Leden 2015

"Do you wanna disappear?"

11. ledna 2015 v 21:14 words
Perfektní. Kosti. Žebra. Tělo. Lehká. Drobná. Křehká. Anorexka. Hlad. Nic. Země-Nezemě. Dokonalost.
Křik. Ničení. Slzy. Matka. Sobeckost. Žena. Nemoc. Provinilost. Nezájem. Sen. JÁ.
Slova, nad kterými přemýšlím, pitvám je, ochutnávám a snažím se pochopit jejich pravej význam.
Je se mnou něco špatně, ale to není žádná novinka. Nic novýho pod sluncem, po roce 211 ve znamení sebepoškozování, 213, kdy začalo moje procitnutí, po hodinách prosezených v čekárně psychiatrie a na sezeních u mojí cvokařky, po vypotřebování milionu papírových krabiček s malinkými bílými prášky, který mě měly uzdravit a zbavit úzkosti a sociální fobie, stále to ve mě zůstává.
Mám poruchový myšlení.
Lásko, je toho tolik...Tolik věcí o mě nevíš.
Nevíš nic o probrečených nocích, myšlenkách na ostří žiletek, mým bláznovství.
Nejradši bych se teď hned zvedla a šla se vyzvracet. Kolikrát už jsem skončila nad záchodovou mísou s kartáčkem v krku...Očistit se od toho, vyhodit to ze sebe, vysvobodit se od toho utrpení, kdy nebudu ještě dalších několik dní cítit prázdnotu v žaludku.
Jídlo se mnou dělá divný věci. Jídlo mi způsobuje bolest. Nenávidim jídlo. Nenávidim jíst a nenávidim konverzace o jídle a nenávidim vaření a nenávidim všechno, co se jídla týká.
Když jím, jsem nervózní, agresivní, zoufalá, nešťastná. Když jím, připadám si odporně a každej pohled do zrcadla bolí. Když jím, přemejšlím nad nejrychlejším způsobem, jak to ze sebe dostat a přitom se občas kouknu do tváře té ženy, kterou se nikdy v životě nechci stát a která si s tím jídlem dala tolik práce a pak si připadám ještě hůř...
Když jím, připadám si tak tlustá a nemotorná a hloupá a nepotřebná, asi jako mimino, který nedokáže nic, jenom jíst a spát. Je to hnus. Když jím, připadám si hnusně. Když jím, nedokážu se pak soustředit a pořád myslím na to jídlo, nehledě na to, že si připadám tak na dně, že nemám ani náladu s někým bejt nebo mluvit. Když jím, jsem pak v depresi a mám větší sklony k sebeubližování. Ve většině případů jsem se pořezala, když jsem se přejedla. Když jím, nedokážu bejt sama sebou. Když jím, moje sebevědomí je na nule.
Jakej je to pocit? Když není jídlo tvým nepřítelem?


Je to tolik zvláštní. Procházím uličkama supermarketů a prohlížím si oddělení se sladkostma a přeju si bejt malá a nevědět nic.
Vlastně si pořád přeju bejt malá. Bejt Petr pan a nemuset předstírat, že mě baví kecy o práci, o antikoncepci, o daních, o politice, o zpackaných životech živých mrtvých. Chtěla bych pořád vážit 30 kilo a nosit svítící botasky, cpát se čokoládou a vymýšlet pohádky o vílách.
Budeš moje Wendy?
Zasekla jsem se v pubertálním období. Nechci bejt "žena", protože ty většinou mají děti. Nechci tak ani vypadat. Co je na tom špatnýho? Nemít prsa, boky a tak...Ztratit menstruaci a proměnit se v Kůstku.
Co mě sem dohnalo? Jak jsem se sem dostala?
Ou...Už vím.

Bejt perfektní a lehká a krásná. Takoví lidi jsou z kafe, cigaret a Coly light. Konfrontace s realitou? Matka, která mi obden říká, jak jsem vychrtlá, že na mě všechno oblečení jen visí. Z. , jejíž první reakce byla: "Ty jseš tak hubená!". Třídní s otázkou, proč jsem pořád tak bledá a kterej mě chvilku kontroloval na obědech (když jsem tam ještě chodila).
Mám silnou vůli, dokázala bych se zničit, kdybych se dost snažila. Hodiny strávený běháním a cvičením. Hodiny o hladu. Hodiny, kdy se cejtím tolik naživu a krásná. Jen a jen moje.

Danger days

3. ledna 2015 v 15:45 words
Mám toho plný zuby. Nemůžu dál, nemůžu pokračovat v týhle sérii bezcílných dní, kdy je všechno kopie kopie kopie, kdy je všechno halucinace a napůl šílený jako já sama. Těchhle několik dní se cejtím jako špinavej hadr, jako nic, jako bludnej Holanďan, jako zatoulaná mrtvá duše. Prázdnota mě umrtvuje a já necejtím nic, snad bych byla i radši, kdybych cejtila bolest, protože je lepší cejtit bolest než tohle. Mám chuť se zas pořezat, protože všechno, co mě tíží budu moct tím pádem odhodit jako závaží, jako betonovou tvárnici, která mě stahuje na dno. Už je toho moc.
Probuď mě, krucinál.
Každý ráno do sebe cpu tunu prášků, železo na anémii, antidepresiva, vitamíny...K ničemu, furt je mi tak blbě. Furt se cejtim ztraceně. Sednu si ke stolu, uvařím si kafe a jen blbě čumim do blba a hodiny míjí a míjí a o vteřinu později už je zas večer a všechno, co zbylo je stesk a prázdnota.
A pocit, že nejsem dost dobrá.


Jo, chci bejt dokonalá. Věci se zlepšily až ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že člověk je v podsatě na všechno sám a to celej život. Sám, jen se svojí myslí, která ho dokáže zničit. Neexistuje žádná Ana, jen ta iluze, že tě někdo sleduje, když jdeš do ledničky pro zmrzlinu, když se u televize cpeš brambůrkama.
Představa rodičů a lidí kolem o hladu a o spokojeným životě, o tom, jak je důležitý jíst. Až v okamžiku, kdy jsem se zbavila jejich iluze, kdy jsem zjistila, jak je krásný bejt nezávislá na jídle se věci daly do pohybu.
Nechci tady nic proklamovat, nic podporovat a nikoho k něčemu navádět. Ve skutečnosti bych nikomu nepřála zažít to, co jsem zažila. POřád to ale čeká v mý hlavě, připravený zasáhnout do mýho života. Už zas. Pamatuju si to, jako by to bylo včera, co jsem začala psát do červenýho notesu pod nadpis 2013. Tehdy to začalo, doopravdy. A nikdy to doopravdy neskončilo. Nikdy.
A teď...Sebedestrukce je tak blízko. Jsem na tenkým ledě, jsem v nebezpečí, jsem na pokraji života a tak nevnímám smrt.


Tentokrát je to fakt nebezpečný. Miluju to. Žij rychle, zemři mladej. Pomalá sebevražda. No a co.
Nikdy jsem se necejtila jistější, silnější a sebevědomější, svět byl najednou lepší, ikdyž samozřejmě se svět vůbec nezměnil. Jen moje duše, najednou jsem byla cílevědomá, věděla jsem, co dělám. A i teď vím, co dělat, abych se dokázala zas probudit.
Cítím se krásná, když nejím.
Hah, proto si každý Vánoce připadám tak hnusná. Už se nemůžu dočkat, až tahle pakárna skončí a já budu moct zas celý dny nejíst, přežívat na cigaretách a kávě.
Je to zajímavý...Jak se to postupně vyvíjelo. Nejdřív jsem byla vegetariánka, pak chvilku veganka, ale nesnášela jsem to, jak furt chtěli všichni kecat o jídle- moje cvokařka, moje řvoucí rodina...Takže jsem se na to vykašlala a přestala jíst, prodlužovala intervaly a tak nejím třeba několik dní. Jistota. Je v tom uklidňující jistota. je to moje tělo!
Nebudu jíst. Po těch letech jsou všichni kolem mě tak zničení, že už mě ani nenutí jíst. A i kdyby, mám svoje triky.
Občas bych chtěla bejt sirotek světa a nemuset se ohlížet na žádný příbuzný, nejsem dobrá dcera. Nejsem určená k tomu bejt dcera.
Sebedestrukce.
Pro tebe.