Prosinec 2014

Titulek článku nesmí být prázdný.

29. prosince 2014 v 2:57 words
Prázdný.
prázdný jako lastura na ranní pláži, ještě před východem, kdy není rozeznat moře od nebe.
prázdný jako hnízdo, do kterýho se dostala kukačka a sežrala všechno živý kolem
prázdný jako papír s nadpisem "Seznam věcí, který na tobě nenávidím"
prázdný jako
Nejsem jediná, kdo dnes v noci ponocuje a vědomí toho na mě působí jako uklidňující balzám.
Cítím se prázdná. Asi mi přestaly zabírat prášky, jinak si to nedokážu vysvětlit. Nedokážu pochopit, jak jsem mohla spát 24 hodin v kuse, nedokážu pochopit tu bolest, která mě zasáhne pokaždý, když se probudím, nerozumím ani tomu, proč mám v hlavě to odporný prázdno, bílou mlhu a nic a proč je pro mě tak těžký se usmát.
proč nedokážu vytvořit nic dokonalýho, proč mám pocit, že umírám?
Kam odešel čas? Odešel na to stejný místo jako moje mysl?
Přemýšlím nad tou bolestí. Její bolest, kterou dokázal objevit jen člověk, když se jí doopravdy podíval do očí, protože celou dobu předstírá úsměv a hraje. Je to herečka, je to Audrey Hepburn, je to Nataly Woodová.
Osaměla jsem a od tý doby se nic nezdá v pořádku. Sledovala jsem z balkonu všechny ty postavy tam v umělý mlze a barevných světlech, tam na pořádný house party a viděla jen osamění. Jak jsou všichni sami...Topící se v rytmu hudby a hloubce vlastních zmučených duší. Kde je smysl?
Teď, když už jsem poznala život...Teď už vím. Znám bolest, znám ten sytej odstín vlastní krve a chuť vlastních slz.
Láska. Pořád jsem nepřišla na to, co to sakra je. Ale už jsem blízko, už znám vůni lásky, odstín očí lásky a to, jak láskyplně láska objímá.
Zrychlenej tlukot srdce. A horkej dech. Všechny naše polibky. Každá vteřina. Nejlepší. Část. Mýho. Života.
Stejně, jako jsem se dřív bála, že ti zlomím žebro při objímání, tak se dnes bojím, že ti nějak ublížím.
Konstantně ti ubližuju.
Něco je se mnou špatně. Přála bych si, abys dokázal číst myšlenky a pochopil, jak moc tě miluju. Špatně se mi vyjadřují city, přesto dokážu tak silně milovat. Je pro mě těžký říct všechny ty věci.
Ale hádej co: naučil jsi mě objímat lidi. Nesnášela jsem fyzickej kontakt.
Zabíjí mě být bez tebe.
Zabíjí mě to jako každá další cigareta.
A přesto...Chtěla bych rozmrznout a dát ti všechno. Říct ti všechno a zbavit se toho sttrachu, že už se na mě nikdy nebudeš dívat jako předtím.
Kde je můj smysl života? Kde jsem já? Potácím se v mlze, ale jsem skoro venku. Tohle je moje privátní krize, moje období. Daň za všechny ty minulý měsíce, kdy jsem dokázala hrát svoji roli normálního člověka tolik přesvědčivě. Ještě,že si to odbydu teď.
Asi hraju pořád nějakou roli a mám strach. Jsem jenom ze strachu a stresu a sobectví a mám strach, že mezi tím vším jsem ztratila sama sebe. Kde jsem?
Bojím se,že jsem ztratila svou lidskost. Svou laskavost. Že je ze mě jen nějaká troska neschopná citu.
Prázdnota.
To je to slovo.
Nebo mám prostě jen "vánoční depku" ze všeho toho jídla kolem a z toho ztrácení času. Kdo ví. Už se v sobě vůbec nevyznám.

Where's sweet little Lulu

23. prosince 2014 v 0:36 words
Vánoční prázdniny. To nejhorší, co mě vůbec mohlo potkat.
Brainstorming. Pojďme (hahahaha)
Separace. Separace od něj. Separace od jeho vůně. Separace od chuti jeho polibků.
Já věděla, že se mi bude strašně stýskat. Po všem, co teď nemám- po pití "coffee with irish creme" o velký přestávce s Žužu u kafeautomatu, po našich toulkách vánočním městem, po tom, jak chutnají cigarety, když jsem s ním.
Stýská se mi po budově školy, po parku, po městským nebi. Stýská se mi po těch mých blázíncích, po kamarádech nadopovanejch antidepresivy, spřízněných duších na prášcích. Stýská se mi po lidech.
Stýská se mi po tom, že nemusim nic jíst celej den.
Všechno je na hovno.
Jsem v letargii nebo v depresi nebo možná v prdeli. Cejtim se jak po orbitální lobotomii (možná mi ji provedli během mýho padesátihodinovýho spánku) a nejsem schopná ničeho. Je to hnusnej pocit, pocit prázdnoty a zároveň smutku (protože smutek naplňuje, smutek dokáže podnítit umělce, poetiky a podivný existence jako já k tomu, aby tvořili...asi proto jsem načrtla už dva obrázky). Je to zoufalý, trčím v týhle díře, ve svym pokoji a bojim se vyjít ven, aby nedošlo k další konfrontaci mezi mnou a rodiči, popřípadě někým dalším (ale aspoň jsem si tady konečně uklidila), píšu lidem, kterým už nemám co říct, zatímco jemu se bojím napsat. (Nebojím, ale...ještě jsem nenašla odvahu. Ne, ještě se nenaskyta příhodná chvíle. Okay. Bojím se.)
Potloukám se po domě, od ničeho k ničemu, mám křeče v břiše a pohled z okna mě deprimuje...
Začala jsem koukat na AHS Freak Show. Budu dělat cokoli, jen ať to není nic vánočního. Tuhle frašku už hrát odmítám. Áno, takže teď bychom se na sebe měli začít tlemit jako kreténi a předstírat, jak je všechno úžasný a v pohodě. Jak mezi sebou máme krásný vztahy. Skoro jako by sem každý Vánoce nějaká zlotřilá televizní stanice nainstalovala kamery a chtěla z našich svátků udělat reality show. Někdo nás sleduje...
Nechci jíst. Nenávidim vánoční přežírání se a následný fňukání o tom, jak je ten kterej člověk zas tlustej. Nenávidim svátky spojený s jídlem. nenávidim Vánoce a jídlo. Všichni jsou posraní z vánočního úklidu a pečení 20 druhů cukroví a nakupování dárků, ale objal mě někdy někdo z rodiny o Vánocích????
Pokud budu někdy mít děti (to sotva), nikdy je nenechám citově vyprahnout. O Vánocích nazdobím stromeček, koupím pár dárků beze stresu a v klidu a pak si pod ten stromek sednu s dětma a skleničkou svařenýho vína, budu je držet v náručí a sledovat, jakou mají z těch blbin radost...A pak se budem koukat na pohádky v televizi nebo zpívat koledy a já budu pořád s něma, vdechovat vůni dětskýho šamponu z jejich vlásků.
Nikdy je nenechám cejtit se jak v kleci, ze který neni úniku. Ani je nenechám myslet si o sobě, že nestojí za nic a že by bylo na světě líp bez nich. Nenechám mrtvolnej pocit deprese, aby je pohltil tak, jako pohlcuje mě. Nenechám je ubližovat si a nenchám nikoho ubližovat jim.
Mám anémii. V sobotu jsem načnula druhou lahvičku s práškama, od minulý kontroly mi navíc doktorka předepsala Ascorutin. Moje ráno vypadá velkolepě: vyhrabu se z postele, vezmu si 2 tabletky Citalecu, 1 tabletku železa, všechno to zapiju a jdu si zas lehnout, protože kdybych si uvařila kafe, sníží to účinnost toho železa. Možná.
Je mi z toho blbě, posledně mi doktorka řekla, že bych jí udělala radost, kdybych přibrala. Zvyšujou ty hnusný prášky chuť k jídlu?
Je to ošklivý. Takovýhle Vánoce se mi nelíbí.
Všichni mí kamarádi jsou o Vánocích smutní a sami. Chci všem pomoct, ale kdo pomůže mě?
Kamarádka a psychiatrická léčebna. Kamarádka a můj strach, že ten telefon příště vezme někdo místo ní. Kamarádka a prášky a žiletky a nekonečnej smutek. Tolik smutku...Že to nemůžu unést a už zas jsem se pořezala. Všichni kolem tiše trpí. Tiše a mlčky, ona se usmívá a hraje svou roli a přitom je tolik zlomená a já jen chci, aby byla šťastná.
Čím víc se lidem dostaneš pod kůži, tím víc s nimi budeš trpět. Všichni si v sobě neseme svoje privátní peklo.
nezdá se mi, že jsou Vánoce...Na to je všechno moc šedý a hnusný a smutný. Svět by se měl třpytit a blýskat a měnit barvy, ale zatím je strnulej v nějaký póze, ve který vyčkává...Na co? Pravděpodobně na to, až se zas po milionu let octnu v jeho objetí...Až se octnu doma.

I miss you again

5. prosince 2014 v 23:19 sounds


Each day is always the same
I'm wondering why, I keep getting up

Another gift from the maker
when I love you like that

All the small things...

3. prosince 2014 v 19:31 views
...That makes me think of you