Titulek článku nesmí být prázdný.

29. prosince 2014 v 2:57 |  words
Prázdný.
prázdný jako lastura na ranní pláži, ještě před východem, kdy není rozeznat moře od nebe.
prázdný jako hnízdo, do kterýho se dostala kukačka a sežrala všechno živý kolem
prázdný jako papír s nadpisem "Seznam věcí, který na tobě nenávidím"
prázdný jako
Nejsem jediná, kdo dnes v noci ponocuje a vědomí toho na mě působí jako uklidňující balzám.
Cítím se prázdná. Asi mi přestaly zabírat prášky, jinak si to nedokážu vysvětlit. Nedokážu pochopit, jak jsem mohla spát 24 hodin v kuse, nedokážu pochopit tu bolest, která mě zasáhne pokaždý, když se probudím, nerozumím ani tomu, proč mám v hlavě to odporný prázdno, bílou mlhu a nic a proč je pro mě tak těžký se usmát.
proč nedokážu vytvořit nic dokonalýho, proč mám pocit, že umírám?
Kam odešel čas? Odešel na to stejný místo jako moje mysl?
Přemýšlím nad tou bolestí. Její bolest, kterou dokázal objevit jen člověk, když se jí doopravdy podíval do očí, protože celou dobu předstírá úsměv a hraje. Je to herečka, je to Audrey Hepburn, je to Nataly Woodová.
Osaměla jsem a od tý doby se nic nezdá v pořádku. Sledovala jsem z balkonu všechny ty postavy tam v umělý mlze a barevných světlech, tam na pořádný house party a viděla jen osamění. Jak jsou všichni sami...Topící se v rytmu hudby a hloubce vlastních zmučených duší. Kde je smysl?
Teď, když už jsem poznala život...Teď už vím. Znám bolest, znám ten sytej odstín vlastní krve a chuť vlastních slz.
Láska. Pořád jsem nepřišla na to, co to sakra je. Ale už jsem blízko, už znám vůni lásky, odstín očí lásky a to, jak láskyplně láska objímá.
Zrychlenej tlukot srdce. A horkej dech. Všechny naše polibky. Každá vteřina. Nejlepší. Část. Mýho. Života.
Stejně, jako jsem se dřív bála, že ti zlomím žebro při objímání, tak se dnes bojím, že ti nějak ublížím.
Konstantně ti ubližuju.
Něco je se mnou špatně. Přála bych si, abys dokázal číst myšlenky a pochopil, jak moc tě miluju. Špatně se mi vyjadřují city, přesto dokážu tak silně milovat. Je pro mě těžký říct všechny ty věci.
Ale hádej co: naučil jsi mě objímat lidi. Nesnášela jsem fyzickej kontakt.
Zabíjí mě být bez tebe.
Zabíjí mě to jako každá další cigareta.
A přesto...Chtěla bych rozmrznout a dát ti všechno. Říct ti všechno a zbavit se toho sttrachu, že už se na mě nikdy nebudeš dívat jako předtím.
Kde je můj smysl života? Kde jsem já? Potácím se v mlze, ale jsem skoro venku. Tohle je moje privátní krize, moje období. Daň za všechny ty minulý měsíce, kdy jsem dokázala hrát svoji roli normálního člověka tolik přesvědčivě. Ještě,že si to odbydu teď.
Asi hraju pořád nějakou roli a mám strach. Jsem jenom ze strachu a stresu a sobectví a mám strach, že mezi tím vším jsem ztratila sama sebe. Kde jsem?
Bojím se,že jsem ztratila svou lidskost. Svou laskavost. Že je ze mě jen nějaká troska neschopná citu.
Prázdnota.
To je to slovo.
Nebo mám prostě jen "vánoční depku" ze všeho toho jídla kolem a z toho ztrácení času. Kdo ví. Už se v sobě vůbec nevyznám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gabrielle Gabrielle | Web | 31. prosince 2014 v 16:48 | Reagovat

Krásně napsané!
Je to překrásné, když jde popsat svoji náladu a to co člověk právě cítí do článku...
Moc se mi líbí, jen tak dál :)

2 Žolanda Žolanda | E-mail | Web | 4. ledna 2015 v 16:02 | Reagovat

Perfektní..úžasné...nádherné..prostě pěkný článek ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama