Where's sweet little Lulu

23. prosince 2014 v 0:36 |  words
Vánoční prázdniny. To nejhorší, co mě vůbec mohlo potkat.
Brainstorming. Pojďme (hahahaha)
Separace. Separace od něj. Separace od jeho vůně. Separace od chuti jeho polibků.
Já věděla, že se mi bude strašně stýskat. Po všem, co teď nemám- po pití "coffee with irish creme" o velký přestávce s Žužu u kafeautomatu, po našich toulkách vánočním městem, po tom, jak chutnají cigarety, když jsem s ním.
Stýská se mi po budově školy, po parku, po městským nebi. Stýská se mi po těch mých blázíncích, po kamarádech nadopovanejch antidepresivy, spřízněných duších na prášcích. Stýská se mi po lidech.
Stýská se mi po tom, že nemusim nic jíst celej den.
Všechno je na hovno.
Jsem v letargii nebo v depresi nebo možná v prdeli. Cejtim se jak po orbitální lobotomii (možná mi ji provedli během mýho padesátihodinovýho spánku) a nejsem schopná ničeho. Je to hnusnej pocit, pocit prázdnoty a zároveň smutku (protože smutek naplňuje, smutek dokáže podnítit umělce, poetiky a podivný existence jako já k tomu, aby tvořili...asi proto jsem načrtla už dva obrázky). Je to zoufalý, trčím v týhle díře, ve svym pokoji a bojim se vyjít ven, aby nedošlo k další konfrontaci mezi mnou a rodiči, popřípadě někým dalším (ale aspoň jsem si tady konečně uklidila), píšu lidem, kterým už nemám co říct, zatímco jemu se bojím napsat. (Nebojím, ale...ještě jsem nenašla odvahu. Ne, ještě se nenaskyta příhodná chvíle. Okay. Bojím se.)
Potloukám se po domě, od ničeho k ničemu, mám křeče v břiše a pohled z okna mě deprimuje...
Začala jsem koukat na AHS Freak Show. Budu dělat cokoli, jen ať to není nic vánočního. Tuhle frašku už hrát odmítám. Áno, takže teď bychom se na sebe měli začít tlemit jako kreténi a předstírat, jak je všechno úžasný a v pohodě. Jak mezi sebou máme krásný vztahy. Skoro jako by sem každý Vánoce nějaká zlotřilá televizní stanice nainstalovala kamery a chtěla z našich svátků udělat reality show. Někdo nás sleduje...
Nechci jíst. Nenávidim vánoční přežírání se a následný fňukání o tom, jak je ten kterej člověk zas tlustej. Nenávidim svátky spojený s jídlem. nenávidim Vánoce a jídlo. Všichni jsou posraní z vánočního úklidu a pečení 20 druhů cukroví a nakupování dárků, ale objal mě někdy někdo z rodiny o Vánocích????
Pokud budu někdy mít děti (to sotva), nikdy je nenechám citově vyprahnout. O Vánocích nazdobím stromeček, koupím pár dárků beze stresu a v klidu a pak si pod ten stromek sednu s dětma a skleničkou svařenýho vína, budu je držet v náručí a sledovat, jakou mají z těch blbin radost...A pak se budem koukat na pohádky v televizi nebo zpívat koledy a já budu pořád s něma, vdechovat vůni dětskýho šamponu z jejich vlásků.
Nikdy je nenechám cejtit se jak v kleci, ze který neni úniku. Ani je nenechám myslet si o sobě, že nestojí za nic a že by bylo na světě líp bez nich. Nenechám mrtvolnej pocit deprese, aby je pohltil tak, jako pohlcuje mě. Nenechám je ubližovat si a nenchám nikoho ubližovat jim.
Mám anémii. V sobotu jsem načnula druhou lahvičku s práškama, od minulý kontroly mi navíc doktorka předepsala Ascorutin. Moje ráno vypadá velkolepě: vyhrabu se z postele, vezmu si 2 tabletky Citalecu, 1 tabletku železa, všechno to zapiju a jdu si zas lehnout, protože kdybych si uvařila kafe, sníží to účinnost toho železa. Možná.
Je mi z toho blbě, posledně mi doktorka řekla, že bych jí udělala radost, kdybych přibrala. Zvyšujou ty hnusný prášky chuť k jídlu?
Je to ošklivý. Takovýhle Vánoce se mi nelíbí.
Všichni mí kamarádi jsou o Vánocích smutní a sami. Chci všem pomoct, ale kdo pomůže mě?
Kamarádka a psychiatrická léčebna. Kamarádka a můj strach, že ten telefon příště vezme někdo místo ní. Kamarádka a prášky a žiletky a nekonečnej smutek. Tolik smutku...Že to nemůžu unést a už zas jsem se pořezala. Všichni kolem tiše trpí. Tiše a mlčky, ona se usmívá a hraje svou roli a přitom je tolik zlomená a já jen chci, aby byla šťastná.
Čím víc se lidem dostaneš pod kůži, tím víc s nimi budeš trpět. Všichni si v sobě neseme svoje privátní peklo.
nezdá se mi, že jsou Vánoce...Na to je všechno moc šedý a hnusný a smutný. Svět by se měl třpytit a blýskat a měnit barvy, ale zatím je strnulej v nějaký póze, ve který vyčkává...Na co? Pravděpodobně na to, až se zas po milionu let octnu v jeho objetí...Až se octnu doma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama