Danger days

3. ledna 2015 v 15:45 |  words
Mám toho plný zuby. Nemůžu dál, nemůžu pokračovat v týhle sérii bezcílných dní, kdy je všechno kopie kopie kopie, kdy je všechno halucinace a napůl šílený jako já sama. Těchhle několik dní se cejtím jako špinavej hadr, jako nic, jako bludnej Holanďan, jako zatoulaná mrtvá duše. Prázdnota mě umrtvuje a já necejtím nic, snad bych byla i radši, kdybych cejtila bolest, protože je lepší cejtit bolest než tohle. Mám chuť se zas pořezat, protože všechno, co mě tíží budu moct tím pádem odhodit jako závaží, jako betonovou tvárnici, která mě stahuje na dno. Už je toho moc.
Probuď mě, krucinál.
Každý ráno do sebe cpu tunu prášků, železo na anémii, antidepresiva, vitamíny...K ničemu, furt je mi tak blbě. Furt se cejtim ztraceně. Sednu si ke stolu, uvařím si kafe a jen blbě čumim do blba a hodiny míjí a míjí a o vteřinu později už je zas večer a všechno, co zbylo je stesk a prázdnota.
A pocit, že nejsem dost dobrá.


Jo, chci bejt dokonalá. Věci se zlepšily až ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že člověk je v podsatě na všechno sám a to celej život. Sám, jen se svojí myslí, která ho dokáže zničit. Neexistuje žádná Ana, jen ta iluze, že tě někdo sleduje, když jdeš do ledničky pro zmrzlinu, když se u televize cpeš brambůrkama.
Představa rodičů a lidí kolem o hladu a o spokojeným životě, o tom, jak je důležitý jíst. Až v okamžiku, kdy jsem se zbavila jejich iluze, kdy jsem zjistila, jak je krásný bejt nezávislá na jídle se věci daly do pohybu.
Nechci tady nic proklamovat, nic podporovat a nikoho k něčemu navádět. Ve skutečnosti bych nikomu nepřála zažít to, co jsem zažila. POřád to ale čeká v mý hlavě, připravený zasáhnout do mýho života. Už zas. Pamatuju si to, jako by to bylo včera, co jsem začala psát do červenýho notesu pod nadpis 2013. Tehdy to začalo, doopravdy. A nikdy to doopravdy neskončilo. Nikdy.
A teď...Sebedestrukce je tak blízko. Jsem na tenkým ledě, jsem v nebezpečí, jsem na pokraji života a tak nevnímám smrt.


Tentokrát je to fakt nebezpečný. Miluju to. Žij rychle, zemři mladej. Pomalá sebevražda. No a co.
Nikdy jsem se necejtila jistější, silnější a sebevědomější, svět byl najednou lepší, ikdyž samozřejmě se svět vůbec nezměnil. Jen moje duše, najednou jsem byla cílevědomá, věděla jsem, co dělám. A i teď vím, co dělat, abych se dokázala zas probudit.
Cítím se krásná, když nejím.
Hah, proto si každý Vánoce připadám tak hnusná. Už se nemůžu dočkat, až tahle pakárna skončí a já budu moct zas celý dny nejíst, přežívat na cigaretách a kávě.
Je to zajímavý...Jak se to postupně vyvíjelo. Nejdřív jsem byla vegetariánka, pak chvilku veganka, ale nesnášela jsem to, jak furt chtěli všichni kecat o jídle- moje cvokařka, moje řvoucí rodina...Takže jsem se na to vykašlala a přestala jíst, prodlužovala intervaly a tak nejím třeba několik dní. Jistota. Je v tom uklidňující jistota. je to moje tělo!
Nebudu jíst. Po těch letech jsou všichni kolem mě tak zničení, že už mě ani nenutí jíst. A i kdyby, mám svoje triky.
Občas bych chtěla bejt sirotek světa a nemuset se ohlížet na žádný příbuzný, nejsem dobrá dcera. Nejsem určená k tomu bejt dcera.
Sebedestrukce.
Pro tebe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama