Listopad 2014

you can hear my heart

21. listopadu 2014 v 0:56 sounds


...Eyes like a car crash
I know I shouldn't look but I can't turn away.
Body like a whiplash,
Salt my wounds but I can't heal the way
I feel about you.

I watch you like a hawk
I watch you like I'm gonna tear you limb from limb
Will the hunger ever stop?
Can we simply starve this sin?

That little kiss you stole
It held my heart and soul
And like a deer in the headlights I meet my fate
Don't try to fight the storm
You'll tumble overboard
Tides will bring me back to you...

Falling

21. listopadu 2014 v 0:56 words
Taky se vám stalo, že jste měli jistou představu o tom, co čekat od života a ani ve snu vás nenapadlo, že by vám mohl nadělit něco víc? Něco, co si ani nezasloužíte? Něco, v co jste ani nedoufali, ale přesto jste po tom v skrytu duše toužili? Něco, díky čemu se cejtíte naprosto naživu, cejtíte, jak vám krev proudí tělem, cejtíte svý srdce, který zrychlí při každým kontaktu s jeho kůží a vy prostě v tu chvíli víte, že je to to? Něco, co naplnilo vaši osobnost naprostým štěstím, bezmezným a nakažlivým, takže se vám zdá, že vás to štěstí každou chvíli zničí, roztrhá na kusy a po vás zbydou jenom cáry kůže, jako po prasklém balonku, ale přesto jste šťastní, protože dýcháte, protože jste naživu, protože cítíte jeho vůni a protože se to opravdu děje?
Taky se vám stalo, že jste nedělní odpoledne strávili se sluchátky v uších, posloucháním Toma Odella nebo nějakýho interpreta, kterýho by vaše starší já onačilo za "totální shit", s vědomím toho, že máte tunu úkolů do školy, ale vy se prostě nemůžete probrat?
Taky se vám stalo, že pár vteřin po odchodu z budovy gymplu se vám začalo tolik stýskat, že jste měli sto chutí se tam vrátit, rovnou do té obrovské místosti se spoustou lidí, jít k němu a prostě ho políbit?

I miss you

16. listopadu 2014 v 16:52 views


I dunno...

9. listopadu 2014 v 19:56 words


*Hehe, jsem na starým kompu a zjistila jsem, že tady nefachají sluchátka, takže ani nevim, jestli je ten song dobrej nebo špatnej...Někdy si to možná poslechnu.
Chtěla bych začít ječet a sprostě nadávat, vyběhnout ven do tmy a cejtit vzduch v plicích, cejtit se naživu jako vždycky, když jsem mimo tenhle odpornej letargickej barák a kdekoli jinde než v týhle zkurvený zapomenutý Ospalý díře, chtěla bych si zpakovat bágl (peněženka se vzorem trávy, karta na sockobus, můj rozbitej "upgradeovanej" zapalovač a cigarety, mobil, kterej asi odchází do věčnejch lovišť. prášky a tic tac) a prostě jít do prdele.
Zdrhnout z baráku a uprostřed noci zazvonit u jeho domu...Nebo ho spíš vylákat z postele, nenápadně a potichu , kolem půl třetí ráno, nabídnout mu cigáro a zeptat se, jetli teda jede se mnou...
Odjet s ním nočním autobusem do města a cestou mu usnout na kostnatým rameni.
Bejt dva uprchlíci, vyvrhelové.
Poslat celou svou rodinku do prdele s tim jejich mlaskáním a nechutným mluvením s plnou pusou, se stupidním čuměním na bednu, na debilní seriály o "rodinných problémech", s jejich válením se na gauči takovým způsobem, že přes svoje špeky ani na tu zkurvenou bednu nevidí.
Zabiju se, jestli tak někdy skončím. Přísahám.
Prostě je nechat za sebou a žít si po svým...Škola života. (Asi si ten film stáhnu, furt na něj myslím.)
No jo, jenže zatím sedím tady, u polorozpadlýho kompu a je mi blbě a chci kurva projímadlo nebo aby se víkend vůbec nestal, protože mě to zas pěkně nasralo (protože klidně můžu lítat po městě úplně na sračky a hladová, ale o víkendu se přecpu jako to prase popcornem a sušenkama...Fuck logic. Pravděpodobně to je tou zvláštní situací, v který se nacházím, stresem, protože prostě neee, nemůžu udělat nic do školy a...jo, mám strach z příští prohlídky.
Takže co? Nic. Jídlo a Very Potter musical. (I love it! I love it, it's totally awesome!!!) Tím jsem strávila těch 48 hodin relativní svobody (ikdyž asi 15 hodin jsem strávila spánkem a 5 hodin uklízením...) Neumim nic, nemám nic, ani nejsem schopná napsat sweeetie.
Prostě se musim dát dohromady.
No, okay. Když jsem dneska ráno seděla ve vaně a chtělo se mi brečet, uvědomila jsem si, že jeden z nás z tohohle bojiště odejde se zlomeným srdcem.
Potřebuju pomoc. Potřebuju, aby mi někdo doprdele konečně řekl, co mám dělat, protože to nemůžu nechat bejt.
Jde v podstatě o triviální věc, jenže já NETUŠÍM, co si počít. Takový to, když vás má někdo "rád" a vy jste úplně hotoví do někoho jinýho.
Z mě má rád. Takovým tím maniakálním způsobem, kterej mě děsí. A vůbec, asi mě děsí už jen to, že má o mě někdo zájem...Ten způsob, jak mě sleduje a já z toho budu brzo paranoidní, ty...věci, který říká a který by mi měly lichotit, ale pokaždý z toho mám akorát trapnej pocit. Je to hnusný, ale občas se mu záměrně vyhýbám. Je ze čtvrťáku. Matka o něm řekla, že je hezkej. (For fuck's sake!!!) A chce se se mnou sejít.
Tak v čem je problém? V tom, že mezi náma není žádná chemie (aspoň teda já tam žádnou necítím), protože je spíš jako takovej ten kámoš, kterej si za váma sedne v autobusu a nadává na maturitu, protože možná potřebuju, aby mě borec nenáviděl nebo neměl zájem, abych se do něj mohla zamilovat (jestli je to takhle...tak jsem tak trochu masochista), protože v okamžiku, kdy Z ztratil svou hrdost a prozradil se, prozradil sebe a svý city, jsem ztratila zájem. (Jakej druh kurvy to vůbec jsem????) Protože jsem úplně hotová do někoho jinýho.
Miluju jeho (říkejme mu X).
X je jako vznešenost cigaretovýho kouře, jako chladná ženská krása, je člověk nezávislej naprosto na nikom a na ničem a přitom ho všichni kolem mají rádi, iniciativní a roztomile hyperaktivní, možná mladší a možná starší. Kdoví. Jsem si ale jistá, že bychom dokázali my dva koexistoavt vedle sebe, ponoření do hrozně hlubokomyslných debat o hudbě uvnitř nějakýho odpornýho zakouřenýho pajzlu...Procházet ruku v ruce pod opadanejma stromama po škole a zadělávat si na rakovinu plic.
S ním je to chemie. S ním je to všechno. Dokázal by mě pochopit, dokázal by pochopit, co se mi honí hlavou a dokázal by pochopit moji šílenost.
Nevím, co mám dělat.
Chci bejt k Z upřímná, nebudu ho tahat za nos a předstírat, že ho miluju, když bych přitom byla zamilovaná do někoho jinýho...Jenže ho budu muset zranit. Budu ho muset zakopat do země a stát se neuvěřitelnou kurvou.
Já sama nejlíp vim, jaký to je, jak hrozně to bolí, když vás někdo nechce.
Ale...přece si zaslouží plnohodnotnej vztah, s někým, kdo bude na stejný vlně, na takový trochu naivní a trochu moc nerdovský vlně. Zaslouží si bejt s někým, kdo bude kompletně a bezvýhradně jeho, kdo mu nebude ubližovat jako já.
V květnu odchází ze střední. Zaslouží si začít znovu, v jiným městě v jiný etapě života...nepotřebuje nějakou psychicky narušenou holku jako závaží z minulosti, který by ho nenechalo pořádně žít. Nechci to ani rozjíždět, prostě bych to nejradši utnula hned v zárodku, nejradši bych se vrátila do 1. září a zakázala si jezdit tím stejným autobusem (pomohlo by to??? co by se stalo, kdybychom se potkávali ještě míň, než teď?)
Přála bych si, abych to nebyla já, zrovna já, do koho se zamiloval, protože teď ho budu muset rozbít. Budu muset přetrhat ten zvláštní vztah, protože by to přerostlo v něco nestabilního, (jestli už se tak nestalo) co by nakonec ublížilo mnoha lidem.
Přála bych si neexistovat v jeho životě.
Will you help me, please???

Skeleton

8. listopadu 2014 v 17:54 sounds


...And I've been consistent to the fucking dream
And I've paid my dues
Just to get them all back
A simple man with simple desire

What should i have said?
What should i have done?
The horses are here
The damage is done
So just take off your shirt
And just take off your dress
We can go dancing...