požádám o zvýšení dávek...možná), věčnej stres a hnusný počasí, vztah s otcem a ano...Moje stravování. Minimálně ze třiceti procent si za to můžu sama.
Mám bordel ve svým životě.
A nechci se už takhle cejtit. Chci bejt normální holka, která se dokáže smát a žít. Ne tahle věčně unavená troska.
Z psychologickýho hlediska se pomalu vraždím, moje nespavost, moje negativní myšlenky, moje výčitky a hlad...Je to všechno dohromady.


Jenže když si najednou usmyslím "jo, odteď budu jíst třikrát denně a budu mít dostatek spánku a začnu o sobě přemejšlet jinak než o blbý tlustý bezcenný kundě", ve skutečnosti zjistím jen to, že to není vůbec jednoduchý.
Když jsem přijela domů, stála jsem asi hodinu u ledničky a přemejšlela, co mám dělat.
Ani jsem si nevšimla, jak hluboko je to ve mně zakořeněný. To všechno. Nedokážu se toho tak najednou prostě zbavit.
A hlavně...ani nechci.
Už zas dělám špatný rozhodnutí. Mohla bych to tu nechat bejt a zkusit na čas bejt "normální". Jíst "normálně". Jenže zjišťuju, že už nevím, co je normální. Když se dívám do zrcadla, nevidím sebe. Moje vnitřní zranění mě nutí vidět něco smyšlenýho navenek. Je to všechno zkreslený a zmatený.
Něco pro mě udělej. Řekni, že jsem krásná a řekni to tak, abych ti to uvěřila.
Vážila jsem se. Nevím, jak se mi to povedlo a kde jsem sebrala tolik odvahy. Stoupla jsem na váhu po jídle a oblečená a na monitoru se objevilo 54,4. Myslela jsme, že mám tak o deset víc. Minimálně.
To eat or not to eat? That is the question...
Jenže já si nemůžu vybrat. Příští den jsem to zkusila a uvařila si snídani. Ovesnou kaši s medem. Měla pravdu. Bylo mi líp, bylo mi tak dobře jako už dlouho ne. Ve škole jsem byla mnohem pozornější a ne tak unavená, dokonce jsem se cejtila o něco jistější.
Ale přece jsem nedokázala uniknout od těch myšlenek, který se mi vracely celej den. "Kolik to asi mělo kalorií?" "Co když se přežeru, až přijedu domů?" "Co když začnu jíst a nebudu schopná přestat?"
Chápete?
Jídlo a zlepšení deprese. Jídlo a lepší výsledky ve šole, jídlo a konec ospalosti. Jídlo a přibírání. Jídlo a mamka, která kvůli mě nebude muset brát Lexaurin.
Nebo hlad a tělo, který chci, protože s tímhle spokojená nejsem, ikdyž všichni kolem tvrdí pravej opak. Chci bejt dokonalá a zničehonic nedokážu opustit tu myšlenku...Nedokážu.
Kompromis.
***
a) Viděli jste někdy film When friendship kills?
1. breakfast: piece of fruit, tee
2. snack: gum
3. lunch: one cracker, some carrots or pickles, water or diet soda
4. snack: gum
5. dinner: salad or weggies, yoghurt
Nepřijde vám toho moc?
500-615 kcal (ale myslím si, že půjdu i pod...Každopádně když si to takhle rozložím celodenně, nemůžu mít hlad večer. Navíc jsme zvyklá nahrazovat jídlo cigaretama a kafem. Hlavně si myslím, že se snídaní bude problém, ačkoli jsem vždycky byla zastánce snídaně...Jak lidi, kteří snídají netloustnou, jak to nastartuje metabolismus a kdesi cosi blablabla...nesnídám asi tak rok. Prostě zničeho nic. Jakej je váš názor na snídani? Snídat nebo nesnídat? Jako jasně, coby studující člověk je pro mě lepší snídat a tak, ale zas ta představa, že bych až do odpoledne nemusela nic jíst, jak to dělám teď...)
Každopádně chci zhubnout ještě aspoň 5 kilo. Můžu se s tímhle relativně "zdravým" jídelníčkem dostat na 49 kg?
b) cvičení: asi začnu zas s jógou, taky běhat a posilovat. Pořád se snažím přijít na něco, co by mě mohlo fakt bavit...
c) spánek: měla bych spát tak...7 hodin?
d) psychika: pokud budu dál brát prášky (zvýšila jsem si dávku), mohla bych bejt v poho. Hlavně si chci udělat trochu pořádek v životě a bejt schopná se učit a fungovat a nebej furt tak strašně mimo. Sakra, vždyť mám velký plány! Chci jít na vysokou, cestovat kolem světa, napsat knihu...Musím bejt okay.
e) další: chci zas začít číst a psát povídky a najít si něco, co mě bude fakt bavit. Mohla bych zas začít hrát na kytaru nebo kreslit...Něco, díky čemu mi bude můj život připadat míň nesmyslnej. Taky si chci vydělat o prázdninách nějaký prachy na brigádě.
A chci bejt víc sebou.

Miluju pondělní rána. Jsou jako začátky novýho týdne, nový naděje posunout se dál...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucy Ana forever. Lucy Ana forever. | Web | 23. února 2015 v 22:47 | Reagovat

Díky za moc krásný koment! :)♥
Jinak nápodobně i já se neumím docenit vždycky když něco dokážu říkám si že teď už se odměním a nikdy to neudělám. Jo a When friendship kills mám ráda je to dobrej filmík. A 600 není moc ono je to totiž i lepší než 300 já poprvé i podruhé hubla na 600 a ke konci na 50 asi, ale o to jde zhubneš rychlejš než když jíš furt na 300. Já mam takový zkušenosti aspoň.
Drž se a ještě jednou díky!!! :)

2 Em. Em. | Web | 24. února 2015 v 13:24 | Reagovat

"Normálně" jíst. Popravdě nevím, co si pod tím představit. Několik let buď hladovím, nebo se přejídám. A je pro mě nereálné, abych měla "normální" jídelníček o cca 1200 kcal..  
Jinak plánovaný jídelníček vypadá super a rozhodně to není hodně. To jen hlava si myslí, že je.. A osobně bych snídala. Já potřebuji energii do začátku dne, bez snídaně usínám už na první přednášce. Se cvičením ti moc neporadím - nebaví mi workouty doma, na posilovnu mi nezbývá většinou čas. Takže pro mě je nejlepší řešení běh, jízda na kole, chůze se psem.
A přeju ti, aby se ti všechny plány podařily. Kolikrát jsem si já už říkala, že začnu něco dělat, abych můj život měl smysl. Většinou bez většího úspěchu. Ale ty to zvládneš! ;)

3 EWan EWan | 10. března 2015 v 17:30 | Reagovat

[1]: Nemáš vůbec zač, to já děkuju. Konečně mi někdo dokázal poradit :)Jsi skvělá :3.

4 EWan EWan | 10. března 2015 v 17:32 | Reagovat

[2]: Strašně moc děkuju za komentář a podporu, jste skvělý :3.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama