Únor 2015

forget-me-not

22. února 2015 v 17:20 words
Je zvláštní, jak do sebe všechno může začít ve vteřině zapadat. Jak může všechno najednou působit racionálně a dokonale rozumně, když člověk sedí na tom pohodlným gauči (jaké zklamání, že to nefunguje jak ve filmech, víte co...Rorschachův test, rozvalování se na kanapi a další kraviny.) Mám ráda ty chvíle, ikdyž to může znít zvláštně. Mám ráda ten pokoj i ten gauč i ten čaj, ikdyž ho nikdy nepiju (a kterej tam určitě není jen z důvodu případné žízně, určitě to něco vypovídá o mym nitru...). Když jsem v úterý odcházela, zas jsem se usmívala, protože tak je to vždycky...vždycky odcházím s nadějí, vždycky věřím, že to bude lepší.


Tahle doba pro mě není zrovna nejlepší. Bývá to horší na jaře. Nesnáším jaro, takovou tu pachuť jara, která toho spoustu slibuje a nic nesplní. Nenávidim jarní počasí a jarní pocit toho, že vlastně neexistuju, jarní chuť smrti na jazyku. Takže je mi poslední dobou špatně. Poslední kapkou byla ta známá úzkost, která mě navštívila, když jsem se objednávala. Řekla jsem si, že se do toho bodu už nevrátim a hodlám to taky sakra dodržet. V Podsvětí jsem strávila času dost. Díky, o další promrhaný roky nestojím.
Asi se to na mě sesypalo všechno naráz. najednou tady byla spousta sraček a žádná cesta ven a já byla silná dost dlouho na to, abych vydržela byť jen další vteřinu nebrečet. Všechno tohle- deprese, úzkost, to zklamání, když jsem něco nezvládla, protože jsem byla tolik unavená , že to prostě nešlo a ten stálej pocit, že nejsem dost dobrá. Myslím, že mě dělilo snad jen pár dnů od toho, abych se zas začala řezat.
Zapomněla jsem, kolik jsem toho dokázala. Nebo spíš nezapomněla, jen sama sebe nedokážu docenit a v tomto je. Nevnímám svoje úspěchy, nevnímám samu sebe takovou, jaká jsem.
Vidím jen to nejhorší.
Nastal čas, kdy mi to bylo připomenuto. Jaká jsem bývala dřív a jaká jsem teď. Jak dlouhou cestu jsem ušla. Ten propastnej rozdíl mezi starou X a novou X. Dokázala jsem to. Dokázala jsem přejít na druhej břeh a naplivat sociální fobii do ksichtu. Dokázala jsem vylézt ze svojí kukly.
Ale strach mě pořád ovládá, strach u mě hraje velkou roli, pořád se něčeho bojím a sama si tím ubližuju, protože pokud se člověk pořád stresuje a strachuje, nikdo s ním nedokáže dlouho vydržet. V poslední době byl ten strach přiživenej hlavně mojí depresí.
Pamatuješ na ty večery? Večery ve městě se zataženou oblouhou a vůní cigaret a dlouhý dlouhý dlouhý objetí?
Nová X.
Bylo to docela děsivý, protože najednou jsem byla někým jiným, najednou jsem byla princezna, kterou všichni chtějí.
Pamatuješ na ty noci?
Pořád jsem princezna, jen si to nechci přiznat.
Měla bych si začít vážit sama sebe. Řekla mi to cvokařka i kámoška.
No jasně, je snadný mít se rád, zvlášť pokud se většinu života nesnášíte.
Údajně jsem zhubla.
Můj mozek nedokáže fungovat. Tělo má hlad, ale mozek si tenhle signál nepřeloží jako "je mi mizerně, protože hladovím..." Je to prosté "je mi mizerně." Samozřejmě, je to souhra spousta okolností. Chemická nerovnováha, se kterou toho moc nenadělám (ikdyž se budu přehlašovat k jinýmu psychiatrovi a požádám o zvýšení dávek...možná), věčnej stres a hnusný počasí, vztah s otcem a ano...Moje stravování. Minimálně ze třiceti procent si za to můžu sama.
Mám bordel ve svým životě.
A nechci se už takhle cejtit. Chci bejt normální holka, která se dokáže smát a žít. Ne tahle věčně unavená troska.
Z psychologickýho hlediska se pomalu vraždím, moje nespavost, moje negativní myšlenky, moje výčitky a hlad...Je to všechno dohromady.


Jenže když si najednou usmyslím "jo, odteď budu jíst třikrát denně a budu mít dostatek spánku a začnu o sobě přemejšlet jinak než o blbý tlustý bezcenný kundě", ve skutečnosti zjistím jen to, že to není vůbec jednoduchý.
Když jsem přijela domů, stála jsem asi hodinu u ledničky a přemejšlela, co mám dělat.
Ani jsem si nevšimla, jak hluboko je to ve mně zakořeněný. To všechno. Nedokážu se toho tak najednou prostě zbavit.
A hlavně...ani nechci.
Už zas dělám špatný rozhodnutí. Mohla bych to tu nechat bejt a zkusit na čas bejt "normální". Jíst "normálně". Jenže zjišťuju, že už nevím, co je normální. Když se dívám do zrcadla, nevidím sebe. Moje vnitřní zranění mě nutí vidět něco smyšlenýho navenek. Je to všechno zkreslený a zmatený.
Něco pro mě udělej. Řekni, že jsem krásná a řekni to tak, abych ti to uvěřila.
Vážila jsem se. Nevím, jak se mi to povedlo a kde jsem sebrala tolik odvahy. Stoupla jsem na váhu po jídle a oblečená a na monitoru se objevilo 54,4. Myslela jsme, že mám tak o deset víc. Minimálně.
To eat or not to eat? That is the question...
Jenže já si nemůžu vybrat. Příští den jsem to zkusila a uvařila si snídani. Ovesnou kaši s medem. Měla pravdu. Bylo mi líp, bylo mi tak dobře jako už dlouho ne. Ve škole jsem byla mnohem pozornější a ne tak unavená, dokonce jsem se cejtila o něco jistější.
Ale přece jsem nedokázala uniknout od těch myšlenek, který se mi vracely celej den. "Kolik to asi mělo kalorií?" "Co když se přežeru, až přijedu domů?" "Co když začnu jíst a nebudu schopná přestat?"
Chápete?
Jídlo a zlepšení deprese. Jídlo a lepší výsledky ve šole, jídlo a konec ospalosti. Jídlo a přibírání. Jídlo a mamka, která kvůli mě nebude muset brát Lexaurin.
Nebo hlad a tělo, který chci, protože s tímhle spokojená nejsem, ikdyž všichni kolem tvrdí pravej opak. Chci bejt dokonalá a zničehonic nedokážu opustit tu myšlenku...Nedokážu.
Kompromis.
***
a) Viděli jste někdy film When friendship kills?
1. breakfast: piece of fruit, tee
2. snack: gum
3. lunch: one cracker, some carrots or pickles, water or diet soda
4. snack: gum
5. dinner: salad or weggies, yoghurt
Nepřijde vám toho moc?
500-615 kcal (ale myslím si, že půjdu i pod...Každopádně když si to takhle rozložím celodenně, nemůžu mít hlad večer. Navíc jsme zvyklá nahrazovat jídlo cigaretama a kafem. Hlavně si myslím, že se snídaní bude problém, ačkoli jsem vždycky byla zastánce snídaně...Jak lidi, kteří snídají netloustnou, jak to nastartuje metabolismus a kdesi cosi blablabla...nesnídám asi tak rok. Prostě zničeho nic. Jakej je váš názor na snídani? Snídat nebo nesnídat? Jako jasně, coby studující člověk je pro mě lepší snídat a tak, ale zas ta představa, že bych až do odpoledne nemusela nic jíst, jak to dělám teď...)
Každopádně chci zhubnout ještě aspoň 5 kilo. Můžu se s tímhle relativně "zdravým" jídelníčkem dostat na 49 kg?
b) cvičení: asi začnu zas s jógou, taky běhat a posilovat. Pořád se snažím přijít na něco, co by mě mohlo fakt bavit...
c) spánek: měla bych spát tak...7 hodin?
d) psychika: pokud budu dál brát prášky (zvýšila jsem si dávku), mohla bych bejt v poho. Hlavně si chci udělat trochu pořádek v životě a bejt schopná se učit a fungovat a nebej furt tak strašně mimo. Sakra, vždyť mám velký plány! Chci jít na vysokou, cestovat kolem světa, napsat knihu...Musím bejt okay.
e) další: chci zas začít číst a psát povídky a najít si něco, co mě bude fakt bavit. Mohla bych zas začít hrát na kytaru nebo kreslit...Něco, díky čemu mi bude můj život připadat míň nesmyslnej. Taky si chci vydělat o prázdninách nějaký prachy na brigádě.
A chci bejt víc sebou.

Miluju pondělní rána. Jsou jako začátky novýho týdne, nový naděje posunout se dál...


Skinny

16. února 2015 v 22:06 views







weakness

16. února 2015 v 13:49 words
I wish I was normal.
Dnes v noci jsem zas nemohla spát. Je to hnusný. Dokonce jsem se dva dny po sobě probudila ve stejnou dobu (asi v půl druhý.) Bylo by fajn to přisuzovat nevyspání ze soboty a pití Frisca, ale...Když jsem si ráno představila, že bych se měla jít učit na zkoušení a pak jít do školy, bylo mi špatně. Hlavně jsem byla děsně utahaná.
Nevím, co to se mnou je. Připadám si naprost mimo, jako bych byla sjetá. Připadám si tak pořád. Připadám si, jako by moje mysl lítala někde v éteru, daleko ode mě a od mý kostnatý tělesný schránky. Připadám si divně.
Můj mozek nefunguje správně.
Včera jsem stála v koupelně a přemýšlela nad tím, co to sakra dělám se svým životem, proč se většinu času cítím jako zbytečnej člověk.
Možná proto, že jsem zbytečná.
Smyslem mýho života se stalo ničení sebe sama. Tím pádem i ničení lidí kolem. Zabíjím všechno uvnitř sebe snad od narození a teď...Bych si nepřála nic jinýho, než se necejtit jako umrtvená.
Nic to není. jenom chemická nerovnováha v mozku. Nedostatek serotoninu na synapsích, nadbytek noradrenalinu, kterej způsobuje, že se pořád tak stresuju, že pořád cejtím takovou úzkost, že se dokážu uvolnit jenom s dávkou alkoholu v krvi nebo když se zhulím.
Nic to není. Jenom mám trochu rozházený hormony. nedostatek endorfinu. Whatever. Chemický reakce, který nefungujou, jenže se s tím prostě nedá jen tak žít.
Nejde to.
Tolik bych si přála bejt normální holka, ta holka z fotek starých deset let, s ofinkou a kornoutem zmrzliny.
Onehdy mi moje cvokařka řekla: "To je tvoje podstata. To jsi ty." Jenže já už možná nevím, kdo jsem...Jako bych to někdy věděla. když se podívám do zrcadla, vidím osobu s kruhama pod očima, bledou a vyčerpanou v jakoukoli denní dobu. Osobu, jejíž úsměv působí falešně. Proč?
Osobu, která by měla být v pořádku.
Chci bejt v pořádku.
Už jen kvůli němu.
Připadám si jako kotva, která ho táhne ke dnu. Jako závaží. jako bych ho ničila, jako bych mu ubližovala. Nejsem normální.
Kdy se to stalo? Kdy jsem se takhle rozbila?
Teprve až teď totiž zjišťuju, jak špatný to je. Do jaký míry mám v sobě praskliny. Dřív jsem si toho neměla jak všimnout, protože jsem byla většinou sama, nemusela jsem si lámat hlavu s tím, jak působím na ostatní.
Myslím, že bych měla požádat o zvýšení dávek prášků. Tyhle stavy trvají už aspoň měsíc. A já nechci, aby to bylo jako předtím. Prostě se do toho bodu už nevrátím. Do bodu, kdy jsem chtěla umřít.
Páni. Kdybych neměla jeho...Co by mi zbylo? Co by mě tady udrželo? Rádoby optimistická naděje, že jednoho dne bude líp...?

Ne, mám toho dost. V nejbližší době zavolám cvokařce a domluvím si schůzku. Nedokážu se soustředit, nejsem ničeho schopná, začínám bejt zase divná a uzavřená a v podstatě mám deprese bez příčiny...Nejvíc se bojím toho, že si zas začnu stavět ty svoje obranný zdi, že začnu odhánět lidi, který miluju. Protože já vždycky dělám to, co je pro mě nejhorší. Jako by ve mě bylo něco, co si nepřeje, abych byla šťastná. Možná jsem to já sama. Možná si já sama myslím, že nemám právo bejt šťastná, že si to nezasloužím.
Co ve mě vyvolalo tak obrovskej pocit viny, že mám dojem, že si nezasloužím jíst, pít a dýchat?
Někdy slyším divný zvuky, takový šumění. Někdy se mi točí strop nad hlavou.
Bojím se, že to nezvládnu.
Konstantně se děsím toho, že ho ztratím.
A všichni ti lidi, co mi říkají, ať se usměju...by si někdy měli vyzkoušet bejt v mý kůži a prožít to, co prožívám zrovna teď.
Zavinila jsem si to sama?
Už se ani neřežu, protože se bojím, že se to ještě zhorší.
Chtěla bych něco, co mě zachrání. Nějakou zázračnou pilulku, která okamžitě tohle všechno smaže a zaručí, že se takový sračky nikdy nikdy nikdy dít nebudou.
řekl jsi, že mě vyléčíš
Mám strach, že se zblázním.
Poslouchám Nicka Drakea a trochu mě to uklidňuje. Hudba má kouzelnou moc.


16.2.

16. února 2015 v 12:45 words
Dnešní jídelníček:
sn.: kafe 50 kcal
hrozn. cukr 18 kcal
ob.: polévka 60 kcal
ovofit tvaroh 95 kcal
sv.: jablko 150 kcal
ve.: rohlík 140 kcal
celkem: 513 kcal +300 kcal


(my edit)
Zítra jdu do školy a na to, kolik mám věcí na učení je mi to úplně jedno...Nemám náladu řešit takový sračky. Haha. Dnešek byl strašnej. myslím, že se ještě k tomu v nejbližší době objednám na psychiatrii a nechám si zvýšit dávku ATD. Beru je od července, ale přijde mi, že nějak přestávají zabírat :/.
No, každopádně kvůli tomu nezačnu žrát. (Ačkoli je dost možný, že moje deprese a hladovění jsou propojený...Ale já nechci jíst, bude stačit, když budu brát prášky.)
Od zítra nebudu jíst. Aspoň bych to tak chtěla, jenže už v sobotu přišla m. s tím, jak jsem hubená a kdesi cosi, dneska taky, už tak byla trochu naštvaná, že jsem zůstala doma a ani jsem si pořádně nevymyslela nějakej důvod. No prostě je to skvělý.
Zítra si dám max. kafe ve škole a nějaký cigarety, až přijdu domů nějakej jogurt, když to bude nutný. A musím jít cvičit, myslím, že mi to může pomoct. Minulej týden jsem vynechala asi dva dny. Dneska jsem šla akorát ven a nakonec to skončilo tak, že jsem brečela na lavičce s miliontou cigaretou.
Doufám, že mi to zítřejší sezení pomůže...


13.2.

13. února 2015 v 23:48 words
Dnešní jídelníček:
sn.:
sv.:
ob.: bílá čokoláda 16 kcal
sv.: 2 banány 200 kcal
čokoška 200 kcal
ve.: těstoviny a zelenina 150 kcal
kafe 15 kcal
celkem: 600 kcal

12.2.

12. února 2015 v 16:34 words
Dnešní jídelníček:
sn.:
sv.: capuccino irish creme 15,28
ob.: bílá čokoláda 15,39
sv.: kafe 50 kcal
2 jablíčka 200 kcal
pomeranč 70 kcal
mléčná rýže Riso skořice 219 kcal
celkem: 569 kcal

11.2.

11. února 2015 v 18:15 words
Dnešní jídelníček:
sn.: kafe 50 kcal
hroznový cukr 9 kcal
sv..:
ob.: capuccino irish creme 15 kcal, žvýkačky
ve.: kafe 50 kcal (4 cigarety -_-)
8 ks polomáčených sušenek 272 kcal
ovesná kaše se skořicí 140 kcal (nechtěla jsem prudit...:( Ale vláknina je good na trávení)
celkem: 536 kcal

Mějte se, já jdu na hodně hodně dlouhou dobu cvičit ( počítám, že to nebude tak hrozný...Bude stačit hodina běhu, abych byla na nule Mrkající). UPDATE -200 kcal
Heh, dnešní ráno bylo skvělý. je úžasný se převlíkat a vidět svý žebra :). Krásnej pocit a ta čokoláda nebo brambůrky za to nestojí...I fell in love with it again.
XO

10.2.

10. února 2015 v 18:43 words
Dnešní jídelníček:
Sn: kafe 25 kcal
hroznový cukr 9 kcal
Sv.: capuccino irish creme 15 kcal
Ob.:
Ve.: kafe 25 kcal
salát (10 koleček okurky, 2 rajčata, 3 kys. okurky) 67.8 kcal
voda
celkem: 141,8 kcal
Byla jsem asi hodinu venku, ještě půjdu běhat. UPDATE: -200 kcal
It hurts so good...
Jinak-článek psanej na tabletu, tak si nejsem jistá, jak se mi podaří odpovědět na komenty a oběhnout :D.
XO

F*ck you

9. února 2015 v 19:16 words
9.2.
Tyhle zápisky pochází z nejčernějšího kouta mý duše. Nikdy bych nikomu nepřiznala, že jsem tolik v prdeli. Je to jako mít rozpolcenou osobnost, jedna polovina věří, že je všechno v pořádku, že bude všechno super...a ta druhá je zamilovaná do sebedestrukce. Kurva.
Vážně zním tolik depresivně? Předpokládám, že ano. Předpokládám vždycky tu nejhorší možnost. Je to lepší-člověk pak není tolik zklamanej, když se jeho nejhorší obavy vyplní.
Not skinny enough.
Not funny enough.
Not smart enough.
Not good enough.
Měla bych přestat s těma kecama. Už mi to leze na nervy. Já sama sobě lezu na nervy se svojí insomnií.
Mám plný zuby toho, jak se furt kvůli něčemu stresuju, jak pořád přemýšlím a přemýšlím o tom, co jsem zas udělala nebo řekla špatně...Mám pocit, že z toho zešílím. Nedokážu se uvolnit. Proč?

Potřebuju nějakou trávu. Marihuanu. Nutně. Proč ještě nikoho nenapadlo založit ilegální donáškovou službu jointů?
I wanna get high. I wanna get high so bad.
Nebo máte něco jinýho? LSD? Herák? Whatever, mám pocit, že mě ten tlak zabije... :D

wake up, wake up, WAKE UP!!!

7. února 2015 v 16:29 words
Potřebuju se probrat, potřebuju se dostat z králičí nory. Zkoušela jsem snad všechno- ledová sprcha, hektolitry kafe a profackování, ale hádej co...Pořád ze sebe nemůžu dostat ten pocit, jako když proplouvám skrz každej den v transu. Jako náměsíčná. Nebo mrtvá.

Není to tak dlouho od té doby, co jsem ležela v posteli a nebyla schopná se pohnout. Prostě to nešlo, svaly mě neposlouchaly, nohy ani ruce nebyly moje. Nedokázala jsem vstát, prostě jsem ztuhla. Tak silnou depresi jsem ještě nezažila. Trvalo to osm dní- zasranejch osm dní, během nichž jsem měla každou vteřinu pocit, že umřu. Zas to byl ten pocit. Jako když jste lapení v zavařovací sklenici a nedokážete se z ní dostat, jste prostě separovaní od ostatních, od rodiny, od kamarádů, od svýho kluka a přitom sledujete, jak si ostatní vůbec ničeho nevšimli, jak se dál šťastně usmívají a hopkají směrem k duhovýmu zámku v západu slunce.
Hovno.
Nejhorší je ten pocit bezmoci. Tohle se prostě nedá ovlivnit. Jo. Je to jen chemická nerovnováha v mozku. Ta nekontolovatelnost je děsivá. A taky ten pocit provinilosti. Nebyla jsem schopná se jít připravit do školy, učit se, uklidit si v pokoji...Natož jít cvičit. nesnáším tyhle stavy, nesnáším to. Je to, jako když se celej svět vymkne kontrole, nic nedává smysl.
Mojí kamarádce umřel kocour. Matka šla na další rentgen. Babička je v nemocnici.
A já se furt doprdele nemůžu probudit z týhle noční můry.
Měla jsem tu být pro kamarádku. Myslím, že jsem se tímhle a mou dlouhou nekomunikací zařadila na seznam ex- přátel. Nikdy jsme se nesetkaly. Bojím se, že jsem ji už ztratila.
Měla jsem udělat spoustu věcí jinak...Jenže co se stalo, stalo se.
Nemluvím s otcem, po našem posledním "rozhovoru", kdy mě de facto zmlátil jsem se rozhodla, že u mě skončil. Myslím si, že tu celou depresivní epizodu odstartoval právě tenhle konflikt. A vůbec...On odstartoval všechno. On mě zkurvil. On způsobil, že ze mě vyrostl uzlíček nervů a způsobil, že mám slušnej náběh na anorexii. (Jo, dělala jsem si test na nějaký anglický stránce..."Mám silné tendence k mentální anorexii." Psychika je neuvěřitelně zajímavá.)
Jarní prázdniny byly boží. Ve středu a čtvrtek jsem víceméně polehávala, ráda bych řekla odpočívala, jenže já si prostě nedokážu odpočnout. Ráno se probudím a jsem unavená, jako bych nespala, navíc mě všechno bolí. Mám problémy se spánkem. Buď spím moc a nebo vůbec. Nic mezi tím a takhle je to se vším- jídlo, láska... V ničem nedokážu najít tu zlatou střední cestu.
Často přemýšlím o něm. Je to zvláštní- v některých aspektech života se cítím jak padesátnica, prošla jsem spoustou sraček...A naproti tomu, když jsem s ním, jsem patnáctiletá holka, který se podlamují kolena z toho odstínu modři v jeho očích...Určitě pro to v odborný literatuře existuje nějakej pojem...
Chci bejt dokonalá tak strašně moc.
Ale vím, co musím udělat. Prostě se jednoho rána vzbudím, usměju se na svůj strop a půjdu si uvařit kafe. Pak na sebe hodím kabát a sejdu na verandu na svou ranní cigaretu. A budu vědět, že je všechno zas na chvilku v pořádku, protože uvidím nebe a poletující sníh a stromy. Budu vědět, že za pár desítek minut uvidím jeho a budu vědět, že jsem zpátky ve svým světě.
Jen se potřebuju probudit.