"Do you wanna disappear?"

11. ledna 2015 v 21:14 |  words
Perfektní. Kosti. Žebra. Tělo. Lehká. Drobná. Křehká. Anorexka. Hlad. Nic. Země-Nezemě. Dokonalost.
Křik. Ničení. Slzy. Matka. Sobeckost. Žena. Nemoc. Provinilost. Nezájem. Sen. JÁ.
Slova, nad kterými přemýšlím, pitvám je, ochutnávám a snažím se pochopit jejich pravej význam.
Je se mnou něco špatně, ale to není žádná novinka. Nic novýho pod sluncem, po roce 211 ve znamení sebepoškozování, 213, kdy začalo moje procitnutí, po hodinách prosezených v čekárně psychiatrie a na sezeních u mojí cvokařky, po vypotřebování milionu papírových krabiček s malinkými bílými prášky, který mě měly uzdravit a zbavit úzkosti a sociální fobie, stále to ve mě zůstává.
Mám poruchový myšlení.
Lásko, je toho tolik...Tolik věcí o mě nevíš.
Nevíš nic o probrečených nocích, myšlenkách na ostří žiletek, mým bláznovství.
Nejradši bych se teď hned zvedla a šla se vyzvracet. Kolikrát už jsem skončila nad záchodovou mísou s kartáčkem v krku...Očistit se od toho, vyhodit to ze sebe, vysvobodit se od toho utrpení, kdy nebudu ještě dalších několik dní cítit prázdnotu v žaludku.
Jídlo se mnou dělá divný věci. Jídlo mi způsobuje bolest. Nenávidim jídlo. Nenávidim jíst a nenávidim konverzace o jídle a nenávidim vaření a nenávidim všechno, co se jídla týká.
Když jím, jsem nervózní, agresivní, zoufalá, nešťastná. Když jím, připadám si odporně a každej pohled do zrcadla bolí. Když jím, přemejšlím nad nejrychlejším způsobem, jak to ze sebe dostat a přitom se občas kouknu do tváře té ženy, kterou se nikdy v životě nechci stát a která si s tím jídlem dala tolik práce a pak si připadám ještě hůř...
Když jím, připadám si tak tlustá a nemotorná a hloupá a nepotřebná, asi jako mimino, který nedokáže nic, jenom jíst a spát. Je to hnus. Když jím, připadám si hnusně. Když jím, nedokážu se pak soustředit a pořád myslím na to jídlo, nehledě na to, že si připadám tak na dně, že nemám ani náladu s někým bejt nebo mluvit. Když jím, jsem pak v depresi a mám větší sklony k sebeubližování. Ve většině případů jsem se pořezala, když jsem se přejedla. Když jím, nedokážu bejt sama sebou. Když jím, moje sebevědomí je na nule.
Jakej je to pocit? Když není jídlo tvým nepřítelem?


Je to tolik zvláštní. Procházím uličkama supermarketů a prohlížím si oddělení se sladkostma a přeju si bejt malá a nevědět nic.
Vlastně si pořád přeju bejt malá. Bejt Petr pan a nemuset předstírat, že mě baví kecy o práci, o antikoncepci, o daních, o politice, o zpackaných životech živých mrtvých. Chtěla bych pořád vážit 30 kilo a nosit svítící botasky, cpát se čokoládou a vymýšlet pohádky o vílách.
Budeš moje Wendy?
Zasekla jsem se v pubertálním období. Nechci bejt "žena", protože ty většinou mají děti. Nechci tak ani vypadat. Co je na tom špatnýho? Nemít prsa, boky a tak...Ztratit menstruaci a proměnit se v Kůstku.
Co mě sem dohnalo? Jak jsem se sem dostala?
Ou...Už vím.

Bejt perfektní a lehká a krásná. Takoví lidi jsou z kafe, cigaret a Coly light. Konfrontace s realitou? Matka, která mi obden říká, jak jsem vychrtlá, že na mě všechno oblečení jen visí. Z. , jejíž první reakce byla: "Ty jseš tak hubená!". Třídní s otázkou, proč jsem pořád tak bledá a kterej mě chvilku kontroloval na obědech (když jsem tam ještě chodila).
Mám silnou vůli, dokázala bych se zničit, kdybych se dost snažila. Hodiny strávený běháním a cvičením. Hodiny o hladu. Hodiny, kdy se cejtím tolik naživu a krásná. Jen a jen moje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 skinny-smurfette skinny-smurfette | Web | 5. února 2015 v 17:33 | Reagovat

jasne rada spriatelim idem si ta hned pridat :) mas moc pekny blog, a viem sa do teba vcitit, do toho co pises, je mi to tak blizke a podobne :/

2 Me, Myself & I Me, Myself & I | Web | 5. února 2015 v 18:00 | Reagovat

Ach jo, já se cítím podobně :/ Všichni říkají, ať neřeším postavu a jím normálně, protože jinak nebudu nikdy spokojená a šťastná. Zajímavé, že jídlo mě nikdy šťastnou udělat nedokázalo, jen zahnat depku tak na cca 5 minut. To fakt ke štěstí nestačí.
Připadám si jako obrovskej, neschopnej obr, který ničí všechno, kde se objeví. Fakt se nesnáším.
Bojím se lidí, ale stejně tak se bojím to někomu říct. Ať mě radši mamka seřve, že jsem líná jít nakoupit, než jí vysvětlovat, že nedokážu prodavačku pozdravit, protože se mi vždycky zasekne v krku hlas, a celou dobu se mezi ostatními nakupujícími nervózně třást a kontrolovat každý svůj krok.
Mám podezření, že by to mohlo být něco jako sociální fobie, ale asi ne tak rozvitá, protože jsou lidi, co jsou na tom fakt o dost hůř. Když si to teď uvědomuji, nejradši bych si za to své fňukání nafackovala. :/
Promiň, že jsem se tak rozepsala, asi se ti to ani nechce číst. Je chci, abys věděla, že v tom nejsi sama.
Kdyby jsi se potřebovala někomu víc svěřit, tak napiš! Přijdeš mi jako hrozně milá holka :)

3 EWan EWan | 5. února 2015 v 18:49 | Reagovat

[1]:Díky :). Myslím, že toho máme docela dost společnýho, takže víš, že na to nejsi sama :)

4 EWan EWan | 5. února 2015 v 19:16 | Reagovat

[2]: Jo, mám to stejný. Mám pocit, že jsem svou postavu tak nějak řešila vždycky, nikdy jsem si nepřipadala dost dobrá a to se zlomilo před dvěma roky...Přijde mi, že už nikdy nebudu jídlo vnímat stejně. Nesnáším jídlo, protože mě zabíjí. Jsem ten divnej typ člověka, kterej potřebuje bejt sám pro sebe dokonalej a s plným žaludkem jsem si nikdy "krásná" nepřipadala. Je to zvláštní, ale vbec nevím, jak jsem se dostala až sem...Mohla bych to svést na společnost, ale nebyla by to tak úplně pravda. Každopádně ana se mi pořád vrací...Občas mi přijde, že je to moje jediná jistota :/
A ano, sociální fobie. Tímhle jsem si prošla hlavně díky základce, respektive spolužákům. Tam taky začíná moje nenávist k sobě samé, tam jsem se začala řezat. jestli ti můžu poradit, svěř se někomu a zajdi za psychologem. Je to to nejlepší, co můžeš udělat. Já jsem to neřešila a přežívala ze dne na den, takže jsem si ani neuvědomila, že jsem ztratila tak dva roky života ve svý ulitě.
Byla jsem mrtvá, doslova. A když se konečně probereš, dojde ti, kolik věcí jsi prošvihla. Já to vidím sama na sobě- prožívám svůj první vztah a občas je pro mě fakt těžký zapomenout na ty mý obranný hradby, který jsem si tak dlouho budovala proti světu. Nejspíš prostě působím jako plachej člověk, ale ve skutečnosti mě nikdo nezná- nevidí, co jsem si zažila. Všechny ty úzkostný stavy a deprese...Takže ne, není to fňukání, tyhle věci dokážou hrozně znepříjemnit život, nechápu, proč tomu lidi nevěnují víc pozornosti. Kor v dnešní stresový době.
Každopádně se drž a kdyby něco, jsem tu pro tebe :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama